Pandemická doba zvýšila citlivost vůči symbolickým hodnotám (nejen) politických činů. A tak politik, překračující vlastní nařízení, se musel poroučet z důležité funkce, zatímco jiný politik, popíjející jedno pivo na žízeň, se snadno vyplatil penězi na charitu.
Symbolem ponížení nebo naopak nadřazenosti se stal vládní postup při rozvolňování. Školy sice dostaly při návratu z uzávěr přednost, ale na ty střední a vysoké se zapomnělo. Fotbalisté už dávno před diváky běhali po trávníku, zatímco galerie a muzea, kde se dle dostupných studií při opatrném provozu nikdo nikdy nenakazil, zůstávala prázdná. Kultura nesmí být diskriminována sportem, prohlásil ministr kultury, který se za kulturu rve jako lev, i když často zůstane jen to lví řvaní.
Lidé přesně cítí, jaké má vláda reprezentující stát priority. Výroba, dětská školní, tedy hlídací zařízení, uvolňující rodičům ruce pro vlastní práci a sport, kde si lidé odpočinou a točí se peníze sponzorů. Na kulturu je vždy času dost. Je to ten největší paradox pandemické doby: kultura – hudební, knižní, filmová, výtvarná – byla během uzávěr útěšnou silou, která držela hibernující společnost nad vodou; ve chvíli, kdy už je líp, zůstane zapomenuta. Lid kulturní uráží, že dříve než na divadlo a výtvarné umění dojde na natáčky pro psy, na stříhání nehtů a odírání ztvrdlých pat. Křičet se musí, i když se fakticky nic nezměnilo a jen tak nezmění. Jen je díky covidu přehlížení kultury teď více vidět. Priority společnosti jsou zřejmé, zaryté hodně hluboko.
Změnit to může každá příští politická reprezentace, která dá na kulturu více peněz, jak to ostatně v koncepci nové státní kulturní politiky navrhuje už současný ministr. Jenže doba post-covidová bude ekonomicky drsnější než půlroční lockdown. Peníze kvůli dluhům nebudou nikde, ani ve zdravotnictví, ani ve školství, kdepak by nové miliardy zbyly ještě na kulturu. Nejdražší umění, film, má díky výběrovému automatu státního fondu své jisté, zbytek stojí na velmi tekutých píscích. O peníze – soukromé, obecní, krajské, státní – je tedy třeba dál bojovat, proč ne s vírou, že kultura se do půlky 21. století stane v Česku novodobým fotbalem, který bude chloubou každého milionáře, jenž už ke své významnosti nebude potřebovat fotbalový/hokejový klub, ale punc hlavního sponzora české literatury či výtvarného umění.
Na boj o peníze se jako na záchranu spoléhat nedá. To, že nejsou, neznamená, že umění bez nich umře. Jakkoliv byl covid bolestný v definitivním zjištění, že kultura politiky (ani velkou část společnosti) opravdu nezajímá, nabídl prozření i v jiném směru. V tom, že peníze nejsou krví kulturního organismu, přesněji, že se jí nesmějí primárně stát. Musí pomáhat, ne pohánět. Ekonomizace a kapitalizace kultury by jistě celý obor zvedla ve společnosti vzhůru – minimálně symbolicky – ale prostý přepočet užitečnosti housky na přínos houslového koncertu nebo na kapitálovou a konzumní užitečnost nové výtvarné instalace kulturní povznesení společnosti nepřinese.
I ve výtvarném umění se peníze a umění perou, idealismus umělecké tvorby, která dává žít, se sráží s pragmatickou potřebou se živit. Po věky. Moderní umělec si ale od dob Josepha Beuyse, který se narodil přesně před sto lety, může klidně říkat, že umění potřebuje materiální odlehčení a že umělcem je ve společnosti, hledající novou formu života, úplně každý. Živlem umění totiž nejsou peníze, nýbrž duševní energie, která koluje, umocňuje se a propojuje. Je to útěcha drobná, leč zásadní. Trochu toho duševního vytržení a slasti z tvorby potřebuje každý, aby se umění v nás neztratilo… než začne další šílená rvačka o peníze.
