Kolektiv Prádelna: Každý má právo jít do galerie Tereza Butková

Videa, potisk triček, občerstvení, místo k odpočinku a poznávání. Umělecká performance kolektivu Prádelna nemá za cíl jen představit vlastní tvorbu, ale vytvořit také prostor k setkání a překonání bariér, které obvykle mezi návštěvníky uměleckých institucí a lidmi bez stabilního domova stojí. Pravidelné úterní schůzky kolektivu se proto během bienále přesouvají do galerijních prostor, kde Linda, Monika, Balú, Helena a Magda oba světy propojují a vytvářejí prostředí, které přijímá všechny bez rozdílu.
Po zbytek týdne kolektiv zastupují promítaná videa, jejichž ústředním tématem jsou předsudky a stereotypy, které lidi z různých prostředí rozdělují. „Různě jsme si proměňovaly role, jednou byly holky ty umělkyně se zázemím a já jsem byla ten, kdo obstarává peníze. Zkoušely jsme, jak se umělci chovají k člověku z ulice, a naopak jak lidi z ulice vidí umělce. Jaké stereotypy panují z jedné strany na druhou a obráceně. Taky jsme natáčely o chování lidí, kteří jdou kolem, nadávají a není jim blbé přijít s kamerou přímo k obličeji člověka a bez dovolení ho natáčet,“ popisuje polsko-česká umělkyně Magdalena Kwiatkowska, která má jako jediná z kolektivu stabilní domov. „Vždycky si člověka v nouzi představíme jako někoho, kdo je závislý na druhých. Jako by nebyl samostatný a svéprávný, jako by nedokázal mluvit za sebe. Což tak často je, protože my jim to neumožníme. Shazujeme je tam, kde jsou, protože jim nedáváme slovo,“ dodává.

Možnost zkusit si umění

Právě příležitost převzít iniciativu a realizovat vlastní nápady byla pro členky kolektivu zásadní. Jak zdůrazňují, život na ulici příliš prostoru ani času na kreativní tvorbu nedává. Zlomový okamžik přišel, když Magdalena získala na přelomu let 2019 a 2020 tříměsíční rezidenci v INI Gallery. Zde se rozhodla spolu s organizací Jako doma vytvořit zázemí pro ženy bez domova a společně tam pracovat na uměleckých instalacích. „Magdalenka nám vždycky přinesla papír s nějakým tématem a řekla – jedeme, na tohle téma bychom měly o sobě něco říct nebo vytvořit. Takže jsme se natáčely, vymýšlely jsme různý věci. Ukazovaly jsme třeba, jak se v zimě na ulici pere prádlo ve sněhu,“ vzpomíná Linda.
Většina z žen, které v současnosti kolektiv tvoří, přitom měla k umění blízko i dřív. Monika píše verše, Helena hraje v divadle a Linda ráda zpívá, s divadlem má také zkušenosti. Teprve zajištění základních potřeb a možnost se umění naplno věnovat ale umožnily vznik současného kolektivu.
Ačkoliv od doby společné tvorby a pobývání v INI Gallery uplynuly už dva roky a některé ze členek kolektivu stále čelí bytové nouzi, kolektiv pracuje dál. Zázemí zajišťuje iniciativa tranzit.cz, kde umělkyně každý týden diskutují o další práci. „Je to proces, nevíme, jak to bude na konci vypadat. Bavíme se o tom dohromady,“ přibližuje Balú tvůrčí metody. Limituje je jen fakt, že Magda jako jediná disponuje stabilními domovem a na rozdíl od ostatních může na projektech pracovat i doma. „Každá z nás by Magdě ráda pomohla, ale nemáme tu možnost. Já se snažím pomáhat s gramatikou, Helenka umí čtyři jazyky a může pomoct s překladem. Musíme pak ale chodit k Magdě domů,“ popisuje Monika.

Cítit se rovnocenně

Tíha každodenního potýkání se s tím, kde sehnat jídlo, nabít si telefon a vyhnout se přitom konfliktům, se v hovoru objevuje neustále. Mohlo by se zdát, že v takové situaci nemá umění žádné místo, kolektiv ale pro členky představuje možnost si od takových existenčních problémů na chvíli odpočinout a cítit se rovnocenně. Jak Monika dodává, „na ulici se na tebe furt někdo dívá a sleduje tě. Tady to je aspoň na pár hodin únik z reality. Nepřijdeš si jak vajgl na zemi“.
Na pocit vyloučení a nepatřičnosti ve veřejném prostoru, který by měl být z principu přístupný pro všechny, kolektiv Prádelna upozorňuje dlouhodobě. Monika, Balú, Helena i Linda se shodují, že je kvůli neustálým nepříjemným pohledům a odsuzování ani nenapadlo, že by do muzea, galerie nebo do kina samy šly, i když by je to zajímalo. „Já jsem to ani nezkoušela. Říkala jsem si stejně, na co tam půjdu, když tam nebudu přijatá a budou se na mě blbě koukat. Tak jsem radši nikam nešla,“ líčí Helena a Monika ji doplňuje: „Když jsme ještě před Prádelnou byly s Magdou na Vltavský, tam co je venkovní galerie, bylo evidentní, že patříme k Magdě a asi i proto se na nás všichni usmívali. Jakmile jsem byla dál a nebylo to jasný, tak se už všichni dívali divně a pohrdavě. A to nemám zapotřebí.“
Cílem účasti na letošním bienále je proto na tyto bariéry upozornit a umělecké instituce přimět k větší otevřenosti, a to třeba i praktickými změnami, kterými vyjdou lidem v nouzi vstříc. Ty začínají u přístupnějších textů, které jsou srozumitelné i lidem bez uměleckého vzdělání, přes vlídný personál až po možnost si nabít telefon nebo mít pod kontrolou své věci. „Lidi v nouzi nejsou tak důvěřiví jako jiní návštěvníci, aby odevzdali svojí tašku a věřili, že tam zůstane a nikdo ji nevezme. Mají tam třeba jen noviny, kelímky, ale jsou na tom závislí, protože to je jejich živobytí,“ vysvětluje Balú. Za příklad dává závěsný systém na stropě v galerii INI, kam si každý mohl pověsit batoh a stále ho mít pod dohledem.
„Chcete udělat něco, aby to bylo blíž lidem, který nemají možnost. Já mám trochu obavy, aby to nebyla taková podívaná ve smyslu: Galerie se snaží vyjít vstříc bezdomovcům. Ale my jsme taky lidi. A myslím si, že máme právo na to mít otevřený dveře,“ podotýká Monika.

Dialog napříč skupinami

Navzdory stále přítomným předsudkům a překážkám členky kolektivu vidí určitou šanci na změnu. Jak vyzdvihuje Monika, dlouhodobá práce Prádelny a iniciativa Magdaleny jim pomáhá otevírat nové možnosti i v zavedených institucích a pomalu tak přístup většinové veřejnosti měnit. K rovnosti a otevřenosti ale ještě zbývá velký kus cesty.
„Pokud se chce galerie změnit a stát se přístupnější, musí začít u svých pracovníků. Oni musí chápat, proč to dělají,“ připomíná Magda a navrhuje například zaměstnávat lidi se zkušeností s bezdomovectvím, kteří mají pro potřeby lidí v nouzi pochopení. Zdůrazňuje zároveň, že je potřeba slyšet hlas všech, což znamená také kustodů, šatnářek, kurátorek a kurátorů a lidí ve vedoucích pozicích. „Důležitá je kontinuita. Jde o to, aby galerie byly otevřené všem, nejenom zaměřené na sociálně slabší lidi. Aby každý mohl přijít a strávit tam čas, popovídat si.“
Na potřebě společného dialogu napříč různými skupinami se ostatně shoduje celý kolektiv a přiznává, že někdy je potřeba větší trpělivost. Důležité je ale podle nich si uvědomit, že lidé v nouzi mají stejné emoce jako jiní, jen ráno vstávají s jinými starostmi. „Já pořád přemýšlím tady nad tou otázkou, co mají instituce dělat. Pokládá nám ji skoro každej a já tomu rozumím. Ale neměli byste si ji položit vy, a ne se ptát nás?“ uvažuje Monika. „Nejdůležitější nakonec je přijmout člověka, ať je jakejkoliv. A nebýt lhostejný. To je přece nakonec maličkost,“ uzavírá.