Když se celer rozhodne prorazit skleněný strop Jan Bělíček

Vizuální umělec Jakub Jansa se už několik let věnuje poměrně unikátnímu uměleckému projektu. Přesně dle úvodního motta své nové knižní publikace Club of Opportunities se „usadil v komfortní zóně své mysli“ a začal za pomoci teoretika Kamila Nábělka skrze své instalace rozvíjet osudy několika fiktivních postav. Na úplném začátku údajně byl miniaturní rozpočet na novou realizaci, za nějž Jansa nakoupil deset bulv celeru a zavolal teoretiku Kamilu Nábělkovi, jestli neví, jak s nimi kreativně naložit. Výstřední myslitel Nábělek začal okamžitě rozvíjet teorii celeristické ontologie a mluvit o hierarchiích vegesociety. Na úplném dně této hierarchie se nachází právě nevábný a opomíjený celer. Jako jeho naprostý protiklad zde pak funguje obdivované a opěvované avokádo. Toto jsou dva póly společenské hierarchie, mezi nimiž se celý tento umělecký projekt pohybuje. Proč celer a avokádo?

Celer je v Nábělkově ontologii jedna z nejpřehlíženějších plodin vůbec. Lidé jej často konzumují jen jako povinnou složku jídla. Je to ingredience, která sice ve většině pokrmů nesmí chybět, ale esteticky pro nás takřka neexistuje. Sám o sobě nijak unikátně nechutná, není kolem něj vystavěn žádný speciální příběh o důležité superpotravině a ani jeho vzhled nic fantastického neslibuje. Nad chutí a vůní celeru většinou nepřemýšlíme, přestože jeho přínos pro výsledný požitek z jídla je často nezastupitelný. Prezentace celeru v obchodních řetězcích je velmi prostá a správný celer se prodává i s nánosy zeminy, která značí jeho čerstvost, ale také mu jasně vymezuje místo v prostorové hierarchii vegesociety.

Jansův dlouhodobý umělecký projekt vznikl už v roce 2017 a obsahuje zatím osm realizací. Poslední epizoda Opening Ceremony byla ostatně součástí prezentace současného českého umění v Bruselu během českého předsednictví Rady Evropské unie. V listopadu bude poprvé možné všechny tyto epizody vidět pohromadě na jednom místě, a to na výstavě Myslet filmem v pražském Domě U Kamenného zvonu, kde bude Jansovi věnováno celé jedno patro. Jedná se o soubor několika videoinstalací s performativními prvky, v nichž se mísí dotažený vizuální jazyk s humorem, současnou levicovou teorií, zkoumáním politických strategií na sociálních sítích, ale také s komikou, absurditou a hravostí. Součástí instalací bude pravděpodobně i Kamil Nábělek, který bude divákům nenuceně vysvětlovat, v jaké fází příběhu se nacházejí a jakou dynamiku děje právě pozorují.

Jansův umělecký projekt v zásadě dlouhodobě sleduje dvě hlavní postavy, jejichž osudy postupně v realizacích rozvíjí. Jednou z nich je Vědma, dobrosrdečná a empatická postava, která však prochází vnitřní krizí a přišla paradoxně o schopnost předpovídat budoucnost. Pro Jakuba Jansu tato postava částečně reprezentuje krizi liberalismu a liberální demokracie. Vědma byla dříve někým, kdo se přirozeně orientoval ve společnosti a dokázal poměrně bez námahy odhadnout, co přinese blízká budoucnost. Teď ale tápe a má pocit, že současnému světu přestává rozumět.

Druhou důležitou postavou je pak Celerista, napůl člověk, napůl celer a tak trochu outsider vegesociety. Celerista je člověkem, který startuje z úplného dna a my sledujeme jeho vnitřní vývoj, který v mnoha ohledech kopíruje důležité společenské debaty z posledních několika let. V třetí epizodě s názvem My Name is Red Herring z roku 2018 je z Celeristy najednou arogantní a trochu komický alt-right influencer. Ve videu svou estetikou připomínajícím proslovy motivačních koučů Celerista publiku radí, jak zatočit s levicovými oponenty. Jansa v tomto díle tak částečně navazuje na svou diplomovou práci Spiritual Fitness, v níž zpracovával fenomén motivačních koučů a jejich rétorických manipulací.

Celeristova krajně-pravicová naštvanost do velké míry vychází z jeho společenského postavení. Jak se o něj začínají více zajímat jiní, mění se také jeho aspirace. Najednou touží po obdivu a slávě. Poprvé začíná pokukovat po vyšší, avokádové třídě bytostí vegesociety a chce do těchto vyšších pater proniknout. Ještě v roce 2018 v páté epizodě nazvané Keeping in Line dochází ke konfrontaci Celeristy s vlastním svědomím. Svědomí mu nejdřív nenápadně a pak důrazněji připomíná, že o svou skutečnou identitu postupně přichází a snaží se být něčím, čím rozhodně není. Jejich vzájemná interakce je svižná, komická, vizuálně přitažlivá, ale zároveň obsahuje hlubší sdělení týkající se otázek autenticity nebo společenské mobility.

Pro širší veřejnost se postava Celeristy zviditelnila v roce 2021, kdy se Jakub Jansa stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. V Pražákově paláci Moravské galerie v Brně se příběh Celeristy stal součástí kolektivní výstavy hned několika výrazných tvůrců současného umění, a nepřímo tak komunikoval s díly Roberta Gabrise, Valentýny Janů, Anny Ročňové nebo uměleckého kolektivu björnsonova. Na tehdejší videoinstalaci bylo jasně vidět, že umělec má poprvé finanční i institucionální podporu, která mu umožňuje vlastní vizi dotáhnout k formální dokonalosti. V pořadí sedmá epizoda Shame to Pride znamená prozatímní vrchol celé série, který je dotažený vizuálně, koncepčně i co se týče hereckých výkonů, scénografie, designu či práce s kamerou a světlem.

Diváci na této výstavě potkali Celeristu ve sebezpytné fázi. Usilovnou snahou se mu konečně podařilo proniknout do vyšší společenské vrstvy, ale cítí se v ní nepatřičně. Namyšlená avokáda mu dávají konstantně najevo, že mezi ně nepatří, a on pociťuje celou řadu společenských bariér, na něž jeho celeristický habitus zkrátka nestačí. Tato epizoda asi nejzřetelněji navázala na některá témata klíčová pro současné umění, a to především otázky původu, společenské příslušnosti a hledání vlastní identity a autenticity ve světě, který sice po efektu autenticity baží, ale zároveň také neustále rozevírá nůžky mezi skutečností a fikcí, sebedesignem a čistou lží.

V příběhu Celeristy se ocitáme v bizarním světě, kde imaginace prostupuje dobře známými zákonitostmi současné společnosti a v němž se protínají čistě sociální otázky s hájemstvím vegetace. Jakub Jansa spatřil za asistence Kamila Nábělka formování hierarchií ve sféře ovoce a zeleniny, které až absurdním způsobem kopírují hierarchie, které známe z naší společenské reality. Zvolil esteticky i tematicky radikální cestu a rozhodl se tuto problematiku antropomorfizovat. Tento v mnohém geniální nápad se sebou přináší také velmi zajímavé estetické možnosti. Celerista, celer v lidském těle, sice mezi smetánku zapadá tím, jak se obléká a jakým způsobem se vyjadřuje, z jeho obličeje ale trčí nevábné kořínky, které připomínají jeho někdejší zrození z bláta a hlíny. Přestože aspiruje na vstup do Klubu těch nejvyšších příležitostí, jeho vizuální podoba okamžitě upozorňuje na nepatřičnost těchto nároků. Groteskně a zároveň dramaticky tak v naléhavé formě připomíná zvolání italské spisovatelky Eleny Ferrante, že je lhostejné, jestli člověk po sociálním žebříčku stoupá nahoru či dolů. Třídní původ se totiž v mezních situacích vždy projeví, podobně jako se člověku z ničeho nic nahrne barva do tváří.

Jansa kromě toho v opulentním vizuálním stylu zpracovává také dilemata, s nimiž se vypořádává dnešní společnost. Důležité je pro něj ohledávání zdrojů agresivní mužské energie, která mutuje v čím dál radikálnější politické projevy a žene ji kupředu frustrace a zneuznanost. V postavě Vědmy přidává do hry bloudění a tápání současného liberalismu, který se těmto fenoménům nedokáže jakkoliv postavit a ztrácí kontakt s realitou i s vlastními představami o budoucnosti. Promýšlí také efekt sebestylizace na formování identity současného člověka a pozoruje, jak silně se do tohoto procesu otiskuje vliv sociálních sítí. Přestože jeho dílo působí jako propracovaná groteska o vzestupu a pádu jedné fiktivní postavy, ve skutečnosti je také svérázným způsobem, jak autor reaguje na zneklidňující tendence v současné společnosti. Pokouší se v jednotlivých epizodách zachytit fenomény, které jiným lidem při pozorování a prožívání skutečnosti unikají, a zároveň nabízí vlastní subtilní komentáře a návrhy, jak se k těmto znepokojivým jevům vztahovat. Jeho dílo však tyto své aspekty efektně zahaluje do vizuálně opulentního a vtipného tvaru, který divákovi nechává velký prostor pro imaginaci a rozeznívá v něm prožitek neuchopitelnosti a otevřenosti skutečnosti, který se od zakoušení současné reality zkrátka nedá oddělit.

Autor je šéfredaktor internetového deníku Alarm