Je rok 1994. Stále ještě čerstvá Česká republika se zmítá pod závalem informací a vjemů ze Západu, města ožila neony… V Domě U Kamenného zvonu se na sklonku roku otevírá výstava, která je v mnohém převratná. ZVON ’94 aneb první Bienále mladého umění přináší vhled do tvorby a vnímání nastupující generace umělců. Téměř třicet let poté se nyní stejná generace vrací na místo činu výstavou Heroin Crystal.
Za těch téměř třicet let většina z nich dosáhla zásadních úspěchů u nás i v zahraničí a jejich jména se stala respektovanými konstantami výtvarné scény. Výstava Heroin Crystal však prostory Domu U Kamenného zvonu naplňuje tím, čím tehdy zastoupení umělci bezprostředně reagovali právě na devadesátá léta. Vedle dnes už ikonických děl představí i méně známé projekty ze sbírek GHMP a načrtne tak obraz uměleckého směřování tehdejší doby.
Všechno v ní bylo nové a všechno bylo možné. Otevření Česka demokracii na konci studené války neznamenalo zlom jen z hlediska společenského: výrazný předěl vyrylo i do vývoje umění. Oproti předchozím generacím se ta nastupující pootočila od tradičních výrazových prostředků směrem k práci s objekty, instalacemi, videem, fotografiemi anebo k fúzi toho všeho. Kurátoři GHMP to vnímali a otevřeli novým přístupům dveře dokořán.
Jednou z tehdejších kurátorek byla Olga Malá, která se teď na místo činu se „svými“ umělci vrací. Pod jejím dohledem se historické prostory Zvonu opět střetnou s díly Veroniky Bromové, Jiřího Černického, Federica Díaze, Mileny Dopitové, Pavla Humhala, Lukáše Jasanského s Martinem Polákem, skupiny Kamera Skura, Krištofa Kintery, Markéty Othové, Michala Pěchoučka, Jiřího Příhody, Petra Svárovského, Štěpánky Šimlové, Michaely Thelenové a Kateřiny Vincourové.
Ačkoli se mnozí z této předlouhé řady tvůrců vzájemně liší nebo se proti sobě dokonce vymezují, je jim společné právě to téměř nejpodstatnější – období, v němž vcházeli do světa umění. Když je jím navíc doba tak iniciační, jako jsou devadesátá léta, není snad možné, aby to jejich dílo nedefinovalo. Vydali jsme se proto do ateliérů, učeben i domovů, abychom se některých z vystavujících zeptali, co se pro ně v těch porevolučních letech vlastně opravdu dělo, jak je to ovlivňovalo i kam se od té doby posunul náš svět a oni s ním.
Jiří Černický
Jako když rozkvete kytkaKF Heroin Crystal je vaše dílo z roku 1995. Co tohle zátiší feťáckých pomůcek vyvedených v broušeném skle říká o době svého vzniku?
JČ Estetika toho díla je podle mě pro devadesátá léta v lecčems příznačná, což je asi taky důvod, proč se tak celá výstava jmenuje. Srozumitelně postihnout tuhle etapu by bylo spíš na celodenní sympozium, ale pokusím se to alespoň nějak provizorně formulovat. Po revoluci došlo k explozi provokativních a výrazných věcí, všechno, co bylo dřív potlačované, najednou vybuchlo. Jako když rozkvete
kytka. V záplavě estetik a nadšení z možností byla ale hned vidět i jakási temnota, odvrácená strana, která nadšení relativizovala. Právě to temno spojené s komercí jsem se tehdy pokusil pojmenovat. Heroin Crystal je o touze po pohádkovém světě, po naději, po paralelním světě, který je nicméně umělý. Stýká se v něm psychedelie s českou tradicí skla. Tyhle rozpory a černobílé vidění jsou, řekl bych, pro devadesátá léta signifikantní.KF Jak velkou roli pro vás v tvorbě hrál ten nezastavitelný přísun informací všeho druhu?
JČ Samozřejmě naprosto zásadní. Díky internetu měl člověk rázem šanci pracovat s mnohem větším množstvím výrazových prostředků, estetik a filozofií. Najednou jsme se mohli opravdu porovnávat se Západem. Řada lidí zjistila, že si o něm vytvořila úplně mylné představy, protože se do té doby běžně vycházelo z nekvalitních textů a fotografií. Že je to někdy ku prospěchu, ukazuje příklad, kdy v Japonsku v šedesátých letech viděli v časopise Life fotku, jak pracuje Jackson Pollock. Nebyly tam ale relevantní informace, takže si z toho polovičatého sdělení vzali prostě to, že někdo stříká barvu. Začali tedy experimentovat a divočit s drippingem, daleko víc než sám Pollock. Vznikla skupina Gutai, která vlastně předběhla dobu i Ameriku, protože posunula hranice o kousek dál. Obecně je ale rozhodně lepší mít dostupné informace než jakoukoli cenzuru, to je myslím jasné.
KF V době cenzury jste nastoupil na pedagogickou fakultu do Ústí. Co vás vedlo nejdřív tam?
JČ Já jsem za socialismu v Praze studovat nemohl, protože můj táta podepsal Dva tisíce slov. Ani jsem nevěřil, že bych se někam dostal, takže jsem byl rád, že jsem se uchytil na výtvarce v Ústí. Nakonec se ukázalo, že tamní pajďák je úplné zjevení. Uchýlila se tam totiž spousta pedagogů, kteří nemohli vystavovat v Praze: Jaroslav Prášil, Jiří Bartůněk… Když jsem po třech letech přešel po převratu do Prahy, připadala mi naopak konzervativní a strašně akademická. Trochu jsme se o tom přeli i s lidmi, jako byl Milan Knížák. Ale zase to bylo krásně syrové, divoké a překotné.
KF Teď jste sám vedoucím ateliéru malby na pražské UMPRUMce. V čem se dnešní začínající umělci liší od vaší generace?
JČ Ačkoli zatím nemáme odstup a rozhodně je to individuální, zdá se mi, že jsou v něčem citlivější. My jsme myslím měli trochu jiný druh citlivosti. Byli jsme větší riskéři a bojovníci, do lecčeho jsme se vrhali a kašlali na to, co se bude dít. Zároveň jsme museli vynaložit úsilí, abychom si našli informace, na ně se samy valí ze všech stran. Jako všechno je ale nakonec i tohle dvousečné. Je to jako když snídáte v hotelu – přijdete ke švédskému stolu, a tam je taková hromada jídla, že jste z toho zmatení. Vůbec nevíte, co si dát, až vás přejde chuť. Takže si vezmete sušenku, čaj a jdete pryč. Jestli je to dobře nebo špatně, zatím nevím. Ale co se týče talentu, je každá generace stejná. A každou generaci taky nutně spojuje právě doba, v níž tvoří.
KF Cítíte se spojený s kolegy z výstavy?
JČ S některými z nich jsem měl ledacos společného, to nepochybně. S Katkou Vincourovou výraznou estetiku kapitalismu chyceného komercí, která nám byla svým způsobem nepříjemná. Krištof Kintera zas dělal ty lesklé spotřebiče… Měli jsme pocit, že z toho všeho jde nějaká stupidita, kterou je nutné komentovat. Ale právě proto, že to nebylo černobílé, pojily se k tvorbě dlouhé debaty, filozofie a různé špičkování. Kdekdo byl v opozici kdekoho. Divokost, rychlost a intenzita nás ovšem spojovala.
Michal Pěchouček
Tehdy jsem to měl předvařené, dneska to mám instantníKF Prožil jste devadesátá léta v podstatě výhradně ve škole. Jaké to bylo, stát se čerstvě porevolučním studentem?
MP Pro mě to znamenalo jednoznačně to, že ke mně celý svět umění přicházel filtrovaný přes Akademii. Nastoupil jsem tam v roce, kdy ještě studenti úplně vážně a bez problémů přijali třeba úzus, že během studia se nemá vystavovat. A taky to, že skutečné umění dělají lidi, které pravděpodobně vůbec není možné poznat osobně. Já i spoustu těch, kteří teď budou na výstavě v GHMP, vnímal jako božstvo. To byla jména, o kterých se mluvilo, a když jsem je potkal na nějakém večírku, tak jsem na místě omdlel. Vůbec jsem si neuvědomoval, že jsou jen o pár let starší, protože byli o několik levelů úspěšnější. A tak jsem začal rychle vymetat večírky, abych se to omdlévání odnaučil.
KF Takový respekt ke kolegům! A co pedagogové?
MP No určitě nesmíme zapomenout na velký symbol devadesátých let, a to byl Milan Knížák. Nebyla to úplná reforma, spíš logická revoluční výměna. Tehdy se i Havel ptal studentů, jestli toho Knížáka jako opravdu chtějí jako rektora. Pravděpodobně to byla řečnická otázka, ale padla. Na Akademii nicméně pak nastoupila úplně nová skupina umělců takzvaně s čistým štítem, a tvůrčí svoboda byla naprosto nepochybná.
KF Jak jste s ní naložil? Co bylo tehdy vaše téma?
MP Měl jsem to asi trochu předvařené díky otci, který měl ambice fotoamatéra a filmového amatéra. Vyrůstal jsem tím pádem v tvůrčí atmosféře s inspirativní figurou, nemohl jsem se tomu vyhnout. Měl jsem díky tomu spoustu materiálu, kterým jsem byl obklopený a potřeboval jsem ho nějak zpracovat. Asi jsem si to pro sebe pojmenovával i tak, že dokončuju dílo někoho jiného. Byl jsem schopen kreativní nadstavby, které otec schopen nebyl. Nijak mu to nevyčítám, naopak. Věděl jsem prostě, že já to můžu udělat, že to můžu posunout někam výš, s jeho svolením. To byl můj začátek. Takhle ostatně začíná spousta umělců, pomáhá jim se od něčeho odrazit, vzít si jako základ nějaký soukromý konflikt, šlamastyku z rodiny… S dobrou vůlí něco změnit nebo pochopit, proč to tak je, se do toho pak vrhnou.
KF Se šlamastykou jste začal, ale kam jste se od ní dostal?
MP V 90. letech jsem to měl předvařené, dneska to mám vlastně instantní. Protože teď pracuju ve dvojici s Rudim Kovalem, můžu se trochu vézt, když chci. Chvilku prostě nešlapu, šlape ten druhý. A témat se nám myslím rojí o to víc. Aktuálně máme rozdělaný takový tribut Ukrajině, respektive dění na hranicích a v táborech. To je myslím něco, co musí nějakým způsobem zpracovat vlastně každý. Pro nás je přirozený ten způsob kreativní.
KF Současnost nabízí spoustu hraničních témat. Je tedy vůbec důležité ohlížet se třicet let zpátky?
MP Reflexe devadesátých let je léčebná a naprosto nevyhnutelná záležitost. To se myslím týká především úplně nejmladší generace, tedy lidí narozených po roce 2000. Ta doba je pro ně velmi důležitá. Stačí si jenom uvědomit, co se dělo třeba ve filmu. Teprve teď vidíme, jak moc je to jiné – originální, vyšinuté, možná nepřijatelné anebo krásné… V každém případě se takhle točit už nikdy nebude. Před deseti lety jsme si to ještě nedokázali uvědomit, k tomu se musí dospět. Až to trochu pochoduje k sentimentu.
KF Očekáváte příval sentimentality na výstavě Heroin Crystal?
MP Já mám takový osobní problém – nedělá mi dobře dívat se po letech na svoje díla. Je to pro mě nějak zraňující. Vidím tam pokaždé spoustu chyb, což ale není žádná přehnaná sebekritika, ty musí vidět úplně každý! A už se s tím nedá nic udělat. Ačkoli někdy v nultých letech jsem se pokoušel to jakkoli opravit, různě jsem editoval starší videa, snažil se je dostat do přijatelnější, ambicióznější podoby. Tenkrát se mi trochu ulevilo, ale teď z odstupu vidím, že to byl úplně marný boj. Sám už zase nepoznám rozdíl mezi původním a novým střihem. Takže sentiment to nejspíš nebude.
Veronika Bromová
Ticho projíždějících tramvajíKF UMPRUM jste začala studovat ke konci osmdesátých let. Cítila jste tehdy, že byste potřebovala svojí tvorbou říkat něco, co jste říkat nemohla?
VB Byly věci, které jsem si tvořila jenom pro sebe, doma, ale myslím, že jsem to nevnímala tak fatálně. Zkrátka jsem to trochu filtrovala a do školy nenosila všechnu svoji práci. Tak jsme to ostatně dělali asi všichni. Výuka byla tehdy dost rigidně zaměřená na vědeckou ilustraci, učili jsme se v podstatě hyperrealisticky kreslit. Náš tehdejší profesor byl komančský páprda v propoceném saku, který vedl dokonale nezáživný monolog. Říkali jsme tomu „ticho projíždějících tramvají“, protože jsme vnímali jen to vrzání dole pod okny na Palachově náměstí.
KF A pak do ticha tramvají přišla revoluce…
VB To bylo někde mezi druhákem a třeťákem, takže jsem byla pořád dost žabec. Pamatuju si, že pro nás před i v průběhu sametky byli obrovskou inspirací starší spolužáci. Denně jsme vídali všechny ty výrazné osobnosti kolem Baletní jednotky Křeč, bratry Cabany, Aleše Najbrta…, ti byli daleko otrkanější a odvážnější.
KF Vy jste se ale museli s příchodem kapitalismu asi taky rychle otrkat. Co se pro vás změnilo nejvíc?
VB Myslím, že se nám všem hlavně výrazně rozjela imaginace, divoce a všemi směry. Pro mě osobně to bylo hlavně v prostředí – komunisticky šedá, vlastně celkem romantická Praha najednou ožila neuvěřitelným množstvím reklam a nových pestrých fasád. Na ulicích se objevovaly barevné plakáty, billboardy kolem ulic a dálnic, všechno svítilo, záplava kýče… Divoký kapitalismus s celou tou reklamkovou estetikou město a jeho okolí úplně ovládl.
KF Reklamní agentury byly ostatně populárním odbytištěm mladých umělců…
VB To ano, reklamky začaly raketově růst a jejich tlak na kreativní lidi sílil. Moje kamarádka pro jednu takovou začala pracovat a přizvala mě k tomu, ale dost záhy jsme obě zjistily, že pro to opravdu nejsme ideální, že jsme tak nějak z jiného světa. Svět reklamy mě zajímal jenom potud, pokud se potkával s mými tématy. Jedním z nich vždycky byla tělesnost, začalo mě oslovovat téma zneužívání ženského těla v reklamě. Ovšem ne takhle přímočaře, chtěla jsem mluvit o lidství, tedy o tom, co je samotným základem, ať se kolem nás děje cokoli.
KF Takže hledáte témata zkrátka spíš kdesi uvnitř než ve vnějších okolnostech?
VB Určitě. Asi nedokážu být nějak prvoplánově angažovaná. Teď jsem si sice na instagram načrtla dvě kresbičky, na nichž berlemi sestřeluju Putina, ale to vnímám spíš jako vedlejší produkt, nadsázku a potřebu relaxace. V běžné tvorbě se rozhodně uchyluju víc k filozofickým, hlubším tématům, k těm vnitřním. Asi je to i tím, že jsem se odjakživa nacházela v kreativním prostředí. Rodiče byli výtvarníci a nafoukli kolem mě bublinu, v níž byla vždycky svoboda. Snad proto jsem všechno vnímala mírněji než ostatní.
KF Svojí vnitřní svobody se tedy držíte i dneska, kdy se doba zase o kousek posunula?
VB Myslím, že ano. Kam se moje tvorba vyvíjí, je zase spíš otázkou mého života než společenských okolností. Přikláním se čím dál víc k přírodním tématům a mytologii, která je paralelní historií lidstva. Snažím se tvořit s přírodními materiály, ačkoliv třeba moje lightboxy a reklamní magie také nemizí. Už skoro patnáct let ale žiju na venkově a ráda pracuju s tím, co je kolem mě. Pokouším se o umění přemýšlet i trochu víc v souvislostech současné environmentální situace…
KF …což je ale velké společenské téma.
VB To je pravda. V dnešní mladé generaci umělců vidím neuvěřitelnou citlivost právě vůči přírodě a celé planetě. Řekla bych, že jsou vnímavější, než jsme byli my. Žijeme teď ve velmi kreativním období, všude je obří příval informací a inspirace, každý něco tvoří. Těžší to mají snad v tom, že je jich víc. Ale to jsou jen takové dojmy z dneška. Lidi mají tendenci pak s odstupem o každé době stejně vytvářet mýty. Devadesátky už tenhle nános mytizace mají taky.
KF Co se o nich tedy dnes dá říct?
VB Třeba že to byla silná a dost zajímavá doba. Obrovský boom všeho, i chyb a špatných věcí. Ale taky to bylo nadechnutí svobody, čirá euforie. Najednou jsme mohli dát všemu úplnou volnost a formulovat a vystavovat, co jsme opravdu chtěli. Na tom měli obrovskou zásluhu kurátoři Karel Srp s Olgou Malou, ti byli pro naši generaci jedněmi ze zásadních postav, měli vizi, všimli si nás a dali nám prostor. Snad tohle všechno na té výstavě bude trochu cítit. Nic bych si od ní nepřála víc.
Milena Dopitová
Na hranici mezi veřejným a intimnímKF Už v roce 1989 jste spoluzakládala výtvarnou skupinu Pondělí. V jakém ovzduší to tehdy bylo?
MD V komunistickém Československu existovaly jenom tři školy zaměřené na volné umění – dvě v Praze, jedna v Bratislavě. Tím pádem zájem uchazečů mnohonásobně převyšoval nabídku a přednost měli ti se „správným“ politickým zázemím. Řada z nás se hlásila opakovaně a v mém ročníku se díky tomu sešli lidi, kteří se nenechali odradit, protože si nic jiného nepřáli víc. Během prvního roku jsme se rozkoukali a zapojili se do všech těch aktivit, které už v předrevoluční době nabíraly rychlý spád. Právě v tom období jsme založili skupinu Pondělí. Trávili jsme společně spoustu času hledáním způsobů jak a důvodů proč dělat umění. Zpětně si s jistou nostalgií uvědomuju, že to byla šťastná doba studentských začátků prožitých v totalitních podmínkách. Protože ty měly podíl na vzniku skupiny, potažmo na všem, co tohle setkání odstartovalo.
KF Pak ovšem přišla revoluce.
MD Všechny ty události nás zastihly za pochodu a vnímali jsme je s jistou samozřejmostí. Na rozdíl od našich rodičů, kteří zažili okupaci v roce 1968, jsme měli pocit, že se to ani jinak vyvinout nemohlo. Dneska vidím jako velké štěstí, že jsem u toho mohla být. Každý, kdo v té době žil a tvořil, s postupujícím časem stále obtížněji hledá slova, kterými by ji popsal a nevypadal při tom jako nějaký snílek. Byla to úžasná euforie; třeba i z faktu, že můžeme měnit dějiny taky za generaci našich rodičů.
KF Co pro vás znamenala první svobodná léta, začátek devadesátek?
MD Asi to byl hlavně otevřený prostor pro práci, možnost cestovat a cítit svobodu nejen sám v sobě, ale taky ve svém okolí. Revolucí se nastartoval zájem o české umění, přijížděly sem osobnosti, které nás zapojovaly do mezinárodních projektů. Byla to rychlá doba mnoha výstav, jedna práce stíhala druhou, aniž bychom si uvědomovali, že tak to nemusí být napořád. Najednou jsem mohla reprezentovat naši zemi na bienále v Sydney, São Paulu, Apertu, Kwangju, vystavovat v New Yorku, Londýně nebo Berlíně. A to často ještě v době studií. Pro mě byla tedy devadesátá léta hlavně práce, práce, práce, ale tak radostná!
KF Mluvíte o zahraničí, ale jak tehdy vypadaly výstavní možnosti tady v Česku?
MD Vedle státních institucí začaly vznikat taky soukromé galerie, například MXM. Ta se rychle stala mimo jiné centrem aktuálních diskuzí, které formovaly současné umění, stala se místem setkávání umělců, teoretiků, filozofů… Především její kurátoři Jana a Jiří Ševčíkovi se skutečně zasloužili o realizaci mnoha výstavních projektů a teoretických publikací v českém i v mezinárodním kontextu. Co se týká veřejných institucí, byla to především GHMP, vedená kurátory Olgou Malou a Karlem Srpem, kdo v devadesátých letech otevřel dveře větších galerií současnému umění.
KF Díky tomu se vám otevřely prostory jako Dům U Kamenného zvonu…
MD S prostorem tvorba 90. let hodně souvisela: už proto, že jsme se mnozí obrátili k instalacím, k objektům, to byla nová výzva. V roce 1997 jsem reagovala na prostor v Baden Badenu objektem Neprodejný – ležatou osmičkou symbolizující nekonečno. Abstraktní pojem množství, kvantity dostal tvar, velikost a barvu, tedy reálnou podobu. Zároveň to byla velká, třímetrová opletená osmička. V té době jsme vůbec neuvažovali o praktických otázkách, jak to rozložit nebo následně skladovat, dělali jsme prostě objekty do monumentálních prostorů. Protože jsme mohli! Protože možné bylo cokoli – kombinovat média, propojovat ledasco s ledasčím a narušovat jakékoli hranice. Pokud bylo na projekt dostatek financí, nic nebránilo naplnění jakýchkoli představ.
KF A témata?
MD Vždycky pro mě byla neoddělitelně spjatá s životem a atmosférou. Začátky hledání navazovaly na program skupiny Pondělí, jejíž krédo bylo „Nezanedbávej maličkostí a povinných cvičení“. S tím souvisel i náš vztah k všednosti, obyčejnosti a každodennosti. Sociální přesah si pak každý z členů přeložil po svém. Jedna z našich prvních výstav se jmenovala Nová intimita a právě pohyb na hranici mezi veřejným a intimním byl pro mě na dlouhou dobu zásadní. Hodně se o tom tehdy v textech a článcích o mojí tvorbě mluvilo, takže to teď vnímám trochu jako značku devadesátek. Dnes už reaguju na úplně jinou dobu, s úplně jinou atmosférou. Nicméně řada mých děl má tuhle významovou rovinu dál.
Krištof Kintera
Rád přemýšlím procesemKF V roce 1989 vám bylo šestnáct let. Jakou roli ve vašem životě tehdy hrála umělecká tvorba?
KK Asi se nedá mluvit o tvorbě, kterou bych zpětně považoval za důležitou, ale byl jsem posedlý už před studiem na Akademii, to ano. Bez posedlosti se umění ani dělat nedá. Cítil jsem se jím tak nějak infikovaný a hrozně jsem se po gymplu toužil na Akademii dostat. Navíc to byla doba, kdy se šlo buď na vysokou, nebo na vojnu, takže se mi to jevilo jako maličko fatální. Případně bych ale skončil někde na civilce, no co. Spíš mi šlo o možnost ve škole nacházet sám sebe a vytvářet si vlastní cestu, po tom jsem toužil.
KF Ta cesta vedla ranými devadesátými léty. Jak moc vaši tvorbu ovlivňovala právě tahle epocha?
KK Přirozeně jsem reagoval na to, co bylo kolem mě, to je automatické. Porevoluční změna byla hodně zřetelná, přišel kapitalismus a s ním spojená nová vizualita. Bylo najednou nutné existovat v komercializované společnosti. Jako odpověď jsem vyráběl různé nesmyslné spotřebiče a vystavoval je v obchodech po Praze. Ještě ve škole pak vznikal Plumbař – fiktivní postava v olověném obleku a příbytku, který měl odstínit přemíru signálu. Přemíru! Tehdy, kdy byl internet absolutně v plenkách a většina z nás ho doma vůbec neměla. Zkrátka v jakékoli době se člověk vztahuje právě k tomu, co ho obklopuje, i když se to později otočí zase o kousek jinam.
KF Dnešek se otáčí ke zcela konkrétním celosvětovým krizím. Jak se vztahujete k nim?
KK Ne že bych si to přímo zakazoval, spíš tak nějak přirozeně nechci reagovat na aktuální společenské klima a otázky typu corona nebo válka na Ukrajině. Pak je to příliš politické a sociální umění. Mě totiž vlastně docela baví nevědět, co přesně dělám. Zní to možná trochu divně, ale ne vždycky musí mít autor předem promyšlenou celou strukturu díla. Čím dál tím víc se snažím myslet materiálem. Jsem zkrátka ateliérový umělec, rád přemýšlím procesem. Spousta tvůrců to má jinak, jsou konceptuální, takže to všechno dokonale promyslí a pak to někde uskuteční nebo si to nechají vyrobit.
KF Máte za sebou i pedagogickou zkušenost. Připadá vám, že se dnešní mladá generace vydává spíše tím druhým směrem?
KK Já dost nerad generalizuji a hlavně je to už skoro deset let, co jsem na UMPRUMce učil. Nicméně jsem v kontaktu s mladými umělci, protože mě zajímá, jak to vnímají. Pokud bych měl přece jenom něco zobecnit, mám pocit, že se teď spíš mluví o tom, co a jak nedělat, že se do tvorby příliš dostává etika a politika. A samozřejmě ekologie, což je asi přirozené, i když v tom vidím trochu slepou uličku. Když k sobě budeme upřímní, umění planetu nezachrání. Chceme-li řešit ekologii, tak asi ne na platformě umění.
KF Přitom vaše díla někdy můžou být zasazována do environmentálního kontextu…
KK Často se mi stává, že mi to lidi tak trochu podsouvají, to ano. Velmi snadno bych se asi pod takovou tendenční nálepku mohl schovat a deklarovat ji jako gró svého díla. Když uděláte sochu ze starých praček nebo instalaci Post-naturalia z věcí z recyklačního centra, jeví se to zdánlivě jasně. Jenže já jsem si velmi dobře vědom, že to není takhle snadné. Takové dílo je neekologické ze své podstaty, protože používáme lepidla, chemikálie, epoxidy, polyestery… A je navíc tak obří, že na výstavu musí jet kamiónem. Nemůžu tedy tvrdit, že zachraňuju planetu uměním z odpadu. Ale je pravda, že někdy v těch devadesátých letech jsem byl mezi prvními, kdo protestovali před nově otevřeným McDonaldem, takže to možná souvisí spíš s věkem a sílící marností.
KF Tak teď vás U Kamenného zvonu čeká konfrontace s vaším mladším já. Co podle vás řekne o vaší generaci umělců?
KK To sám nevím. Zpětně to vnímám tak, že jsme skupina mnoha individualit. Ačkoli tam jisté formální podobnosti najít lze. Konkrétně třeba s Jirkou Černickým, byť se nijak nestýkáme, nechodíme spolu na pivo. Asi zkrátka podobně reagujeme na věci kolem, což je pozitivní, nijak mě to neznervózňuje. A nakonec to stejně uděláme každý po svém. Převažovat ale asi bude opravdu ta rozrůzněnost nás všech.
Autorka je kulturní publicistkou a dramaturgyní
stanice Českého rozhlasu Vltava.
