Krása válečného umění Komentář Petra Fischera
Součástí letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého pro mladé výtvarné umělce, kterou nakonec nikdo nechtěl (soutěžení přece do umění nepatří), a tak si ji vlastně vzali všichni zúčastnění, byla i tvorba ukrajinských umělců, kteří utekli před válkou do Česka a snaží se tu reflektovat svou situaci. Tedy to, co sami ve válce zažili, nebo to, jak ji sami prožívají či jak bychom ji mohli prožívat i my, kteří na místě nikdy nebyli. Na výstavě CJCH ve Veletržním paláci tak bylo možno zakopávat o figuríny uprchlíků s batohy nebo narážet hlavou o podivné skleněné drony, připomínající křehkost i zákeřnou ostrost těchto zbraní 21. století. Sledovat vykořenění v prostoru domova, který se stává místem destrukce na videu.
Moderní umění, i v jeho pozdní fázi, která je naší současností, se snaží představovat život a jeho souvislosti, jak je neznáme. Ukazovat něco, co běžně není vidět, jakkoliv to nějak existuje. Představovat věci, které si obvykle představit neumíme, ne snad proto, že by naše představivost byla předem vždy omezená, nýbrž proto, že v určitých ohledech spí.
Probouzí se často až radikálním úderem, v záblesku něčeho, co jsme nečekali. Moderní umění, ať už si o něm myslíme cokoliv, se snaží probouzet tento spánek vnímání a přemýšlení v určitých oblastech lidského mozku (kantovské probouzení z dogmatického spánku nikdy nekončí), což v důsledku může být traumatická zkušenost. Její zpracování může vést buď k depresi a rezignaci (umění vulgární, zlé, útočné, nekomunikativní, je k ničemu) nebo k přeformátování naších myslí a nástrojů vnímání. K vytvoření jiné neuronové sítě, jejíž vlastnost snad jednou překročí vymezení toho podivného slova člověk. Technologický optimismus byl vždy optimismem nadčlověka, nikoli ve smyslu supermoci superhrdiny, nýbrž překročení limitů tradičně definované mysli. Zjinačit se, ale přitom zůstat nějak pořád sám sebou, to je přece modernistická mantra, za níž se plahočíme už několik staletí, přičemž století naše, které je i začátkem nového milénia, přidává jen jednu fazetu navíc: zjinačit se do nové bytosti na pomezí organického a anorganického světa, propojení živého a mrtvého, stroje a živočicha, digitálního a analogického.
Zábleskem jiného, nečekaného je i válka. Otevírá destruktivní vrstvy v člověku, které obvykle vytěsňujeme, jako bychom toto nebyli my, lidé. A přece kolikrát jsme už viděli válku: v televizi, ve filmu, v galerii? Něco takového už nemůže s nikým zatřást a změnit ho, předělat, přetransformovat. Umění nemůže představovat nepředstavitelné otupělému televiznímu davu ani gigantickému chuchvalci lidí nabalenému na světovou sociální síť jako na svou alma mater. A nakonec ta nejprovokativnější otázka: není zkušenost války ve své maniodepresivní špíně/čistotě nakonec něčím, co (si) představovat nelze? Zejména ne v dezinfekčním prostředí měšťanské galerie, impregnované proti lepkavosti a pachu krve. Do srdce války spadneme snadno v krvavé zabijačce Hermanna Nitsche než v kontemplaci nad významovými posuny v díle Gerharda Richtera nebo v doteku s ikonickou Picassovou Guernicou.
Veškeré „válečné umění“ je proto třeba brát jako hru s individuální zkušeností války, kterou jako takovou předvést nelze, protože, jak říká Susan Sontagová, nelze si ji nijak představit. A představování je pokusem zobecnit to, co je zcela jedinečné, singulární. Moderní umění nemá, jak tuto prázdnotu zaplnit, přestože se o to neustále snaží, přičemž naráží na své nejvnitřnější esteticko-morální dilema: na „krásu“ války, která má být oním proniknutím a zábleskem, přinášejícím duševní i tělesnou proměnu…
Za války mlčí múzy, to pořád platí. Probouzejí se až mimo válečné běsnění, aby alespoň v náznaku, v podivné „kráse válečného umění“ zachytily něco, co chytit nelze. Má cenu a smysl sbírat dál tyto smutné stopy a cvičit se v citlivosti k něčemu, co se nás vlastně nikdy nemůže naplno dotknout. Pro udržení duševního zdraví přecitlivělé civilizace je asi lepší zkoumat válku v galerii. Pro udržení světa by možná stálo za úvahu nabízet k válečnému umění i poněkud necitlivou exkurzi na pitevně…
