Konfrontace proplétáním Petr Fischer
České moderní umění do ciziny zase tak často necestuje. Rozhodně ne takové v koncentraci a šíři, které jsou k vidění v Drážďanech. Ve výjimečném prostoru Lipsiusbau jsou diváci zváni k rozhovoru mezi klasickou modernou a současnou tvorbou.
Více než padesát umělců – od molekulárního vidění Kupky po děsivost Bolfa a anatomicko-fyziologickou perspektivu Medunovu, od snící Toyen k reflexivní Jetelové, od lovce věčnosti Sudka k hyperrealitě Pinkavy, od svítícího kinetika Pešánka k divokému elektrikáři Kinterovi. Jiří Fajt, který koncipoval výstavu jako vrchol České sezóny v Drážďanech, jež během devíti měsíců už viděly české umění ve veřejném prostoru (Skála, Suška, Kintera a další), divadlo bratří Formanů, performance a koncerty, vyšel právě z konceptu rozhovoru či setkání. Na konci 80. let minulého století se v Praze ještě říkalo „konfrontace“. Fajt se přiklání k tezi, že současné české výtvarné umění stále velmi čerpá z mohutné energie české moderny, která otevřela dveře světovým trendům a velmi originálně je zpracovala a přetvořila.
Z odstupu by se mohlo zdát, že v Lipsiusbau je poněkud těsno a díla umělců jsou na sebe příliš naskládána, kurátor však vytvořil jakési komunikační niky, v nichž se díla moderní a po-moderní vzájemně doplňují, přiznávajíce podobný zdroj, někdy atakují, protestujíce proti tomu, co bylo. Pocit nakupení a stísněnosti se díky tomu nedostavuje, přičemž je dokonce možné projít výstavu po linii moderní zcela samostatně (Kupka, Štýrský, Toyen, Janoušek, Guttfreud, Teige). Věčné dilema synchronního a asynchronního předvádění je jednoduše vyřešeno jejich vzájemným propletením. Ostatně nejsme v didaktickém oddělení Národního muzea, nýbrž na umělecké výstavě nazvané Všechnu moc imaginaci, odkazující k surrealistické svobodě (ano, Jan Švankmajer, jeho objekty a filmy předvádějící imaginaci jako princip nekonečné proměny světa nechybí) a revoluční energii, která měla i své politické důsledky, především na konci 60. let minulého století, k nimž se většina vystavujících tak či onak silně vztahuje.
„Organizovaný chaos“ setkávání a konfrontací má i své přesné prostorové uspořádání. Centrální figurou je Kinterův „Šiva“ (Mé světlo je tvůj život II z roku 2014), který jako by nabíjel energií všechna díla kruhově ve dvou patrech rozestavěná v „břiše“ budovy Lipsiusbau. Spodní, nevědomou část vyplňuje výstava Davida a Martina Kouteckých, komponující opulentní sestavy nábytku a aranžerských předmětů, které dlouhodobě shromažďují ve zdech svého zámku. Z tohoto podvědomí, „Id“, se pak v horních patrech (freudovská topologie psychiky „id-ego-superego“ tu nečekaně pěkně funguje) vynořují stále komplexnější, ale i jednodušší, čisté věci.
Česká imaginace zůstane v prostoru drážďanského paláce Lipsiusbau až do července, vyplatí se na ni zajet i těm, kteří jsou přesvědčeni, že české moderní umění znají skoro dokonale. Překvapení a nečekaných smyslových a významových výměn je tu dost a dost. Včetně jistého šoku hned na vstupu do výstavy v přízemním patře, které by se dalo nazvat „české ego“. Opravdu je stále potřeba v zahraničí divákům vysvětlovat, kdo byl František Kupka a jak moc dobrý umělec to je?