Přišel s tím americký psychiatr Arthur Bregman, který si na Floridě u řady svých pacientů všiml, že se ani po očkování a uvolnění pandemických opatření nehrnou ven. Zavírají se doma, kde dál chodí s rouškou. Začal tomu říkat covidový jeskynní syndrom, který se šíří spolu s koronavirovou pandemií po celém světě.
Můžeme se Američanům smát, ostatně byli to američtí psychiatři, kdo protlačil mezi uznávané choroby zamilovanost a podobné krásy života, v této věci ale má doktor Bregman asi pravdu. Po roce a půl pandemie skutečně přibývá lidí, kteří raději tráví volný čas doma, než by vyrazili do kaváren, kin, divadel a samozřejmě i do galerií. Nikdo neví, jak se tento jeskynní syndrom bude dál šířit, kinaři ale už teď předpovídají, že do promítacích sálů se všichni diváci nevrátí a možná až třetina těch, co dříve do kin chodili, budou raději sjíždět doma streamovací servery.
Jak to bude s galeriemi, ví bůh. Tam jsou zatím čísla náhodná, protože k totálnímu uvolnění regulací ještě vůbec nedošlo. Podobně jako v kinech ale platí, že na jeskynní syndrom nejlépe zabírá, co se právě dává. Česká kina zažila první radikální oživení až ve chvíli, kdy do kin se silou tornáda vtrhl film Patrika Hartla Prvok, Šampon, Tečka a Karel, který za první víkend strhnul skoro sto tisíc diváků, což bylo podobně famózní jako Ženy v běhu, Kolja nebo Vratné lahve. Diváci do kina jdou, když je tam „báječná“ česká komedie, která potěší i srdce nejjeskynnějších lidí. Covid necovid!
Vlastně to samé, jen v podstatném posunutí, platí i pro galerie. Příkladem budiž výstava Toyen – Snící rebelka, která byla od počátku plná a jistě by na ni přišlo i více lidí, kdyby vstup nebyl omezen epidemiologickou registrací na webu. Je to známá věc, že když jsou k vidění „jména“, jako například na Kupkově či Medkově výstavě na stejném místě, tedy ve Valdštejnské jízdárně, bývá narváno. Ve srovnání s biografy je vcelku pozitivní, že lidé chodí do galerií primárně na historicky ověřenou kvalitu umění, a ne na populární, lehce pubertální zábavu. Výtvarné umění stále drží jistý druh pozitivního snobismu, kde se považuje za povinný znak kulturnosti vidět Toyen, Kupku, Medka…
U současných autorů už ten rozdíl tak markantní není. Rekordmanem v návštěvnosti zůstává Kryštof Kintera a jeho čtyři roky stará výstava v Rudolfinu Nervous Trees. Na tu ze své, tehdy ještě necovidové jeskyně vylezlo přes sto šedesát tisíc lidí, kteří jistě z větší části šli za zábavou. Kintera je otevřeně hravý, i když přináší zvěsti spíše tíživé až depresivní, ale není to Prvok a Šampon; stále je to výsostné umění, i když je konzumováno lidmi, kteří se chtějí v galeriích primárně bavit. Podobně zábavě vstřícných autorů ale mnoho není a galerie nemohou věčně vystavovat Kinteru nebo starší velká jména, musí hledat nové artefakty. Jak to ale udělat, když snob nezabere a lidé s jeskynním syndromem prakticky na nic jiného než na zábavu nebo na jméno také nepřijdou?
Pro galerijní programování je to velká příležitost, která není nijak nová, jen covid celé dilema umocnil a rozevřel. Nahánět do galerií lidi nafukováním reklamy velkých jmen, anebo se smířit s tím, že přijdou jen ti, kteří se o umění zajímají i bez toho, aby je někdo pěknými obrázky vytahoval z tepla jeskyně? To už narážíme na neumělecké limity, na ty ekonomické a politické. Jejich tlak na návštěvnost vždy přinese umělecké ředění a únik z otevřených galerií do soukromí vlastních jeskyní, v nichž chceme vidět jen to, co už dobře známe a co se nám právě proto líbí. Konfirmační zkreslení, tedy že beru jen to, co souhlasí s mým viděním světa, funguje i ve výtvarném umění. A i tam, podobně jako v celé společnosti, je třeba ho rozbít. Vytáhnout lidi nejen z covidových jeskyní, ale i z jeskyní poznání, jak to pořád aktuálně nasvěcuje slavný obraz jeskyně z Platónovy Ústavy, který, ať mě klidně sežerou, zůstává určující i pro moderní umění.
