Ne, raději knihu. Ach! Život a dílo Viktora Pivovarova; Civilizovaná žena: Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury; Ester Krumbachová Pavel Klusák, Andrea Průchová Hrůzová

Pavel Klusák

Moskva, Praha, čaj a něha

„S tím vším se v tvorbě Viktora Pivovarova setkáváme: s melancholií, úzkostí, strachem, ale i s blažeností, radostí a hravostí. Se vzpomínkami na dětství, maminku, Moskvu, přátele, pití čaje i vodky. A něžnost? O tu jde především.” První monografie, jež zpracovává dílo a život Viktora Pivovarova, volí šťastný tón zahrnující přesnost i lyriku. Pokud by se někdo pozastavoval nad tím, že autorka monografie je zároveň dcerou umělce, pak tuto okolnost Máša Černá Pivovarová tematizuje hned na první straně textu. Míra odstupu od otcova díla, píše, se u ní měnila a dodnes mění: ví, že „úplný odstup (…) nikdy nezískám a možná vlastně ani získat nechci”. A ponechává na čtenáři, zda její úhel pohledu na „Víťu”, jak otce od dětství oslovuje, přijme, nebo ne.
Kniha Ach! Život a dílo Viktora Pivovarova má třídílnou strukturu. První část Život, doba, kontexty je silným vhledem do před-české části umělcova života. Ptáme-li se na českých výstavách, co Pivovarovův výraz formovalo osobně a kulturně, tady leží odpovědi. Nejen v osobním a rodinném příběhu, ale taky ve zmapování neoficiálního uměleckého prostředí Moskvy od padesátých do sedmdesátých let: to je silná přidaná hodnota monografie. Pokud autorka fakta interpretuje, děje se tak skrze citáty samotného Pivovarova. Rychle zjistíme, že má tendence osvětlovat věci skrze kontrastně širokou škálu výroků – od filozofujících úvah přes osobní a absurdní příhody až po poetizující obraznost. Zvlášť ta vrhá jemný stín na celé Pivovarovo dílo a poznamenává náš – tedy čtenářský – pocit.
Pivovarovo přestěhování do Prahy dává jemu i autorce příležitost k tázání: V čem se „moskevský” umělecký okruh zásadně liší od výtvarné scény západního světa? Dovoluje nám už odstup od bipolarity studené války vidět nepředpojatěji specifika Východu i Západu?
Druhá část monografie, Tvorba, nepostupuje chronologicky, ale sdružuje různé momenty z autorovy mnohaleté tvorby tematicky. Zprostředkovává se tu Pivovarovův postoj k různým okruhům: patří mezi ně reflexe dětství, díla věnovaná Moskvě a jejím osobnostem, humor a groteska, metafyzické obsahy… Někde by se chtělo polemizovat: Patří Pivovarovovy obrazy tvořené výhradně textovým popisem (vizuálně nepřítomné) scenerie opravdu mezi mystifikace? Koneckonců v době prvního vystavení (1992) se dočkaly seriózního přijetí (mj. od Martiny Pachmanové). Ale přes tyto momenty, kdy by se chtělo vést s monografií dialog, nabízí kniha především široký, autorsky komentovaný vhled do díla v takové šíři a s tak soustředěnou pozorností, že je jí čtenář především vděčný. Třetí část knihy – Kalendárium – shrnuje fakta umělcova života a tvorby, ovšem přes všechnu preciznost tak činí zase s potutelným osobním dotykem.
Výhrady ke knize? Máša Černá Pivovarová někdy dává prostor dobovým ohlasům z tisku (i kritickým), jejichž názory se přece jen po čase mohou zdát dílčí a osobní. Občas se v textu najde zvláštní rusismus („bezmocný dětský obrázek”), lze jim však rozumět a vlastně to posiluje specifičnost Pivovarovova světa.
Vztah k Rusku, vrstevnatý, vnitřně rozporuplný a především nepostradatelný, lze skrze knihu vnímat cenným způsobem: z různých úhlů, v jeho dynamice a – nejspíše – neřešitelnosti. Tady se asi dostáváme s Pivovarovem do hlubin: jeho rozpomínání unáší Moskvu, Rus a vlastní zážitky přes mnoho imaginativních filtrů, a když připočteme schopnost nacházet vlastní formy (album je jen jedním z nich), vidíme, že původní impuls (odloučenost) vede nikoli k rekonstrukci skutečnosti, ale k novým vysněným vztahům, paradigmatům, světům.
Odbornost publikace (s odbornou redakcí Marie Rakušanové a konzultované Pivovarovem, Milenou Slavickou a Tomášem Glancem) se naprosto nevylučuje se vším osobním, citovým a atmosférotvorným. U tohoto autora je to tak zásadní: přátelství mezi ruskými umělci, euforie i obavy v undergroundu, překonávání určité vydělenosti, vztah s Milenou Slavickou, konstrukční a kompoziční práce otevřená i nevědomí, iracionalitě a mystice. Nacházení spřízněných duší, mezi něž patří i básník Ivan Wernisch. „Toska” žitá, ale i spalovaná v inspiraci. Jakkoli kniha představuje především poctu protagonistovi, po jejím vstřebání máme jiný pocit: je gestem obdivu k nehmatatelným a neobjasnitelným silám imaginace, prýštícím z lidského i transcendentálního světa.

 

Máša Černá Pivovarová:
Ach! Život a dílo Viktora Pivovarova
Vydaly Arbor vitae socieatas, Nadace Viktora Pivovarova a Artguide, 2021

Andrea Průchová Hrůzová

Více než kalhoty. Rozdvojený obraz ženy v prvorepublikové vizuální kultuře

Pod názvem Civilizovaná žena: Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury se na podzim minulého roku představila domácímu publiku nejen výstava v Moravské galerii v Brně, ale také obsáhlá monografie sloužící zároveň jako výstavní katalog. Hlavní autorkou obou projektů je historička umění Martina Pachmanová, v českém kontextu dlouhodobě známá pro svou orientaci na feministická badatelská témata a tvorbu domácích umělkyň. Jak v případě výstavy, tak knihy výzkumný záběr Pachmanové rozšiřují vydařené mezioborové spolupráce s historičkami a historiky z dalších oborů, od architektury a literatury až po film, kdy za všechny jmenujme alespoň filmovou historičku Kateřinu Svatoňovou a literární historičku Libuši Heczkovou.
Mnohovrstevnatost fenoménu zobrazení a zobrazování ženy v prvorepublikové vizuální kultuře naznačuje už samotná struktura knihy. Ta je členěna do šesti částí nabízejících vhledy do různých, vzájemně propojených sfér společnosti, ve kterých se ženy – a tedy i jejich reprezentace – pohybovaly. Široký záběr publikace odpovídá zájmu autorky, který sahá za výtvarné umění k dobové masové kultuře. Ta pracovala s mnoha novými médii vizuální komunikace: například profesionalizující se reklamou, filmem, typofotem či s aranžérstvím výkladních skříní. Neměla jen bavit, ale také vzdělávat. Publikace tak v dynamické a čtenářsky vstřícné grafické sazbě z dílny Toman Design nabízí detailní vhled do rozsáhlého vizuálního pole, v němž se formoval a reprodukoval nový společenský rádius československé ženy.
Šestice kapitol se soustředí především na období od poloviny 20. do začátku 30. let minulého století a ukazuje expanzi žen do sféry veřejného života. Ženy veřejně jednaly v rolích političek (například Františka Plamínková či Alice Masaryková), sportovkyň (mezi mnoha Eliška Junková), novinářek (jistě známá Milena Jesenská) či umělkyň (z oblasti tance Milča Mayerová či z vizuálního umění Božena Rothmayerová Horneková). Zároveň nám však texty neustále připomínají, nakolik obrazy ženské emancipace měly ve svém jádru také disciplinační potenciál. Sociální expanzi žen totiž doprovázela vizuální a verbální rétorika jejich objektifikace.
Na toto vnitřní dialektické napětí upozorňuje kniha již ve svém podtitulu, když se zmiňuje o „ideálu i paradoxu“. Poválečný technologický a společenský pokrok, který vyústil v rozsáhlou transformaci a akceleraci společnosti, byl na jedné straně hravě i experimentálně rozvíjen uměleckou avantgardou, přičemž na straně druhé stály pevně zakořeněné konzervativní pohledy nejen na tradiční rozdělení a sehrávání genderových rolí, ale také na vývoj a stav moderní západní společnosti. Jako vhodný vstup do knihy se proto jeví studie Pachmanové, jež je věnována klíčovým brněnským výstavám Výstava moderní ženy (1929) a Civilisovaná žena (1930) a která okamžitě ukáže, jak byly nové činnosti a podoby ženy pevně svázány s jejím zpředmětněním, zde doslova vystavením coby exponátem. Tělesná stránka ženy je i nadále napříč knihou představena jako zásadní nástroj, pomocí něhož byl emancipující se mentální a společenský obraz ženy normalizován a kontrolován.
Prostřednictvím populární kultury, tisku, výstav, ale také nových vynálezů spojených s všeobecným zvědečtěním dobového života (například v podobě nových domácích spotřebičů), mohly meziválečné ženy tento předmětný pohled internalizovat. Jak se však kniha snaží demonstrovat, existovaly československé tvůrkyně a intelektuálky, které nikoliv stavění, ale vystavování ženského ideálu kritizovaly a dokázaly přinášet svébytný ženský pohled na společnost. Do veřejného prostoru vnášely sociální otázky a reprezentace chudiny, menšin, života na periferii, stejně tak jako pomocí módy a pojetí vlastní tělesnosti (například prostřednictvím androgynního vzhledu či otevřeným přihlášením se ke queer komunitě) narušovaly zavedené společenské linie pevně rozlišující sexuální a genderové role. Ty byly navíc v době první republiky významně spojeny s národoveckou rétorikou.
Právě s ohledem na zdůrazňování významu ženského těla jako rozmanitého zdroje, ať již konzumu, neplacené domácí práce, vyjádření emancipačních myšlenek formou módy či tance a v neposlední řadě reproduktivní schránky národa, by bylo zajímavé dozvědět se více o výchově nových generací civilizovaných žen. Existovala „nová osvěta“ v oblasti výchovy dětí, zejména malých dívek? Přestože práce badatelského kolektivu pod vedením Pachmanové je detailní, dozvídáme se někdy méně o sociálním obrazu celku společnosti, tedy širším kontextu vizuální kultury, který s ní vždy souvisí. Jak se propisoval ideál civilizované ženy do různých dobových sociálních vrstev, a tedy jakou roli sehrávalo třídní, ale i národnostní rozdělení meziválečné společnosti? Nakolik byly ženy různého etnického a společenského zázemí novým ideálem kontrolovány, anebo jej kontrolovaly? Poslední otázku přináší prezentace intervence výtvarnice Mileny Dopitové do knihy, která je rozhodně vítaným momentem. Vstup umělkyně je zařazen na samý konec titulu, kde působí lehce formálně a bere na sebe roli doslovu. Nabízí se přitom srovnání s další nedávnou publikací věnující se prvorepublikové vizuální kultuře, a to s Divadlem ulice Lady Hubatové-Vackové. V ní se objevuje vstup Evy Koťátkové, jenž přímo reaguje na jednu ze studií a je také v úvodu opatřen komentářem umělkyně. Díky takovémuto přístupu se zdá pak působit jako více integrální součást publikace.
Přestože úkolem recenzentky je nastražit kritické oko, jímž bude titul prohlížen, zůstává i po položení výše formulovaných otázek navýsost zřejmé, že si kniha zaslouží širší čtenářskou a badatelskou pozornost. Dokáže zaujmout jak výzkumným obsahem, tak i atraktivní formou a zůstává srozumitelným, čtivým a zásadním příspěvkem k poznání (nejen) vizuální kultury meziválečné společnosti a obrazů žen(ství), jež tato doba vytvářela a které ji zároveň formovaly.

 

Martina Pachmanová: Civilizovaná žena: Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury.
Vydala Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 2021.

Pavel Klusák

Ester, její dílo a kočky

Výzkumný projekt popisující osobnost výtvarnice, scenáristky a všestranné umělecké osobnosti Ester Krumbachové (1923–1996) prošel v uplynulých letech řadou fází a dílčích aktivit – od menší expozice v pražském Tranzitu až po výstavu ve skotském Glasgow. Letos dospěl do dvou komplementárních dominant: jednou je zpřístupnění internetového Archivu Ester Krumbachové, druhou pak vydání publikace Ester Krumbachová.
Kniha navazuje na výstavu v Domě umění města Brna, která měla konkrétní ambici představit osobnost a dílo umělkyně v celé její multidisciplinárnosti. Působivý projekt, který lehce zpopularizovala i přítomnost živých koček z útulku, žijících dočasně ve výstavních sálech (připomínala se tak fatální, celoživotní vazba Ester na kočky), vytvořil týž tým jako publikaci. Také tu participovala nová díla – krumbachovské reflexe současných umělců přítomné i v knize (Daniela a Linda Dostálkovy).
Jak se však ukazuje, kniha je pro celou věc příhodnější médium: strojopisy, poznámky a náčrtky se na stránkách publikace vnímají snáz než ve vitrínách výstavy. Především se však lze pohybovat a opakovaně navracet mezi kapitolami, které na sebe síťovitě odkazují. Všechno doplňuje série krátkých studií, které zčásti popisují vrstvy díla Ester, zčásti je vykládají. Mnoho faktů a kontextů je zde publikováno poprvé.
Jak uchopit Ester Krumbachovou? Pevným bodem, odkud lze vyjít dál, je její filmová tvorba: gesto kostýmní výtvarnice, která brzy začala zasahovat do scénářů, ba dokonce být jejich významnou spoluautorkou. Jako výtvarnice kostýmů pracovala pro Barrandov od počátku šedesátých let, spoluurčila obraznost a atmosféru sci-fi Ikarie XB-1 nebo muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Už u druhého zmíněného snímku se ovšem stala kompletním „výtvarníkem filmu”, což je charakteristické pro její tendenci vnímat vypravěčské gesto jako celistvý akt. Na alegorii O slavnosti a hostech (1966) pracuje už od námětu přes scénář až k výtvarnému pojetí: spolu s režisérem Janem Němcem vybírá pro film neherce, znepokojivou lokaci pro hostinu u jezera, svícny, příbory, věhlasným se stalo její rozhodnutí mít na velké hostině každou židli jinou.
Filmy, které Krumbachová píše od roku 1966 jako scenáristka, jsou podivuhodnou postupkou: napříč různými styly všechny sdílejí silné ženské téma. Nejprve jsou to Sedmikrásky psané s Věrou Chytilovou a s podílem Pavla Juráčka, následuje Kladivo na čarodějnice (Otakar Vávra byl sdostatek všímavý, aby chtěl spolupracovat s výraznou Krumbachovou, byť z jiné generace i society), Ovoce stromů rajských jíme opět s Chytilovou (a nejblíž kategorii mýtu, kterou Krumbachová pokládala za nanejvýš relevantní), přeludný příběh dívčího zasvěcení Valerie a týden divů (režíruje Jaromil Jireš, Krumbachová je však evidentně paralelní autorkou) a pak jediná její vlastní režie, Vražda ing. Čerta. Je si velmi přesně vědoma toho, čím by měl její film být. „My ženy totiž již po tisíciletí víme své. My jsme totiž s ledasčím prudce nespokojeny. My totiž již dávno nesouhlasíme s tím, co jsme směly a nesměly, a furt se to táhne. Všechno, co jsme směly, bylo totiž vždy podmíněno jen mládím a krásou. Zatímco i staří a oškliví muži si klidně vládli (opraveno na: směli všecko).” To už jsme v roce 1970, začíná normalizace a další možnosti Krumbachové v československé kinematografii se omezují na minimum.
Všechny zmíněné filmy Ester Krumbachová nejen napsala, ale také se o ně starala výtvarně. Je to bytostný projev přesvědčení o „vesmírném” životním a tvůrčím řádu, který má zasáhnout jak obrazovou, tak verbální složku díla. Od filmu lze pak rozkrývat Krumbachovou dál: její ranou scénografickou tvorbu (autorkou studie je Věra Velemanová), význam v „kostýmech-fantomech” (Markéta Uhlířová), podíl na popkulturních písňových recitálech Kubišové, Hegerové či Gotta (Sylva Poláková), literární texty (Libuše Heczková a Kateřina Svatoňová)… Zásadní je vhled do osobní zóny – tedy vyjevování osobnosti skrze pozůstalost a archiv (Pádraic E. Moore). Převládající část knihy, výtvarnou dokumentaci, uspořádala a strukturovala Edith Jeřábková: charakteristické je tu neustálé osobní vtištění (snímky z bytu, náčrtky, poznámky, varianty, ale i Esteřiny kočky) uprostřed „profesionálních” pracovních výstupů.
Některé pasáže studií v knize se až blíží vyznání – a je to asi dobrý způsob, jak tlumočit tak důležitou věc, jako je Esteřina povaha, dojem z ní. Věra Velemanová píše: „Takřka jižní uvolněnost, šarm, temperament a velkorysé gesto se u ní mísilo s tajemností židovského živlu a se středoevropskou nostalgií i inteligentním humorem. Centrem, k němuž se stáčí náš pohled do její tváře, jsou oči – zkoumavě ‚po kočičím způsobu‘ přivřené, pronikavé, neobalamutitelné a v dalším okamžiku zase doširoka dětsky otevřené. Tato plnokrevná, šťavnatá směs vyživovala tělo její tvorby i podstatu její osobnosti (…).”
Celý výzkum díla Ester Krumbachové mimo jiné tematizuje úskalí a specifika „rekonstrukce osobnosti”, zvlášť tak mnohostranné, jakou byla umělkyně působící v literárních, dramatických i výtvarných disciplínách. Ve sférách jednou jakoby služebně řemeslných a jindy zas povýtce autorských.
Nikdo nikdy neudělal pro Ester publikačně tolik (nepočítáme-li Věru Chytilovou a její celovečerní dokument), jako autorky a autoři knihy, respektive celého projektu. Mohli bychom se poněkud přísně ptát, nakolik „dlaždice” dílčích studií o jednotlivých oblastech činnosti Krumbachové mezi sebou nechávají spáry a mezery s nimiž není obraz mimořádné ženy celistvý. Ale živelnost Krumbachové, osobní nasazení, rozhodnost i zkoumání, pokusnictví i žánrovost, víra v příběh jako médium, skrze nějž se vyjevuje svět a v neposlední řadě z nitra prýštící feminismus bez použití onoho slova: to kniha nakonec sugestivně zprostředkovává. To hlavní se jí podařilo. Přičteme-li cennou loňskou publikaci 5 a 1/2 scénáře Ester Krumbachové (editorem a autorem studie je Jan Bernard, vydalo NAMU), můžeme říct, že čtvrtstoletí po její smrti začíná mít veřejnost přehled o tom, jak široké a specifické je dílo téhle nepokojné, bytostně kreativní osobnosti.

 

Edith Jeřábková, Kateřina Svatoňová (eds.): Ester Krumbachová
Autory textů jsou Šárka Gmiterková, Libuše Heczková, Edith Jeřábková, Jesse Jones, Kyoo Lee, Francis McKee, Ruth Noack, Pádraic E. Moore, Sylva Poláková, Lukáš Skupa, Kateřina Svatoňová, Grażyna Świętochowska, Markéta Uhlířová, Věra Velemanová.
Grafický design Daniela a Linda Dostálkovy.
Vydaly Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze a Are, 2022.