Korporátní sbírky Jan Skřivánek

Tradici korporátních sbírek můžeme vysledovat – podobně jako u mnoha jiných fenoménů moderního kapitalismu – až do renesanční Itálie. A netřeba mluvit jen o tom, jak umění ke svým mocensko-ekonomickým zájmům využívali Medicejové, kteří se v průběhu 15. století vyšvihli z největší evropské banky mezi nejvlivnější šlechtické rody. Za nejstarší korporátní uměleckou sbírku bývá označována sbírka banky Monte dei Pasch di Siena (Banca MPS), jež byla založena v roce 1472 a které patří titul nejstarší kontinuálně fungující banky na světě. Od svého vzniku banka zaměstnávala místní umělce, k největšímu rozvoji sbírky nicméně došlo až od 80. let minulého století. Skutečnost, že majoritním akcionářem banky je dnes italský stát, který v roce 2017 banku zachránil před bankrotem, nicméně naznačuje, že korporátní sběratelství není bezproblémovým fenoménem.

Se vzrůstající citlivostí umělců i veřejnosti vůči tzv. artwashingu, tedy snahám jednotlivců a firem vylepšovat si své image a získávat legitimitu za pomoci umění, jsme v posledních letech svědky odklonu od korporátního sběratelství. Řada sbírek dál existuje a organicky se rozšiřuje – v případě moderního developmentu je dnes téměř samozřejmostí vybavit firemní kampus a kancelářské prostory nějakým uměním –, s cílenými prezentacemi firemních sbírek se však setkáváme přece jen méně často než před deseti, patnácti lety.

V letech 2019 a 2020 jsme dokonce byli svědky výprodeje děl z dvou významných korporátních sbírek Deutsche Bank a UniCredit Bank. V případě obou sbírek byly nejdražšími kusy monumentální abstraktní plátna Gerharda Richtera ze začátku 80. let. Zatímco Deutsche Bank výprodej zejména modernistických děl vysvětlovala snahou udržet program akvizic současného umění v situaci, kdy oznámila, že během tří let po celém světě propustí 18 tisíc zaměstnanců, UniCredit Bank chtěla z prodeje umění financovat svou novou iniciativu zaměřenou na rozvojové projekty v sociální oblasti. Po dvou letech nicméně od svého záměru ustoupila a sbírku čítající na 60 tisíc děl od starých mistrů po současné umění, která vznikla sloučením sbírek řady menší ch rakouských a německých bank pod hlavičkou italské skupiny UniCredit, si ponechala.

Z českých institucí se svými sbírkami nejaktivněji pracují Česká spořitelna a pojišťovna Kooperativa, které obě ve svých centrálách provozují galerie, v nichž pravidelně vystavují výběry ze svých kolekcí. Příběhy obou sbírek jsou diametrálně odlišné, oba však velice charakteristické pro dobu svého vzniku. Česká spořitelna, která bude příští rok slavit dvě stě let od svého založení, v průběhu 20. až 50. let minulého století postupně integrovala řadu městských spořitelen a občanských záložen, které od 19. století fungovaly prakticky v každém větším městě. Tato historie určuje i charakter sbírky, kterou dnes Česká spořitelna spravuje. Nejedná se o programově budovanou kolekci, ale o soubor vzniklý integrací fondů několika desítek kdysi nezávislých institucí. Jde o obrazy, které místní záložny kupovaly pro výzdobu svých interiérů, takže nesmělo jít o žádné moderní divokosti. Velice dobře jsou ve sbírce zastoupeni klasici umění 19. století Václav Brožík, Josef Hynais nebo například krajinář Václav Radimský.

Pojišťovna Kooperativa vznikla v roce 1991 a jádro sbírky v průběhu 90. let vybudoval její spoluzakladatel a první ředitel Vladimír Mráz. Díky restitucím se na trh dostala řada výjimečných děl českého umění, od starých mistrů po klasickou modernu, a Kooperativa byla připravena nakupovat. V jejích fondech tak najdeme špičková díla Emila Filly, Antonína Procházky, Josefa Čapka, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského či Toyen. Hlavní nákupy Kooperativa realizovala během prvních patnácti let, v rozvoji sbírky v duchu Mrázem vytyčené koncepce ale pokračuje dodnes. Vlastní sbírky v 90. letech budovaly i další finanční instituce, většinou v tom však nevytrvaly. Zajímavou kolekci české postmoderní malby například vytvořila Komerční banka. J & T Banka v rámci své podpory Ceny Jindřicha Chalupeckého před deseti lety přišla s myšlenkou nakupovat díla laureátů ceny. Zpětně dokoupila díla vítězů uplynulých ročníků, přičemž vždy šlo o práce ze stejného roku, kdy daný umělec či umělkyně v ceně uspěli. Poté, co se profil ceny změnil a místo jednoho laureáta jsou oceňováni všichni finalisté, banka s nákupy přestala. Jak se svou unikátní sbírkou mapující třicet let českého umění dál naloží, zatím zvažuje.

Hned několik sbírek opatruje finanční skupina PPF. Poté, co převedla Českou pojišťovnu pod italskou pojišťovnu Generali, odkoupila na podzim 2014 zpět její historickou sbírku. Šlo o bezmála tři stovky děl v čele s obrazy Alfonse Muchy, Luďka Marolda či Jakuba Schikanedera. Česká pojišťovna na přelomu milénia provozovala také vlastní výstavní síň zaměřenou zejména na současnou malbu, a tak se součástí sbírky stala i díla Ivana Ouhela, Jiřího Sopka či Tomáše Císařovského. Druhou sbírkou, spojenou od počátku přímo se skupinou PPF, je od 90. let budovaná sbírka fotografie. Její součástí jsou jak díla klasiků, jako jsou František Drtikol a Josef Sudek, tak i práce současných mladých autorů.

Zmíněné historie českých korporátních sbírek dobře ilustrují dvě základní sběratelské polohy, které se ale mnohdy prolínají. Jednu představují konvoluty vzniklé mimoděk, například z požadavku zařídit si kanceláře reprezentativním způsobem. Druhou pak cíleně budované sbírky, které sledují určitý program, ať již jde o období či médium. V obou případech v určitý moment vyvstane otázka, jak dál, jak se sbírkou pracovat či jak ji vůbec uložit. Vzhledem k tomu, že daňové zákony takovéto činnosti nijak nepodporují, není sběratelství pro firmy nijak zvláště atraktivní. V posledních letech jsme tak spíše svědky toho, že úspěšní majitelé firem budují své vlastní sbírkové a výstavní instituce, u kterých jejich firmy vystupují jen jako partneři či podporovatelé. Sem by šlo zařadit galerii EPO1 v Turnově nebo i humpoleckou 8smičku. V úzkém slova smyslu ale již nejde o korporátní sbírky.

Autor je šéfkurátor Musea Kampa