Koubová prochází Petříčkem Alice Koubová

Na výstavu Myšlení obrazem. Vizuální události Miroslava Petříčka jdu přímo z umělecké školy. Překonávám sice chůzí vzdálenost pouhých dvě stě metrů, ale abych dokázala uvěřit výstavě a jejímu východisku, totiž že „umění vyvolává fyzickou reakci, která je začátkem myšlenkového procesu závislého na tom, jak moc se člověk situaci otevře“, musím se vlastně hodně snažit. Uznávám, že je to subjektivní východisko. Pracuji na DAMU jako proděkanka pro vědu a výzkum a jednou z mých snah je pečovat právě o tento prostor možného rozevírání myšlení skrze senzorické, obrazné, často těžko artikulované, nebo naopak více než explicitní umělecké zkušenosti. Umělci jsou přitom ti, kteří tvoří umělecká díla a zároveň jsou uměleckým dílům vystaveni. Dalo by se tedy předpokládat, že se do nich jejich vlastní tvorba vtělí jako fyzické myšlení jinakosti, empatie, sebeproměny a že i jejich učitelé budou těmito mysliteli par excellence.

V oblasti umění vznikl pro tento účel dokonce vějíř způsobů, jak tvarovat a sdílet singulární modely světa a mluvit o nich: umělecký výzkum. I Mirek Petříček umělecký výzkum popisuje jako vhodnou alternativu příliš logocentrické vědy, pro jeho schopnost stavět na specifické umělecké zkušenosti a jejím způsobu poznávání světa.

Druhou oblastí, kterou je v umělecké škole potřeba neustále myslet, přehodnocovat a projednávat, je samotné vztahové prostředí, fungování moci v rámci instituce, konkrétní význam sousloví svoboda slova, smysl jinakosti, citlivosti, otevřenosti, subverze a status quo.

V obou oblastech Petříčkovy naděje, že umění nás „přinutí přemýšlet“, že nás „zbavuje toho, co víme“ a pomáhá nám „osvojit si perspektivu jiného, setkat se s jiným modelem světa“ zakopávají o realitu. Umělecký výzkum je označen střídavě jako něco, co už desítky let děláme, a během pár okamžiků jako výmysl ze západu, kterýmu stejně nikdo nerozumí a který nikdo dělat nepotřebuje. Debaty o vztazích jsou vyřízeny jako ideologie sněhových vloček, které nerozumí demokracii. Pod mantru toho že „pojmové myšlení je násilné,“ jak říká filosof Petříček, se schová antiintelektualismus, konzervativní postoj starý šedesát let a názor vlivových osob bez argumentace. Posvátnost tacitního vědění vede k tomu, že myšlení je onálepkováno jako teorie, teorie jako akademismus a akademismus je z pochopitelných důvodů zavržen.

Jsem kůže a vevnitř je čím dál tím větší prázdno. Jaké instituce umělci chtějí? Nebo nechtějí instituce? Chtějí linie úniku od světa a pak, opuštěni vlastním uměleckým prožitkem, vyjednávají svět a jeho politický prostor jen s těmi schopnostmi, které si s sebou na cestu estetické zkušenosti vzít nemohli

Nemluvím samozřejmě o všech a nemluvím o celé instituci. Mnozí tvoří, učí i jednají tak, že život zase může proudit a vejdou se do něj i druzí. A opravdu ano, je mi jasný, že estetická zkušenost se nepřekrývá s politickou realitou. Nejsem tak naivní, že bych si myslela, že umělci jsou politicky kultivovanější než zbytek populace jen proto, že zažívají častěji uměleckou zkušenost. Ano, umělecké dílo disponuje autonomií a díky tomu působí vlastní silou oddělenou od autora. Jenže teď vlastně pozor. Disponuje autonomií a vlastní silou, která námi hýbe. Jenomže kde tedy námi hýbe, v jakém světě? V autonomním estetickém prožitku? V myšlení jinakosti, které se neprojeví ve fyzickém těle, v našem životním postoji, v každodenních interakcích, odpojené nejen od autora, ale od jednání obecně? Kdyby umění mělo takto autonomní povahu, bylo by, jak říká Blanchot, tak úžasně osvobozené od politična, až by bylo dočista zbytečné. Jak se umění stává vizuální událostí, která se neodpojí od našich životů, vzdáme-li se pod tíhou zkušenosti víry ve spojení umění a politiky? Jakým mechanismem, jakým převodníkem, jakou logikou obrazného, jakou dynamikou snového námi hýbe?

Nejhorší je, že ten převodník existuje, jen je nejasný. Svých dvě stě metrů z DAMU do Městské knihovny jde moje tělo samo. Možná jde samo i trochu naschvál, spěchá, aby někde nabralo energii, a já mu souhlasně říkám, jdi napřed, zkusím tě dohnat. Když tělo nohama vybíhá, sedím ještě zhroucená u stolku a přehrávám si dnešní argumentační výměny. Pak se nuceně zvedám, tělo mi nesmí utéct daleko, jak by to vypadalo na výstavě, kdyby tam stálo beze mě?

Přiblížit se ke krajině, ve které je řeč záměrná i nezáměrná. K formám reflexe, které mám jen nepřímo spojené s jakýmikoli autory. Vyjmutá z kontextu, ve slasti. Bezvztažnost jako dočasné osvobození, aspoň dokud to nezačne bolet ještě víc než předtím.

První a velký námět výstavy je v úvodní hale. Text Paula Valéryho: „Oko a ruka sledujíc započatou křivku, hledají kouzlo v jejím pokračování a snaží se navázat tam, kde by to bylo oběma příjemné.“ Lidé kolem, ale já s Valérym, už nemusíte mluvit, já si vystačím, ano, děkuji, ne, to bude stačit, děkuji. Valéry není člověk, je to úvaha, která se představuje jako kompozice. Je to graf průchodu výstavou. Mezi myslí a tělem je prostor, který není ani vtělenou myslí, ani myslícím tělem, je to prostor, který nesjednocuje, ale vysvobozuje. Přistupuju na hru rozvrženou citátem a připojuje se mi k němu citát z Viditelného a neviditelného, který se mi vybavuje samovolně v paměti: „To, co vědomí nevidí, to nevidí z principiálních důvodů; co nevidí, nevidí právě proto, že je vědomím. To, co nevidí, je právě to, co v něm připravuje vidění toho ostatního.“ Slepá skvrna. Je bezobsažná. Není to kontext, nic tím nikdo nechce říct. Merleau-Ponty pak ještě dodává: „Co zbývá ve snu z chiasmatu?“, z propletení těla a duše, z vtělené mysli? Co zbývá z napětí, které konstituuje obě strany vztahu? Zdá se, že v podstatě nic a zároveň naprostý základ – Stiftung.

Valéry podtrhl ve svém fragmentu několik slov: „sledují“, „půvab“ a „příjemné jim oběma“. Půjdu po půvabu, jako ve snu, po základu, který nám oběma, tělu i myšlenkám vyřazeným z řízení věcí, bude příjemný.

Valéry je poslední autor s podpisem, potom už je galerie plná jenom vyzyvatelů, vystřižených z historie, společnosti i vlastní biografie. Neptejte se mě. Možnost nechat druhého jenom se dívat a nechat mě jenom se dívat. Opustit sebeprojekci tváří v tvář druhému dílu a člověku. Překvapivě nikoli v dialektice stejného a jiného, v žádné hermeneutice a konsensu, ale právě v tomto „jenom se dívat“ je půvab nejsilnější. Když se mi můj pohled nevrací, ale jenom se dívá, opouštím nepozorovaně komunikaci. Už žádné sebeporozumění a sebeopravování ve prospěch světa nebo obrazného. Stavím se jinak k otázce nejednoty sebe sama. Je to klid, relaxace, implicitně přitakávám faktu, že budu vždy obsahovat
něco nevysvětlitelného, avšak toto nevysvětlitelné mě nevolá k úsilí po vysvětlování. Něco není mé, neříká to nic o mně, nemá to ke mně vztah.

Merleau-Pontyho v tunelu přeskočit, prostě přeskočit. Myšlenka jako světelná projekce nehmotně okupující hranici mezi místnostmi, zastavená rezistencí podlahy, zviditelněná jako odraz v hmotě, trčící fragment, aby se neřeklo, že okupuje prostor, že snad proboha interpretuje, že si něco myslí. Oukej. Rozumím: Myšlenky na této výstavě budou zahnané do prostoru přechodů, přesunů, mezipraží, stěn, míst běžně sensoricky ignorovaných a v těchto krajních mezích viditelna budou moci útočit ostrými konturami paradoxů jako čerstvé hroty neuchopitelnosti. Proč se s tím nesmířit.

První místnost. Sopečná exploze žhnoucí podél své vnitřní hranice. Život začíná ve spáře. Tlačí se ven, to, co je živé, je vždy především okraj, nikoli to, co vymezuje. Hořící kontura existuje jako zanikání, zanikání toho, co obkružuje, roste až do míst, kde dohoří, sledujme to pozorně. Vydržet v hoření na okrajích sebe sama znamená existovat. Existovat ve smyslu zanikat v síle, kterou nelze zpochybnit. Až dojde oheň, zprostřed začíná nová radost. Věc je tím, kam dosáhne její nejvyšší horkost.

A zase tunel. Přeskočit Maldineye. Nejde to, musím jím projít, projít jeho promítanou světelnou myšlenkou, extrémně se mi to příčí, nelze jím neprojít, co je tohle krucinál za svobodu, ale alespoň, když procházím, přerušuju jeho odraz, jeho sdělení a nabízím mu odrazit se na mém povrchu, což myšlenku brutálně zdeformuje až k absolutní nečitelnosti. Rezistence vůči zobrazení je možná jako vytrvání v jeho dynamice, převzetí a deformace. Opouštím tmu a od stropu přesvětleného prostoru visí proti mně kůže sloupnuté z barevných velryb.

Druhá místnost. Nejsou to velryby, ale jsou to velryby. Svědčím o jejich minulých površích tím, jak mezi nimi pluji, jak si je oblékám (nikdo se nedívá), jak se stávám tím, čím jsem nikdy nebyla a nikdy ani nebudu, kdo by si kdy pomyslel, že jsem velrybou, ale nyní snad ano, skrze svědectví, skrze oblek. Přichází ke mně cizí návštěvník a něco mi říká, jenže já jsem zrovna rybou, poulím na něj svou existenci, on odpovídá, to by mě v životě nenapadlo, a pak rychle odchází, je zklamán, nemám, jak s ním souhlasit.

Převtělení. Přerámování, místnost v místnosti. Prostor rytmu, který se nikdy neopakuje. Hudba je, refrén není. Žádný návrat, žádná minulost, žádná flexe, jenom děj, který je nekonečný. Singularita bez návratu nesená lešením vnější čtvercové stavby, bílé a neviditelné záruky toho, že neopakovatelnost zůstane něčím, co se neztratí samo sobě. Kdo to nemůže vydržet, ať prosím odejde dveřmi, jsou dvě možnosti, vchod a východ, zcela konzervativní uspořádání, kdo se nechce zúčastnit, tak východem prosím, tady, vypadá to jako dveře a jsou to dveře.

Kdo vyjde dveřmi vlevo, setkává se s něčím, co je kompletní, jen když bude doplněno jím samým, tedy tím, kdo právě přišel, tím, kdo pozoruje a zároveň v tom za chvíli bude hrát. Prázdnota konstituovaná třemi plnostmi agresivně zeje a čeká na to, že bude vyplněna příchozím návštěvníkem, aby byl celek uskutečněn a bylo se na co dívat. Je to skandální požadavek, ale přistupuji na něj pro naše společné potěšení, zavázala jsem se k tomu koneckonců na začátku hry. Konec fragmentu, harmonie vítězí, jsem součástí toho, co pozoruji a beze mě by harmonie nebylo, beze mě by nebylo dílo, se mnou je to kompletní, je s dovolením zřejmé, že „sleduji“ „půvab“?

Třetí místnost a čtvrtá místnost. To, co bylo v druhé místnosti k vidění, je do čtvrté místnosti přeneseno. Lze si vybrat, buď vidět, nebo zprostředkovat, nelze obojí zároveň, médium není message, médium je médium a message je message, kdo chce obojí, přechází, nebo se vrací, každopádně beze snahy a bez frustrace se to neobjede, snad je to tady alespoň někomu příjemné.

Třetí místnost mezi druhou a čtvrtou. Dva obrazy, které vypadají jako temné barevné čtverce, začnou vydávat svou vlastní povahu, až když je vyfotím. Zakazuji si interpretaci, dívám se raději do jejich temnoty ještě o něco déle. Tento obraz je senzorický vjem, který mi, ani když dlouho čekám, nic nevydá. Řekni to fotografií, nabízím obrazu. Trvá si na skrytosti, fotografie znemožní setkání a umožní zkušenost vidění.

Placatý pán. Sedím u něj, stojím u něj, vracím se k němu. Nedá se než něco velmi nejasného cítit, něco jako přesnost, takto to je, je to přesně takto. Ale není jasné, co je takto přesné. Placatý pán je další působení a čistá senzorická invektiva, kdyby tu nechodili lidi, lehnu si k němu a zploštím se. Zploštit se v posteli. Čekat s vrstevnatou hlavou plazící se po zdi, bez úst, dívat se z ní na ty, kteří kolem v galerii chodí jako bez ducha, na rozdíl od nás placatých, nevěřili byste, kolik vrstev je v nás nahuštěných.

Pátá, šestá a sedmá. Velké skoky přes mnoho místností, ztrácím koncentraci, vzpomínám na placatého, nemám výdrž dívat se na všechno a ani nechci, narážím na penisy naplněné vonnými oleji a zmačkanými rostlinami, ani se nechci domýšlet, co to má znamenat, taky v této výstavě nejde o význam, vidím jak jsou jejich životy odděleny jeden od druhého dlouhými vzdálenostmi, penisy zásadně nesdílejí životní tekutiny navzájem, natož solidaritu, natož cokoli jako vztahy, to se ví, zato jejich obsahy jsou překvapivě stejné a překvapivě na této výstavě soutěží v tom, jak hluboko kdo z nich visí dolů, kdo to kdy viděl, většinou soutěží v něčem jiném.

Chvějící se zrcadlo. Bráním se ilustrativní interpretaci. Všímám si rány ve skle, jediná se netřese. Je to prosím vás myšleno tak, že naše narušení jsou jediným zdrojem pevné identity, který si v životě uchováváme? Mysleli jste to tak, že když se na sebe podívám, není jistého nic než úder, který mi někdo uštědřil a já se ho nemám jak vzdát, zůstal jako pevná opora, k tomu se mohu vždycky vrátit, ten mě nezklame, úder nás nezklame vůbec nikdy.

Asi osmá místnost. Seriál opakujících se panelů, zdají se být kovem, ale i to je mýlka, obraz je plátnem, přečti si na zadní straně manifest o tom, co umělec nikdy nepřekoná, zabředlý do reproduktivního uměleckého prostoru, ve kterém být originální znamená opakovat, ve kterém zviditelnit se znamená kolaborovat se systémem, který zotročuje, pěkná zpráva, hlavně aby autor nechtěl zveřejnit své jméno, ale právě v deváté místnosti poprvé potkávám Miroslava Petříčka, říkám mu ta série ve vedlejší místnosti je opravdu skvělá a Mirek říká, ano ano, ten Baladrán, je to krása. Všechno se zhatilo, neidentita se stala podpisem, anonymita dostala konkrétní osobní jedinečné pojmenování, takže Zbyněk Baladrán je ten, který znázornil, že není a nemůže být, a tím je jedinečný.

Vracím se oklikou k Valérymu. Kde je v této výstavě  o identitě, která není, Miroslav Petříček? Ani jeden citát, ani jedno dílo není „jeho“. Petříček jako neviditelný element, který se projevuje v kompozici výstavy, v rozporuplných událostech propojených chodbami nebo zástěnami, Petříček půdorys, celý, aniž by byl jako celý stvrzen a zaznamenán, Petříček jako osvobozený větný člen s maximálním valenčním potenciálem, navazující na sebe různé prvky bez toho, že by se uvázal k čemukoli. Přelstil i Baladrána, ale že Baladrán udělal hodně pro to, aby tam byl i nebyl, Petříček však ho nechtíc udal jménem, i to se stává.

Svoboda od systému jako jediná možná forma šťastné existence. Nikoli šťastné ve smyslu obdarované, ale šťastné ve smyslu nezatížené, nepodrobené. Mezi všemi těmi „věcmi“, které nějak „jsou“, je klíčové vnímat takové, které nemohou disponovat nebo dokáží nedisponovat myslitelnou a uchopitelnou identitou. Ty uchopitelné nás samé totiž činí uchopitelnými a vpravují nás do totality uzavřeného světa. Je tedy sebezáchovné vnímat skutečnosti, které nás nepotvrzují. Existují neodhadnutelně. Třeba tak, že působí jako nepravidelné vazby dynamické sady vztahů, jako složky odečitatelné ze série, jako odrazy něčeho, co nikdy nebylo původní, jako spleti bez centra, jako hořící periferie postupující ven až k zaniknutí, jako ironická schémata různé reference, jako stopy toho, co je nepřítomné, jako to, co je viditelné až skrze médium, které nás svým zprostředkováním odvedlo do jiné místnosti, nebo třeba jako placatý pán.

Je to štěstí suverénního, toho, kdo rozhoduje o výjimce.

Výjimečnost.

Hořkostí tohoto štěstí je nemožnost vrátit se do instituce připravenější, než jak člověk odešel. Všechen návrat z pozice této svobody je jenom návratem s větší dávkou nostalgie. Strategie linií úniku umožňují singularitu, umožňují vyvázat se ze znesvobodňujícího prostředí. Nepromýšlejí ale, jak touto cestou samy potenciálně znesvobodňují, jak opouštějí politické vztahy napospas těm, kteří o linie úniku v žádném smyslu slova neusilují. Sebezáchovné gesto, které nás vyvádí do obraznosti, jež nás nepotvrzuje, se vzdává možnosti být gestem pro druhé lidi. Tato ambivalence trvá a je stejně silná napříč dějinami umění. Kdo žije svět vztahů, kdo v něm identifikuje násilí, kdo ho nazve násilím a nikoli nemyslitelným, ztrácí suverenitu. Je zavázán.

Jaký dopad má myšlení v liniích úniku na sílu unést svět, který i když myslet v jeho destruktivní podobě nechceme, myslet musíme. Sledovat svět tak, jak se odvíjí, v jeho jednotvárnosti, v jeho zbytečnosti, v jeho uvěznění, v jeho zlověstnosti, v solidaritě těch, kteří ho nesou.

Autorka je filosofka a proděkanka DAMU