Koupání s umělci Petr Babák

Jsou věci, který pokud nevyzkoušíte, nebudete jim nikdy věřit. Stalo se, že jsem před půl rokem kejvnul na novej projekt Marcely Steinbachové, která si od města pronajala další kus patra domu. Sídlí v něm už její architektonické studio, a že v něm bude provozovat galerii. Prostor pěknej. Hodně vysoký stropy. Uvnitř místnosti čtyři sloupy. Velmi výraznej a krásnej prvek příjemně industriálního prostoru bývalých telefonních ústředen na Vinohradech. Marcela prostor jen tak lehce architektonicky pošmrdlala. Žádné velké opravy, žádné výrazné architektonické zásahy. Nechala viditelné „škrábance” času. Různé stopy po příčkách či kdys přístavbách. Prostor nazvala Prostora. Teda z prostoru se, abych byl přesný, stala Galerie Prostora. Galerie se zajímavým programem. Ten spočívá v tom, že oslovuje většinou umělce, kteří ovšem nevystavují svoje práce, nýbrž práce jiných autorů, kterými jsou doma obklopeni. Můžeme jim, s určitou nadsázkou, klidně říkat sběratelé. Stalo se, že mi zhruba před půl rokem Marcela volá a jakože: „Petře, nechtěl bys taky ukázat, co máte doma za arty?” Jelikož se u nás kdys stavovala, protože náš dům dokumentovala do architektonické ročenky, věděla, že nám na stěnách opravdu visí kdeco a kdekdo. Tehdy jsem na návštěvu kejvnul a stejně tak i na příslib vystavit naši sbírku. V duchu jsem si říkal, že z toho stejně nic nebude. Že je to až moc daleko a vlastně to úplně vypustil z hlavy. Ne tak Marcela a nejednou po dlouhém čase volá. Jdeme na to! Celkem jsem se orosil.

Píšu tento úvod možná dost rozvláčně, ale přišlo mi důležité dostat vás do situace i v detailech. Dostat vás do hry a rozehrát art šachovnici. Nikdy jsem, před dnes už více jak třiceti lety, nezamýšlel, když jsem s Jiřím Valochem směnil první art za svůj tehdejší, že po čase a tak nějak přirozeně vznikne něco jako sbírka. Ten Valochův art byl pro mě impozantní a zároveň i iniciační. Spočíval ve Valochově klasice. Na ruční papír z Losin formátu A4 strojopisem sepsaný text, ale jaký! Tehdy jsem se dost intenzivně zabýval knihou jako artist book a doloval toto téma všemi směry. Valoch na ten první pís mé sbírky na stroji vyklepal přesně toto: „kniha, která nemá žádnou hmotnou podobu. její existence je determinována pouze existencí tohoto textu a jeho reflexí v mysli kohokoliv.“ Skvělé. Fantastická a typická Valochovina. Radost! No, a pak se to tak nějak pomalu a bez koncepce rozjelo. Výměny, dlouhé návštěvy, skvělé spolupráce a vůbec, prostě umělci všude, kam se podíváš. K Daliboru Chatrnému jsem chodil do ateliéru na Botanickou. Nosil jsem mu ukazovat svoje juvenilní pokusy a on sahal do svého archívu a tahal a komentoval. Skvělej pocit. Mluvení rovnýho s rovným. Velkorysost. Otevřenost. Nezapomenu. Nebo Jiří Hynek Kocman a jeho čaje naopak plné stresu. Kdy nikdy nevíš, jestli si s čajem tykáš přesně, jak máš podle JHK ultramegaregulí, nebo kdy je ten správný na vteřinu přesný čas loužení anebo už čas konce loužení. Nekonečnej stres. A pak jsem od JHK dostal dvě jím vyrobené knihy. Opatruju je jako oko v hlavě. Jedna čajová.

Jáno Mančuška a první taková opravdová spolupráce. Hodně intenzivní a kolem Vítek Havránek, Tomáš Vaněk, Pepa Bolf nebo Honza Šerých. Bezhlaví jezdci. Z tohoto období mám sérii šesti Mančušků i poslední černobílou fotku už z filmařského období: nafocený svitek celuloidového filmu. Begining… The End. Nebo Tomáš Vaněk, který nám nejdřív na Petrským ve studiu nastříkal poštovní schránky pro pošťačku. Ta se mě zcela strojově a bez mimiky každý den ptala, kde máme schránky. Tak jsem je nechal Tomáše fouknout šablonou přímo na stěnu. Když přišla tato milá bezmimická pošťačka, předběhl jsem ji: „Schránky máme tady!!“ Je fakt, že jsem ji pak u nás už neviděl. Pak nám Tomáš vytvořil v Laboratoři na Žižkově dva svoje Participy, které mám moc rád. Nejdřív sadou míčů namáčených v bahně udělal z jedné stěny tapetu otisků tím, že míče různých velikostí, typů a kvalit namočil do bahna a hodil proti zdi. Půl dne bengál v domě, ale ten výsledek. Velmi autentickej. A pak druhý, kdy nafoukne velký míč o průměru cca 120 cm a nechá ho s vámi týden bydlet. Míč chodí průvanem po místnosti. Zajímavej zážitek a pak příjde mistr a míč jedním vpichem jehly praskne. To, co z něho zbyde na zemi, vám pak napne na stěnu. Art. Těch art příhod jsou stohy. Pak jsem chtěl už víceméně cíleně třeba fotku od Vaška Jiráska, Tománkovy fotky nafocený za chůze a jakoby z kapsy. Spolupráce s Kateřinou Šedou na úplně prvních třech katalozích hned po tom, kdy dostala cenu Chalupeckého. Spolupráce na katalogu-albu Je to jedno.

Třeba pořízení fotky od Libuše Jarcovjákové a náš společný úplně strašně temný příběh předání fotky, který nás už navždy spojil. Domlouvali jsme dlouze datum předání fotografie, až padlo na den, kdy jsme měli v ateliéru na UMPRUM poslední předvánoční sezení se studenty a že si taky dáme spolu nějakej svařák. Prostě vánoční atmosféra, do které fotky patří. Leč najednou na fildě střelba. Oba domy jsou od sebe přes křižovatku a náš balkon jen přímo nad ní. Vše otočeno a Libuše na mě do večera čekala v obskurní kavárně u Karlova mostu, protože k nám na Palacha nikdo nesměl. Celá vzpomínka zabalená v temnotě, zděšení a smutku.

Sbírka rovněž zahrnuje i jednu „úchylku“, a tou jsou rozličné fetiše. Jedním z nich je například oranžová taška Ladislava Sutnara. Tuto nákupní tašku, s mnoha funkčními kapsami v typické oranžové barvě, mi při jedné z mnoha návštěv střešovické vily během prací na jeho monografii věnoval sklář a duší experimentátor Václav Cigler. Daroval mi ji s dovětkem, že je to podle tradující se legendy taška Ladislava Sutnara. Cigler byl žákem významného umělce a teoretika Josefa Kaplického ve sklářském ateliéru na UMPRUM. Přiznám se, že už jen představa, že ikona mého grafického dospívání s monogramem LS chodila s touto, tehdy jistě na první pohled vyzývavou taškou na nákupy rohlíků do blízkého magazínu, mi úplně dostačovala k tomu, aby se tento plátěný oranžový artefakt stal oblíbeným fetišem v mé tehdy již započaté a tak nějak chaotické, leč vášnivé sbírce. Ani jsem pak dále více nepátral, jestli jde o legendu, nebo fakt, nebo zda bych snad chtěl tašku vyprat či jinak dodatečně opečovávat a vylepšit. Kdepak. Vše je původní.

A teď to hlavní, proč tady totálně nezáživně a jistě dost dlouze popisuju svoje „sběratelské” brouzdání ateliéry a příhody z dávných i nedávných časů? Arty během těch let zaplnily zcela náš dům. Stalo se to fakt zcela plíživě a nepozorovaně. Ale je plno. Zdi nasátý energií umělců. Vše tak nějak pocitové komponování, ale žádné principiální zaplnění art od podlahy po strop. Pěkně s citem pro kompozici. Na pána. Jen u sebe v pracovně jsem to rozjel naplno a bez jakýchkoli zábran a fest. Stěny zahlceny. Tady můžu, tady nikoho neomezuju. Tady je to jen moje. Moje pracovna. Takže plnej plyn a pěkně vedle sebe Vajd, Klyuykov, Maceková, Veškrna, Filko, Othová, Kintera, Cihlář, Pošová, CAP, Kvíčala, Knopová, Dub, Cudlín, Rudolf, Jirásek, Brousil, Palla, Perjovschi, Kokolia, Havel, Namor, Bill the Hobo, Mančuška a mnoho dalších. A to jsme pořád v pracovně. Moje pracovna se tak stala prostorou, kde chce přespat každý, kdo nás navštívil, a víte proč? Protože je naditá, totálně a krásně naditá, energií všech těch umělců. Vždycky jsem se tomu smál, když někde v literatuře o tomto ezo zážitku někdo něco napsal. Přišlo mi to vždy takové vlastně literárně přiblblé a pozor: Vono to existuje!!! Je to tak a je to nekonečně skvělý! Kam se hrabou Lurdy! Kam se hrabe let tryskáčem nadzvukovou rychlostí! Kam se hrabe deset kachen na medu hodiny a hodiny mučených s libečkem na hrudnících v troubě! Toto je prostě energie artistů. Je to nekonečný ezo tok, lázně všehomíra. Vesmír. Let vesmírem jen tak v triku a plátěnkách!

Stalo se totiž, že se termín vernisáže sbírky v Galerii Prostora blížil a prostě nebylo zbytí a všechny obrazy, fotky, prostorové artefakty musely ze zdí, ze svých jistě už oblíbených míst plných prachu. Prostě všechno dolů a příprava na export. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že něco mizí, a potvrdila mi to i rodina. Něco se děje. Vzniká prázdno. Mizí energy. Mizí magie soužití. Mizí magie koupání s umělci. Nikdy bych na to fakt nevěřil, a i když jsem vždycky v galerii zažíval takové to nevysvětlitelné šimrání v podbřišku, teda víc jsem ho měl vždycky v antikvariátech s knížkama, ale i v galerkách bylo a šimralo. Tak po vyprázdnění našeho domu se to stalo. Umění zmizelo. Smutek. Art Lurdy pryč. Denní přirozená koupel v artist energy. Všechno toto emo pryč. Studeno. Čekárna. Takže jestli vám někdo bude vysvětlovat, že jako umění jakože na co a jakože proč, tak si nikdy tyto lázně nezažil.

 

Autor je grafický designer a pedagog