„Společnost Jindřicha Chalupeckého vysílá do Moskvy malou delegaci českých badatelů a umělců. Jejich cílem je navštívit pamětníky moskevských aktivit Jindřicha Chalupeckého…” Deník z aktuálního ruského pobytu směřujícího „po stopách J. Ch.” píše kurátor Tomáš Pospiszyl jako prolog k rozsáhlé výstavě věnované osobnosti Jindřicha Chalupeckého.
Moskevský deník? Jde o jeden z nejdůležitějších článků kritika Jindřicha Chalupeckého. Netýká se však českého umění a nebyl určen českému publiku. Od jeho otištění uběhlo padesát let a ukazuje pozoruhodně mezinárodní rozměr Chalupeckého osobnosti. Moskevský deník vyšel v britském časopise Studio International roku 1973. Má čtivou podobu reportáže a jeho čtenáři se v něm seznámili – drtivá většina vůbec poprvé – se světem neoficiálních umělců Sovětského svazu. Téměř všichni se v následujících dekádách stali těmi nejslavnějšími umělci Ruska: Ilja Kabakov, Erik Bulatov, Vladimír Jankilevskij, Viktor Pivovarov a mnozí další. Aby se lépe pamatovali, Chalupecký pro ně tehdy vymyslel jméno, i když ve skutečnosti netvořili homogenní skupinu: Škola Sretěnského bulváru. V Chalupeckého článku nalézáme první krok úspěšných kariér těchto umělců: Nenastartovaly je politické postoje nebo nápodoba zahraničních trendů, ale Chalupeckého okouzlení osobitou, přitom mezinárodně srozumitelnou podobou jejich tvorby. Představovala pro něj pozitivní alternativu k tomu, co se v umění dělo v západní Evropě a v USA.
čtvrtek 18. června 1972
Po pěti letech se vracím zas do Moskvy. Dlouho jsem se rozhodoval; nebýt naléhání moskevských přátel, nebyl bych se tam vydal. Předtím jsem tam byl vždy jako delegát oficiální československé výtvarnické organizace a byl přijímán sesterskou organizací sovětskou se vší ruskou obřadností a pozorností. Ale teď jsem šťastně zas člověkem soukromým a nikdo mne nikam vyslat nemůže. Na letišti mne očekávají staří přátelé a já s nimi budu pár dní sdílet jejich prostý občanský život. Projíždíme napříč celou Moskvou; rozsáhlé bílé moderní čtvrtě, jež narostly za poslední léta a rostou pořád dál, jsou plné zeleně a rozkvétajících stromů a já se tu od první chvíle cítím dobře.
neděle 5. prosince 2021
Společnost Jindřicha Chalupeckého vysílá do Moskvy malou delegaci českých badatelů a umělců. Jejich cílem je navštívit pamětníky moskevských aktivit Jindřicha Chalupeckého, ale také s nimi seznámit mladou generaci moskevské výtvarné komunity. Klíčovou postavou výpravy je Tomáš Glanc, rusista, který se již několik desetiletí zabývá vztahem Jindřicha Chalupeckého k sovětskému umění. Za posledních dvacet let mluvil snad se všemi, s nimiž byl Chalupecký v bývalém Sovětském svazu v kontaktu. Někteří z nich se dnes prezentace v Muzeu současného umění Garáž účastní. Glanc v obrysech načrtává hlavní oblasti Chalupeckého činnosti: Cesty do Moskvy a návštěvy ateliérů neoficiálních umělců v dobách jeho členství ve Svazu československých výtvarníků i pozdější, již jako soukromé osoby. Intenzivní korespondenční kontakt – s umělci z východu si vyměnil stovky dopisů – a také smělý, žádnou institucí nepodpořený program návštěv ruských umělců v Československu. Přehled půl století starých aktivit inspiruje přítomné pamětníky ke spontánním, ne vždy ověřitelným vzpomínkám. Je to pochopitelné. Chalupecký, to nebyla jen jedna z návštěv, ale skutečný přítel, součást jejich životů. Odpolední setkání končí performancí umělecké dvojice Stony Tellers.
středa 24. června 1972
Poprvé jsem se s Francesco Infantem potkal na moskevské ulici; byl tehdy téměř docela neznámý a naprosto chudý – vzpomínám, jak si tehdy koupil k obědu pytlík laciných perníčků a chroustal je po cestě.
neděle 5. prosince 2021
Ruský umělec (se španělskými kořeny) Francesco Infante nás po prezentaci v Garáži zve k sobě domů, zasněženým parkem je to čtvrt hodiny cesty. Jeho byt je současně skladem i expozicí jeho práce. Obdivujeme točící se kinetickou skulpturu ze šedesátých let. „Je to replika“, říká, „originál koupilo Centre Pompidou v Paříži“. Podávají se nikoliv perníčky, ale vařené brambory, maso v aspiku a naložená ryba. Infante je mezinárodně uznávanou postavou ruského umění, pohybuje se kdesi mezi neokonstruktivismem, kinetismem a land artem. Stvrzuje to řada tlustých katalogů jeho tvorby. „O současném umění ve světě jsme se v šedesátých letech dozvídali jen obtížně. Klíčovou roli tehdy sehrály návštěvy z Československa. Ještě před Chalupeckým to byl Dušan Konečný.“ Z Infanteho vyprávění je jasné, že Chalupecký pro něj představoval iniciační osobnost. „Byl to takový zvláště vážný strejda. Byl už tehdy v letech – patřil k úplně jiné generaci než já – ale zajímali jsme se o podobné otázky.“ Dnes si už ani nedokážeme představit, jak důležité tehdy sdílení informací bylo.
pátek 19. června 1972
Večer se scházím s řadou starých přátel malířů. Vím, že informace o současném umění jsou v Moskvě pořád vzácné; vzal jsem tedy s sebou diapozitivy a snažím se podat přehled, co se děje, od abstrakce a pop-artu k fotorealismu a konceptuálnímu umění. Říkám také, že umění jde dnes za umění, do těžko definovatelné oblasti, která je blízko oblasti posvátného: a tu všichni zpozorňují.
pondělí 6. prosince 2021
Dnes je Moskva o současném umění informována víc než kvalitně. Muzeu současného umění Garáž se daří propojovat divácky atraktivní výstavy velkých jmen světového umění, akademický výzkum i populární místo setkávání. Ve dnech naší návštěvy se otevírá centrum GES-2, bývalá elektrárna nedaleko Kremlu přetvořená v podobně velkorysé centrum aktuálního umění. Islandský umělec Ragnar Kjartansson zde v původních kulisách a s originálními herci naživo přehrává scény z ruského televizního seriálu Santa Barbara z doby transformace. Sbírkou poválečného ruského umění disponuje již zavedené Moskevské muzeum moderního umění (MMOMA). Alespoň malou ochutnávku bude obsahovat i výstava o Jindřichu Chalupeckém v Městské knihovně. Navštěvujeme ale i výstavu ve skutečné garáži, připravenou Natalií Serkovou a Vitalijem Bezpalovem. Ti jsou známější jako kolektiv Tzvetnik, jehož pečlivě selektované instagramové zpravodajství ze světa umění sleduje 37 tisíc lidí. Cesta ke globálnímu úspěchu byla podle Vitalije vlastně jednoduchá: „Samozřejmě nepublikujeme vše, co nám lidé pošlou. Všem ale odpovíme.“
neděle 21. června 1972
Eduard Štejnberg mi ukazuje obraz po obrazu v zařízeném pokoji svého nevelkého bytu; ale přál bych si je vidět rozvěšené okolo sebe v prázdném prostoru, do kterého by mohly volně lít své bílé světlo – učinily by celý prostor abstraktním. Neměla by to dokonce být ani výstava, ale nejspíše nějaká architektura sakrální. Připomínám Štejnbergovi Rothkovu ekumenickou kapli, jejíž snímek jsem také v pátek ukazoval, a Štejnberg živě souhlasí: zaujala ho nejvíce ze všech dokumentů, které jsem ukazoval.
úterý 7. prosince 2021
Duchovno různými způsoby zajímalo jak Chalupeckého, tak Štejnberga. Chalupecký věřil, že v moderní sekulární společnosti je to právě umění, které dokáže nahradit náboženství. Může se stát stmelovacím prvkem společnosti a jednotlivcům umožní zážitek transcendence, překročení hranic běžného. Eduard Štejnberg zemřel v roce 2012. V Moskvě však žije Galina Maněvič, jeho vdova, kterou navštěvujeme ve starožitně zařízeném bytě. Všichni si hned musí umýt ruce, protože nás čeká občerstvení. „Blíží se vánoční svátky, tak odpusťte, že nebude maso,“ vysvětluje drobounká žena, proč máme rybí karbanátky, čerstvou zeleninu a brambory. „Sama nepiju, ale dejte si, prosím, se mnou skleničku vodky, na památku. Tu kupoval ještě Edik.“ Jindřich Chalupecký u Štejnbergů bydlel při své návštěvě v roce 1974. Tu poznamenaly zažívací potíže. Z nejhoršího se dostal na rozkládacím lůžku u Štejnbergů, poté musel cestu předčasně ukončit.
středa 24. června 1972
Kdo přichází do Moskvy, musí si uvědomit, že Rusko není Evropa; a není to ani Asie. Je to velká a složitá země, spíše subkontinent než jenom stát, a své umění si musí vytvářet samo ze své vlastní velké tradice a své vlastní přítomné skutečnosti.
úterý 6. prosince 2021
S Anatolijem Žigalovem vedeme videohovor do 500 kilometrů vzdálené vesnice Pogorelovo, zasypané sněhem. V domě chybí elektřina, spoléháme na jeho neviditelný benzínový generátor. Žigalov a jeho partnerka Natalija Abalakova byli jedněmi z ruských tvůrců, jimž Chalupecký zorganizoval návštěvu Československa. Pro řadu z nich se jednalo o vůbec první výjezd za hranice Sovětského svazu. Hned po příjezdu uskutečnili Žigalov a Abalakova performanci Pocta Praze, a to na půdě nad bytem Milana Kozelky, enfanta terrible tehdejší české scény. Žigalov vzpomíná, jak podle předem připraveného plánu navštěvovali tři až čtyři ateliéry denně, byli i v Brně a Bratislavě. Chalupecký prý kontroloval, zda viděli doopravdy všechno. Průvodce a šoféra jim dělal grafik Jan Sekal, přátelí se spolu dodnes. V živé paměti má i návštěvu a debatu v ateliéru Václava Boštíka: „Čeští umělci dokázali odlišit tanky od idejí. Přes protiruské nálady po roce 1968 mě vnímali především jako umělce. Já sám jsem v té době socialistické zřízení úplně odmítal, nekriticky jsem obdivoval Západ. Chalupecký se mě pokoušel přesvědčit, že na Západě není vše ideální. Za pravdu jsem mu dal až později, kdy jsem sám na Západ emigroval.“ Chalupeckého zájem o sovětské umění byl na počátku sedmdesátých let, tj. jen pár let po okupaci vojsky varšavské smlouvy, pro některé jeho české přátele podobně nepochopitelný, jako obhajoba podmínek, za nichž v socialismu umělci pracovali.
středa 24. června
Před deseti lety ještě známý kritik radil posílat tyto umělce na celiny, ale dnes mnozí mají i dobré ateliéry a uživí se slušně výtvarnou prací jako ilustrátoři, grafici apod., ba dokonce nevznikají jim už vážnější nesnáze z toho, že jejich práce jsou soustavně publikovány v cizině. Nevystavují však. Trvá tedy dnes vedle sebe v Sovětském svazu dvoje umění, které je hermeticky oddělováno tím, že jedno je veřejné, druhé zůstává v soukromí.
středa 8. prosince 2021
Rozpolcenost mezi veřejným a soukromým uměním byla podle Chalupeckého adekvátní daní za to, že byl umělec zbaven tlaku uměleckého trhu a korumpujícího světa umění. Měl pravdu? Odjíždíme nad ránem z města plného sněhu a zářivě osvětlených budov. Měli bychom se sem brzy vrátit, říkáme si společně s Jindřichem Chalupeckým.
Citáty z Chalupeckého Moskevského deníku jsou převzaty z publikace Jindřich Chalupecký, Cestou necestou, nakladatelství H&H, Jinočany 1999.
