Musel mít pocit, že je v Babylonu Petr Vizina

P V Společný příběh sochaře Augusta Rodina a davů provolávajících „Nazdar!“ začíná na pražském nádraží Františka Josefa I., kam Rodin dorazí z Paříže 28. května 1902 v 10 hodin dopoledne. Víme, jak ta scéna vypadala?
H M Dokumentarista Brunner-Dvořák, který návštěvu portrétoval, buď o příjezdu nevěděl, nebo nemohl přijít. Ale objevila se fotka v dobovém tisku, kde je vidět dav na nádraží. Tentýž dav pak na Staroměstské radnici doprovodil Rodina do kočáru, který ho odvezl do hotelu Central kousek od Hlavního nádraží.
P V Co Rodinově příjezdu předcházelo?
H M Na začátku stál sochař Josef Mařatka, který se jako žák dostává do Rodinova ateliéru díky Hlávkovu stipendiu, mimochodem dost hubenému na to, jakou slávu přinášelo stipendistům. Intenzivně si dopisoval se Suchardou a dalšími lidmi v Praze. Společně přišli k fenomenální myšlence, že Rodinovo dílo je natolik zásadní a veliké, že je třeba je ukázat u nás.
P V Takže na začátku byl opravdu obdiv k samotnému dílu?
H M V té době to byl skutečně obdiv k dílu. K úplně jiné formě, dynamické a současné, úplně jiné práci s detailem, pro radikalitu Občanů z Calais, sousoší, které všichni odmítli, protože ti lidé tam stojí bez podstavců a komunikují s divákem úplně jiným způsobem. Rodinovo sochařství je moderní, komunikuje s člověkem, nestojí na piedestalu, neodvíjí se od kultu, byť třeba konkrétní situace vycházejí z konkrétního historického momentu. Hlavně jde o práci s detailem, s exaltovaností, která není barokní, ale je současným prožitkem. Dá se dobře srovnat s modernismem v literatuře, vírou v člověka, která se v jeho práci odráží. Mařatka s přáteli si řeknou, že české umění je zpátečnické a že Rodinova návštěva by byla nejen škola pro české umělce, ale zároveň, pokud by se dalo udělat někomu jako Rodin výstavu v Praze, ukážeme, že Praha je město na kulturní mapě, jsme stejní jako Berlín nebo Vídeň, máme na to udělat takovou velkou výstavu. V podstatě totéž, co řešíme dnes. Politické aspekty návštěva nabírá dostatečně.
P V Proč tedy na Rodina čekala potěmkinovská vesnice jásajících davů?
H M Ale ona to nebyla potěmkinovská vesnice. Neukazovali mu nic, co by neexistovalo. Ukazovali realitu, kterou přikrášlili jako slavnost. Jako kdybychom někoho vzali na vánoční večírek. Spíš to byla inscenace, divadlo. Udělali nejlepší Prahu a nejlepší Moravu, jaká byla v jejich silách, dali ze sebe to nejlepší.
P V Kotěra s Jiránkem Rodinovi píší: „Jsme mimořádně hrdi, první Slované, kteří budou poctěni zasláním Vašich děl.“ Najednou už nejde jen o umění, ale národnost, dokonce etnicitu.
H D Uvědomme si, že tu od poloviny 19. století vznikal novodobý český národ, který se neustále vymezoval proti Němcům. Tedy i to, že budeme první slovanský národ, kde bude Rodinovo dílo vystaveno, mělo politický význam. Svět nás uzná. V téhle rovině byl vnímán Rodinův pobyt v Praze i na Moravě. Logicky, Praha pojala Rodinovu návštěvu velmi společensky. Po čtyřech dnech maratonu přijíždí do Blanska, nejspíš se těší na tišinu moravského kraje. Nicméně ho tam vítá stejný dav jako v Praze. Z Brna do Blanska musel být vypraven ještě jeden náhradní vlak, aby se vešli všichni, kdo ho chtěli v Blansku přivítat.

P V Jak se tedy okouzlení několika českých sochařů Rodinem změní v českou národní inscenaci?
H M V jakýsi moment se zvrtne prvotní záměr spolku Mánes udělat Rodinovi výstavu. Jeho členové nedisponovali výstavními prostory, a tak začínají jednat s městskou radou a vysvětlovat, jak je Rodinovo dílo zásadní. A chtějí, podobně jako to bývá u jubilejních výstav krasoumných jednot, být na pražském výstavišti. Jenomže to je v termínu, který vyhovuje Rodinovi, obsazené. Začíná se hledat místo, běží jednání s magistrátem, organizátoři chtějí dodat váhu důvodu, proč prostor získat, a shání všemožné argumenty. Mladočeští politici pochopí návštěvu významného Francouze jako příležitost. Je třeba sehnat peníze na stavbu, povolení, zajistit transport Rodinových děl z Francie. Na začátku si podle mě spolek Mánes neuvědomuje, do čeho jdou, nemají podobnou zkušenost, teď jim rostou náklady, akce roste pod rukama, valí se jako nezastavitelná sněhová koule. Jedni se před druhými trumfují a sněhová koule se nabaluje.
P V Něco jako Naši furianti?
H M Potěmkinova vesnice nebo furiantství jsou tady příliš silné pojmy. V Praze kolem roku 1900 se nekonalo mnoho společenských událostí. V roce 1901 tu byl na návštěvě císař Franz Josef, ale dalších společenských událostí moc nebylo. Teď najednou přijede jakýsi významný umělec a ještě k tomu Francouz, to je vždycky sexy. A spolek Mánes to významně odpracuje. Ještě před ideou výstavy vyjde ve Volných směrech číslo věnované Rodinovi. Jsou jim okouzleni coby charismatickým člověkem i umělcem. Oba ohledy se propojí, aniž by to někdo plánoval jako velkou politickou akci Čechů „natřít to Rakousko-Uhersku“.
V květnu se začínají objevovat úvahy, že Praha koupí Rodinův Kovový věk, protože ta socha je vyjádřením modernity. Chce se ukázat jako moderní město, politické uvažování se k tomu uměleckému připojuje, protože Mařatka, Sucharda ani Mucha nebyli politické figury a neměli politické ambice. Těm po Rodinově návštěvě zůstaly leda tak dluhy.
H D Pro Rodinovu návštěvu opravdu platí princip sněhové koule. Při každém otočení se nabalil další společenský význam a povinnost.
H M Je tu ještě otázka jazyka. Mařatka v dopise Suchardovi odhaduje, že Rodin bude šťastný, když bude mít v Praze velkou recepci. Jenomže Mařatka se s Rodinem dlouho nebyl schopný domluvit. Když přijel do Paříže, nemluvil slovo francouzsky. Navíc, francouzsky mluvících lidí v Praze zas nebylo tolik, takže je otázka, jakým způsobem se mu tady věci prezentovaly.
P V Rozhodující pro společenský ohlas byla tedy Rodinova národnost?
H M Rodinova národnost byla zásadní. Jednak z hlediska umění – Francie už v té době byla jeho centrem, ale také v politickém smyslu. Francie symbolizovala svobodu. Volnost, rovnost a bratrství tady rezonovaly. V roce 1902 už Rakousko řeší tolik vnitřních krizových momentů, že se Francie vedle něj jeví přímo úžasně. Řeší se odtržení od Rakouska, různé varianty uspořádání, nevyšla federace… Francie je zářný symbol a Rodin je jejím představitelem. Tak je to třeba číst zvláště na Moravě, kde o jeho umění nikdo neměl ani ponětí. Možná tušili, že je sochař, ale kdoví jestli. Tam už opravdu přijíždí jen „významný Francouz“.
P V Víme, co si o tom Rodin myslel?
H D Existují velmi stručné zmínky v tisku. Třeba „Mistr vypadal velmi unaveně“ nebo „Konečně zas měl jiskru v oku“. Tisk sledoval minutu po minutě Rodinův pobyt, každý tah v jeho tváři. Samozřejmě jde o výklady. Bůhví, co si myslel samotný Rodin.
H M Novináři používali, stejně jako dnes, dobová klišé, výborně o tom píše Vít Vlnas. „Mistr byl dojat, byl pohnut…“ Když jsem v archivu četla zápisky z návštěvy Františka Josefa, psali podobně. Vypadá to, že kdokoliv přijel do Prahy, byl dojat a pohnut. Po návratu do Paříže napsal městské radě stručné a formální poděkování. Ocenil vřelé přijetí a krásu pražských dam.
P V Tolik k Praze. Proč označujete Rodinovu návštěvu Moravy za zážitkovou turistiku?
H D Rodin určitě věděl, že jede do Prahy, aniž by si byl jistý, kde Praha leží. Nemůžeme si tedy myslet, že věděl, kde je Morava a co ho tam čeká.
P V Co od Rodina čekali Moravané? Jaký byl vlastně cíl jeho cesty po Moravě?
H D V Evropě konce 19. století byla tradiční kultura na venkově nahlížena jako exotická. V době utváření novodobého národa byla tradiční lidová kultura povýšena na kulturu národní, stala se politickým symbolem. Její segmenty byly použity pro důkazy národní svébytnosti, Prezentovala se jasně čitelnými způsoby, jako je např. tradiční lidový oděv, díky němuž se národní odlišnosti vizualizují snad nejlépe. Krátký Rodinův pobyt zapadá do rámce konstruktu národní a státní identity. Rodin tedy při pohledu na moravské kroje věděl, že to je něco jiného než Alsasko nebo Provence. Exotika Moravy spočívala v pestrých krojích, hudbě, tanci, ale i v občerstvení. Z dnešního pohledu šlo o zážitkovou turistiku, kterou deset let po Rodinovi zažil C&K ministr veřejných prací Trnka. Na stejném půdorysu to pak probíhalo při všech významných návštěvách. Dochází k instrumentalizaci tradiční kultury.
H M Ale tak masivní jako u Rodina, s přítomností hasičů, sokolů a dalších spolků, už to pak nikdy nebylo.
H D Štafáž spolků, hasičů apod. zažil např. T. G. Masaryk, když po vzniku republiky konal cesty doslova od Šumavy k Tatrám a byl vítán krojovými delegacemi. Nikdy už to tak velké nebylo vzhledem ke kulturní, politické a podnikatelské smetánce, která se sešla na několik hodin kvůli Rodinovi v malé obci na Hodonínsku Hroznové Lhotě. Malíř Joža Úprka, který si tam pořídil domek, byl do té doby pro své současníky problematický. Se sousedy vedl soudní spory a najednou přivedl krajského hejtmana, starostu Hodonína, stejně jako majitele fabriky Redlicha. Tyhle lidi Úprkovo okolí poznávalo. Pokud jde o Rodina, pochopitelnější by pro komunitu bylo, kdyby třeba přijel arcibiskup. Prostý obyvatel moravského venkova Rodina neznal, neznal ani Muchu, neznal českou uměleckou scénu, natož francouzskou.
H M Možná tušil, že existuje Francie. Ale Rodinova návštěva měla velký efekt směrem k roku 1918, k ustanovení národnostních mechanismů. Zároveň šlo o jakousi oficiální deklaraci, že se Hodonín, považovaný za německé město, prezentuje jako město české.

P V Dá se tedy shrnout, kdo měl jaký prospěch z Rodinovy návštěvy?
H M Taky jsme se to snažili pochopit, ale nežijeme v té době. Neexistují historické prameny, které by dovedly vyčíslit, jaký přínos měla pro Moravu Rodinova návštěva. Prvně, díky Hance, poukazujeme na to, kolik času Rodin na Moravě strávil a co to znamenalo. Nebyl to náhodný impuls, Mucha tam nejprve vyrazil na inspekční cestu, aby se ujistil, že přípravy běží. Nebylo to tak, že Rodinovi na večírku v Praze zahráli Moraváci a on se tam rozjel. A někdo to musel celé zaplatit.
P V Píšete, že předváděním krojovaného venkova na Moravě „česká společnost začala snít svůj sen o ztraceném ráji, osídlila jej svými urozenými divochy“. Co tím míníte?
H D Existují fotografie, jak se umělci a hosté u Jožy Úprky doma dívají dolů z balkonu, na mumraj tanečníků, muzikantů, jezdců na koních. Přesně v tom odstupu ten sen spočívá. Emočně se účastníme, ale stále jen jako diváci. Zdenka Braunerová, dáma z dobré pražské rodiny, malířka hovořící několika jazyky, velká ctitelka moravského folklóru, se tu převlékla do kroje a tančila sedláckou, kterou navíc uměla. Nebylo to divadlo, emočně to prožívala, ale potom si kroj zas svlékla a znovu byla dámou z vyšších kruhů. Fotka, jak tu tančí i Rodin, je jedna z nejlepších na výstavě.
P V Jakou roli hraje v Rodinově návštěvě malíř Joža Uprka?
H D Uprka dostal v roce 1894 cenu na pařížském Salonu za obraz Pouť u svatého Antoníčka. Do Hroznové Lhoty za ním jezdili umělci, i když místní ho považovali za problematického souseda. Až do Rodinovy návštěvy. Jedině v Hroznové vesnici Rodina u domu vítal Uprka, v Kněždubu starosta s chlebem, solí a pohárem vína. Mám za to, že teprve u Úprky na zahradě, mezi umělci, se Rodinovi muselo ulevit, nepronášely se politické přípitky, nehrála se Marseillaisa, nikdo tu neprovolával „Nazdar!“, vládla zde uvolněná atmosféra. Z pohledu zaběhlých pravidel života na venkově si ale neumíme představit, jak zábava, obvyklá na hodech, poutích a jiných církevních svátcích a slavnostech, mohla nastat ve všední den, v pondělí odpoledne. To bylo výjimečné.
H M Být v tom nejslavnostnějším, co máte, v pondělí odpoledne, je z toho hlediska vlastně nesmysl. Kroj se do té doby oblékal většinou jen při slavnostních obřadních příležitostech, slavnostech daných církví. Vždy je to rámováno duchovně. Kroje mimo tento kontext vlastně prvně představila Národopisná výstava českoslovanská v roce 1895. Tehdy se kroj definitivně stává folklorem, deklarací, majetkem národa a deklarací jeho státu. Vidíme tedy, jak na jediné návštěvě, Rodinově cestě do Prahy a na Moravu, můžeme vidět tolik změn v tom, jak společnost sama sebe vnímá, nebo jak fotografie začíná vytvářet novou paměť.
P V Zároveň podle vás o tom, kdo vlastně všechno to vítání a volání „Nazdar!“ organizoval a platil, víme stále dost málo. Které další otázky zůstávají?
H D Opravdu by mě zajímalo, proč tam ti místní v pondělí odpoledne přišli. Jistě, bylo krásné počasí. Důvod se dodnes prezentuje jako známé klišé, děvčice v krojích nabízejí návštěvníkům regionu koláčky.
H M Zajímá mě role folkloru. Mám část rodiny na jižní Moravě a když bylo třeba, tak jsem se do kroje také převlékala. Zajímavé je taky, proč se něco podobného nedělo kolem návštěvy Edwarda Muncha o tři roky později, což je událost, kterou považujeme z hlediska umění za důležitější. Munchovo Norsko na nás nemělo tentýž efekt, jako Rodinova Francie, Munchovo umění bylo dost dekadentní a spolek Mánes v té době ještě splácel dluhy za Rodinovu návštěvu.
P V Jakou roli tu hrají vznikající masová média?
H M Prvně se tu ukazují média jako velký opinion maker. Lidé v krojích představují to nejčistší, co jsme tu velkému francouzskému duchu ukázali. Zpráva byla, že máme co ukázat, máme se čím lišit a nepotřebujeme Rakousko-Uhersko, máme tak silnou českou kulturu a umění, které můžeme prezentovat největšímu umělci na světě.
P V Rodinova návštěva v roce 1902 je tedy svého druhu divadelním představením, i když nevíme všechno o režii. Pokud jde o žánr, byla to spíš komedie, nebo fraška?
H M Možná absurdní drama? Řekli jsme si, že si z Rodinovy návštěvy nebudeme dělat legraci, všichni čtyři kurátoři ji sledujeme jako velmi zajímavý fenomén. Musel mít pocit, že je v Babylonu. Množství informací, kterými ho obklopili, nemohl vstřebat.