Na město pomalu snáší se soumrak z popelavého nebe Petr Borkovec

Stál jsem před tím obrazem a…
…stmívalo se brzy a rychle. Z nádraží do hotelu nebylo ani blízko, ani daleko, a tak jsme prozatím kouřili před halou u zavazadel a váhali, jestli si vzít taxi, nebo jít pěšky a rovnou se trochu rozhlédnout po městě a možná se cestou zastavit v bistru na něco malého. Rozhodl to taxikář, který se nás snažil ulovit tak, že předjel deset centimetrů od mých podrážek, a to, že rozhodně musíme využít jeho extra laciných služeb, ohlásil z okýnka tak rozšafně a s tolika obrovskými bílými zuby, že jsem ho okamžitě odmítl a zalhal, že čekáme na přátele, co nás do hotelu odvezou. „Nebuď tak pilnej,“ komentovala to Alice, když taxikář odcouval, a kouř vyfoukla se sevřenými rty, „stačilo přece říct ‚ne, nechceme, díky‘. Nebo ne?“
Ano, Alice, pomyslel jsem si, příjezdy do ciziny mi nejdou, nešly nikdy, jsem nervózní, vždyť to víš, a ušklíbl se na ni – vždycky jí slušelo, když byla ostrá – a do chůze si zapálil ještě jednu.
Šli jsme jeden za druhým po široké ulici, v níž houstlo promodralé šero a která – ačkoli pomalu začínal březen a dorazili jsme přece na jih – působila naprosto zimním dojmem. Restaurace a bary měly zavřeno a v těch několika málo obchodech, co dnes ještě nezavřely, jako by byla v provozu jenom část světel nebo dokonce nouzové, tu a tam nafialovělé, osvětlení. Vůbec nikde jsme neviděli židle a stolky vynesené ven, které jsme myslím oba dva očekávali všude. Pouliční lampy zůstávaly často temné anebo se žlutě leskly jen tak pro sebe. A ty, které doopravdy svítily na pozadí teď už víc popelavého nežli namodralého nebe, visely do ulice v nestejné výšce a nějak nešikovných úhlech. Každá lampa v jiném sklonu, ale úplně všechny tak, že jejich žluté světlo jako by nedopadalo tam, kam dopadat mělo. Široký prostor ulice, jenž se před námi táhl až k černé věži, kde jsme tušili střed města, vypadal pod těmi nešťastnými půlkoulemi a jejich křivými světelnými proudy jako rozkouskovaný. A rozkymácený. Modř, která se vytrácela do temné šedivé a zanechávala po sobě už jenom poházené šmouhy, opakovaný pohyb ze strany na stranu zvýraznila.
Ochladilo se a Alice přede mnou zastavila, aby si navlékla rukavice. Pak zalovila v kabelce a podala mi moje rukavice, které jsem si od ní s poslušným kývnutím vzal.
Tak jsme s Alicí přicházeli do Rimini a já po nějaké chvíli zpozoroval, poněvadž jsem s kufrem na kolečkách šněroval ulici od jednoho zavřeného bistra ke druhému, jako by si mě vlny pod trupem podávaly, že útulné stísněné restaurace a bistra i bary, do nichž jsme chtěli zajít, nemají prázdniny, jak jsem se domníval. Všechny podniky v tomhle městě, jejichž otevírací hodiny jsem zkoumal, dnes někdy otevřeno měly nebo budou mít, ale ani jediný z nich nebyl v provozu právě teď, kdy se smrákalo a začínalo mrznout a střed města s naším hotelem stál daleko, někde u černé věže, která se nepřibližovala. Otevírací hodiny všech podniků ve městě byly do té míry rozmanité a ztřeštěné (někdo otevřel na dvě hodiny velice brzy ráno a potom na hodinu a půl pozdě večer, další zas obsluhoval hosty od půlnoci do tří) a tak posměvačně se vyhýbaly naší hodině s křivými lampami, že jsem ty rozhoupané časy začal vztekle vyvolávat do liduprázdné ulice a téměř pobíhal sem a tam s burácejícími a syčícími kolečky kufru v patách, dokud mě Alice ze vzdalujícího se břehu neokřikla – slušelo jí to, jako vždycky, když se jí něco nezdálo – a já…
…znovu stál před tím obrazem.