Narážíme na chybnou koncepci památkové péče Petr Vizina, Andrej Šumbera

Q. Jak rozumíte dílu, které restaurujete?
AŠ. Valerián Karoušek je vynikající autor 60. let a jedna z mála moderních věcí, než je normalizace zatrhla. Díla, která tehdy v Československu vznikala, byla na světové úrovni. Karoušek byl vynikající sochař, který ve druhé polovině své kariéry vytvářel krásné abstraktní plastiky. Ať už je to románská, gotická památka nebo moderní věc, jako výtvarník bych s ní měl nějakým způsobem korespondovat. Není to jako pořídit nový lak na auto, jde o restaurování uměleckého díla, člověk by je tedy měl chápat.
Q. Proč podle vás nebyl Vzlet II vytvořený tak, aby vydržel déle?
AŠ. V dobrém slova smyslu to byla tehdy budovatelská doba, která se vzdálenou budoucností a kritérii údržby památek nezabývala. Nejspíš si ani neuvědomili, že vytvářejí plastiku, která se za dlouhou dobu ještě bude udržovat jako chráněné umělecké dílo a památka. V dobré víře tedy použili technologie, díky kterým dílo dobře vypadalo. Jenomže tak, jak bylo vytvořeno, dílo neumožňuje údržbu a konzervace pro delší životnost. Myslím, že to nebrali jako chybu. Řekli si, že dílo bude sloužit deset let a pak se odveze do šrotu, tak si to nějak představuji. Vezměte si například, že v Národní galerii existují čtyřicet let staré moderní objekty z plastu, které se nyní pracně zachraňují. Životnost materiálu se vzdálenou budoucností prostě nepočítala.
Q. Vzlet II byl instalovaný poblíž Evropské třídy, kudy se jezdí na letiště. Jak podle vás Karouškovo dílo souvisí s tím místem?
AŠ. Názvem i tvarem křídel má jistě spojitost s letištěm. V době, kdy tudy nevedla dálnice a na letiště vedla jediná silnička, šlo o dílo na takovém romantickém místě. Jako kluk jsem bydlel nedaleko ve Střešovicích a s kamarádem jsme se na kole jeli podívat, jak přistávají letadla. Pamatuju, jak jsme jeli kolem té plastiky a už tehdy mě Vzlet II zaujal, byla to opravdu pěkná věc.
Q. Napadá vás, jestli tak provizorně vytvořené dílo má přežít záměry svých autorů?
AŠ. Přemýšleli jsme o tom. Rozhodující roli měl v té úvaze můj syn, který je rovněž výtvarník. Má tu dobu rád, a to dílo mu připadá krásné. Chce je zachovat, je to výzva. Tím jsme se ovšem společně namontovali do věcí, které umíme jen těžko vyřešit.
Q. Vzlet II už šestým rokem restaurujete ve stodole rodinného statku v jižních Čechách. Má pro vás ta práce smysl ekonomicky?
AŠ. Ekonomicky vůbec ne, to je dávno pryč, ale naštěstí v GHMP jsou kurátorky a kurátoři, kteří mají pochopení pro věci, za které restaurátor nemůže. Opakovaně narážíme na chybnou koncepci památkové péče. Když je třeba něco restaurovat, vypíše se výběrové řízení, které má stejné parametry jako například stavba metru dálnice nebo veřejných záchodků. Nepočítá se s tím, že pokud zakázku, v níž je jediným kritériem cena a ne například zkušenosti restaurátora, někdo takzvaně „vysoutěží“, můžete to podstatné zjistit až po zahájení prací. Zákon o výběrovém řízení neumožňuje práci zastavit a znovu nacenit. Na tentýž problém zrovna narážíme při restaurování barokního sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci s nádhernými tepanými plastikami. Jejich stav jsme ovšem zjistili, teprve když jsme plastiky otevřeli a podívali se dovnitř.
Q. Co jste se pro restaurování Karouškova Vzletu II museli se synem naučit?
AŠ. Moje pracovní nevýhoda spočívá v tom, že si vždy osvojím technologie, které už nikdy nebudu potřebovat. Například pro restaurování tepaných sošek na románském relikviáři, těžko u nás někdo znovu najde další relikviář sv. Maura. Něco se naučím, ale upotřebím jen jednou. Do svého honoráře těžko mohu započítat bádání nad věcí. Valerián Karoušek a jeho kolega Jiří Novák vytvořili podobných plastik hned několik. Tvořily něco jako vývojovou řadu, tvůrci postupně s každým dalším dílem umocňovali své získané znalosti. Plastika Vzlet II je proto z celé řady technicky nejzajímavější. Měli zaučené pomocníky, mluví se o zkušených svářečích z tehdejší ČKD. Se synem jsme byli postaveni před otázku, jak plastiku rekonstruovat. Nejdřív jsme si zkoušeli rozkreslit plášť plastiky, abychom dokázali vyrobit jednotlivé díly. Museli jsme se naučit na ohýbačce plechu díly tvarovat, a hlavně je potom napasovat dohromady a svařit tak, aby se nekroutily.
Q. Dochovala se k plastice nějaká technická dokumentace?
AŠ. Nedochovala, ale často je tomu tak i s díly, která se restaurovala před dvaceti lety. Je to škoda. Když nyní demontujeme sochy na sloupu Trojice v Olomouci, bývalo by stačilo, aby někdo zanechal návod, co který šroub drží. Chodili jsme kolem jako detektivové a nebyli si jistí, jestli to či ono můžeme povolit a co případně upadne.

Q. Valerián Karoušek zahynul při horolezecké expedici roku 1972. Žijí ještě nějací pamětníci, kteří plastiku vyráběli?
AŠ. Jiří Novák zemřel před několika roky, byl rovněž spoluautorem plastiky v Praze na Pankráci, o níž se říkalo, že iniciálami odkazuje na Jana Palacha. Ptali se ho, co se s plastikou dá dělat, odpovídal, že nic, jelikož šlo o železnou konstrukci omotanou laminátem, na to nanesli stěrkou hmotu, do které zasázeli kachličky. Takže kurátorka Marie Foltýnová nechala před zbouráním odříznout dva kusy jako vzorek, aby se zachoval, ale plastika se restaurovat nedala.
Q. Pomohlo by vám od někoho z pamětníků zjistit, jak Vzlet II sestavili?
AŠ. Nejspíš by nám pomohl pamětník svářeč, jenomže to byli nejspíš zkušení chlapi. Jak by teď, o půl století později, asi byli staří – pětaosmdesát let? Mluvili jsme spolu před časem o dokumentaci k soše sv. Václava na Václavském náměstí, ta je taky fuč. U nás se dokumentace neuchovává, nemáme německou inženýrskou mentalitu, že se data schovávají.
Q. Po roce 1989 jsme často slyšeli, že veřejné plastiky jako Vzlet II jsou „komunistické umění“. Je to tak?
AŠ. Mně se design 60. let, umělecká díla, obrazy a sochy té doby ohromně líbí. Podobné věci vznikaly všude v moderním světě. Byli jsme, v dobrém smyslu slova, světoví. Vznikala tu obdobná díla jako třeba ve Francii nebo v Brazílii a byla na úrovni. Musíme samozřejmě rozeznat, že u nás v Československu byl vývoj utnutý po roce 1968. Začal se znovu dostávat ke slovu socialistický realismus. Diskutuje se o tom, zda některá díla nebyla poplatná tehdejší ideologii. Byla, ale to jsme přece byli my, naše společnost, to my jsme házeli volební lístky komunistům do urničky, to je náš obraz. My se svého obrazu přece nemůžeme jednoduše zbavit. Chápu, že existují dráždivé sochy, které musejí být z veřejného prostoru odsunuty někam do skladu, jako maršál Koněv nebo socha Osvoboditele u Hlavního nádraží. Ale aby z nás byli ničitelé pomníků a soch, to je myslím zbytečné.
Q. Jaký máte v restaurování Vzletu II časový rozvrh?
AŠ. Původně jsme se synem měli záměr, že plastiku obnovíme do tří let. Objevily se však technologické problémy, museli jsme vymyslet například pomocné konstrukční prvky dovnitř plastiky, aby se křídla a podstavec daly na místě znovu smontovat. Případně aby se mohl znovu rozmontovat, zatímco originál byl na místě svařovaný. Navíc během rekonstrukce přišel nejprve covid-19, potom zdražení materiálů a nakonec válka na Ukrajině. Pro představu, na začátku rekonstrukce stála tabule železného plechu tři sta korun a teď čtrnáct set. Tohle nedokáže stávající podoba výběrového řízení zohlednit. Ale už jsme na devadesáti procentech práce a chýlíme se k závěru.
Q. Žehráte někdy se synem, že jste se do pracné rekonstrukce Vzletu II vůbec pustili?
AŠ. Na to žehrá hlavně moje žena. Dokonce se jí o Vzletu II někdy zdá. Řekli jsme si, že když bude úplně nejhůř, s prací skončíme. Narážíme na zákony o památkové péči a nesmyslně postavená kritéria výběrového řízení. Je tu něco v nepořádku, pokud je jediným kritériem nejnižší cena. Měli bychom zohlednit rešerše a odhad prací. Aby se ušetřilo, v současnosti ve výběrovém řízení připravuje firma nebo v našem případě restaurátor záměr práce, který dostane objednatel zadarmo. Ale pak se mohou objevit překvapení, s nimiž se nepočítá. Čeští restaurátoři mohou dokončit deset úspěšných zakázek a jedenáctá je zruinuje. Ovšem nikdy jsem od rozdělané práce neodešel, to se prostě nedělá. Tohle je jedna z posledních zachovalých plastik svého druhu. Jednoho dne možná bude plastika Vzlet II posledním svědectvím této doby.
Q. S jak dlouhou životností u rekonstruovaného Vzletu II počítáte?
AŠ. Ze zákona restaurátor za své dílo ručí pět let. Jenže to není žádné kritérium. Chci, aby to fungovalo nějakých padesát let, jen si nejsem jistý, jestli toho jsme schopni docílit. Můj odhad je, že když se na dílo za nějakých deset let někdo podívá, zjistí drobnou korozi a ošetří ji alespoň zvenku, životnost se tím prodlouží. Při odpovídající péči by dílo mělo několik desítek let obstát.

Andrej Šumbera (*1956) je akademický sochař, zlatník a restaurátor, jeho dílem je například obnova Relikviáře svatého Maura, podílel se na restaurování Svatovítského pokladu, sousoší sv. Václava nebo pomníku Jana Husa v Praze. Dokončuje obnovu sochy Vzlet autorů Valeriána Karouška a Jiřího Nováka