Když jsem před pětadvaceti lety poprvé přistála na pekingském letišti, ocitla jsem se v kulisách Xiao Quanových fotografií. Vezla jsem si s sebou Topolovu Sestru a mladickou touhu poznávat znásobenou porevoluční euforií našich raných devadesátek. Právě se nám otevřely dveře do světa a já byla odhodlána toho náležitě využít.
Zuzana Li je sinoložka a literární překladatelka (Jen Lien-kche, Liou Čen-jün, Ning Kchen, Liao I-wu, Su Tchung, Eileen Chang, Fang Fang, Jjidi Majie a další). Řadu překladů vydala v edici Xin, kterou založila v nakladatelství Verzone a ve které právě vyšel její poslední překlad románu autora Tung Si Zvrácený osud.
Když jsem před pětadvaceti lety poprvé přistála na pekingském letišti, ocitla jsem se v kulisách Xiao Quanových fotografií. Vezla jsem si s sebou Topolovu Sestru a mladickou touhu poznávat znásobenou porevoluční euforií našich raných devadesátek. Právě se nám otevřely dveře do světa a já byla odhodlána toho náležitě využít. Pochopitelně jsem chtěla objevovat především to, o čem se ve škole nemluví, tu poezii, která se stejně jako u nás jistě ukrývá v zastrčených potemnělých uličkách a opuštěných zapomenutých koutech, ten pulsující život v místech, kam tvrdá ruka státní moci nedosáhne. Za první stipendium jsme si se spolužáky koupili jízdní kola značky „Letící holub“ a vyrazili na výpravy.
Paralely jsou ošemetná věc. Po čínských Psích vojácích ani vidu ani slechu, taky jak je známo, je to velká země, hledej jehlu v kupce sena. Stejně tak je známo, že pozorovatel cizího a neznámého vidí vždy to, co sám zná, co jeho rozlišovací schopnosti dokážou identifikovat. V pověstné umělecké komunitě Starého letního paláce jsme našli už jen stíny zašlé slávy, mělo se tam stavět, místo navíc přitahovalo příliš mnoho zvědavců a dobro- druhů, malíři se dávno odstěhovali jinam. V zapadlých uličkách jsme míjeli nevábně vyhlížející venkovany s vaky přes rameno, kteří na nás na celou ulici hlasitě pokřikovali: cizinec, cizinec! Zaručeně autentické před- stavení pekingské opery v čajovně bylo na první pohled předraženou turistickou atrakcí. Každá výprava byla dobrodružstvím, každá však skončila jinak, než jsme si představovali.
Vnější svět nám dával neustále najevo, že je nejvyšší čas sundat růžové brýle. Můžete se tvářit sebevíc přesvědčeně, ale zelená na semaforu opravdu neznamená, že můžete po přechodu přecházet, aniž by do vás nenajíždělo auto, motocykl, spěchající tuk-tuk nebo dravý cyklista. Přes všechnu vnější jinakost jsme ale s tím světem až zarputile pociťovali zvláštní souznění. „Čína“ v té době rozhodně nebyla ve veřejném prostoru nepřítel, vždyť i čínští studenti ještě nedávno demonstrovali za stejné ideály jako my, drželi hladovku, pro svobodu riskovali své životy a někteří o ně také přišli.
Ulice bzučely každodenním životem a to ostatní jsme nacházeli v knihách, filmech, hudbě. Nejen režisér Zhang Yimou tehdy slavil úspěchy na evropských festivalech. Dokonce i naše ČT tehdy dávala v nočním filmovém klubu cyklus čínských filmů. A naše občasné malé objevy měly sice málokdy očekávanou podobu, o to zajímavější však byly. Vysněný Cui Jianův rockový koncert jsem nakonec zažila o deset let později, to už bylo nové tisíciletí a vládla jiná garnitura. Sportovní hala byla zaplněná do posledního místa. Smělo se jen sedět. Mezi jevištěm a hledištěm stála nepropustná řada policistů tělo na tělo, taky kolem dokola dole, uprostřed i nahoře na ochoze. Přesto hala při příchodu rockera na pódium zaburácela a od té chvíle nepřestala vřít. Hrál písně z nového alba, když ale ke konci koncertu hrábl do strun a spustil Kus rudé látky, obecenstvo to zvedlo ze židlí, nahlas zpívali úplně všichni.
I ty podzemní básníky jsem nakonec potkala. Ne sice v podzemí, ale na akci s rudým suknem přes celé jeviště, kde se hodně tleskalo. Jakýsi mladík mi strčil do ruky cosi nekvalitně tištěného, řekl, že je tam i kontakt, a zmizel. Později jsme se s kamarádkou sešly s trojicí básníků, jejichž básně jsme si v tom podomácku vyrobeném výboru přečetly, a pár jsme společně přeložily do češtiny. Jeden z nich dál píše poezii, povzbuzuje mladé k tvorbě, dál vydává výbory básní a točí dokumenty převážně se sociální tématikou. Jeho dokument o venkovských dětech, které si musí vybrat mezi základním vzděláním a životem s rodiči ve městě, a o aktivistech, kteří se těm rodičům a dětem snaží pomoci, se však na festival Jeden svět vzhle- dem k velké konkurenci nedostal, stejně jako jeho další dokument o sirotčincích. Letos svůj dokument nepřihlásí. Na jaře znenadání zmizel, zhruba dva měsíce o něm nikdo neměl zprávu. Pak se sice objevil, ne však jeho rukopisy a natočené materiály. Rok musí zůstat doma, nikam nesmí, ale už zase píše.
Čím dál se od našich devadesátek vzdalujeme, tím bolestnější jsou návraty. Dnes se může zdát, že to všechno odnes’ čas. Pozorovatelé dávno sundali růžové brýle, o „Číně“ se opět začíná mluvit jako o nepříteli. Cizinci vidí supermoderní výstavbu, zapadlé špinavé uličky už zbourali nebo přestavěli. Rudé prapory v ulicích a všudypřítomné slogany připomínají stále agresivněji, kdo je tady pánem. Přesto ta země žije. Pro ty, kdo chtějí vidět a slyšet, zní ve spodních proudech i ona doba, jejíž ideály s příjezdem tanků na náměstí sice oficiálně padly, ale nezemřely, přinejmenším než dodýchá generace, která ji žila a předává dál. Generace, kterou Xiao Quan v mládí zachytil na svých fotografiích, stárne, ale stále je slyšet. Spisovatelka Fang Fang, paní v důchodu, se letos sama hrdě postavila hordě zapálených ultralevicových vlastenců. Slavný spisovatel Jia Pingwa právě vydal nový román o tom, jak mladému Jia Pingwovi zakázali v době studentských demonstrací jeho román o západní metropoli a jak ho ta sláva málem položila. A Cui Jianovy písně vám i dnes s gustem a vší parádou na požádání zahraje mladičký kytarista a roztančí tak půlku baru. Cui Jian prý taky řekl: „Netvrďte mi, že už jste jiná generace. Dokud bude na bráně Nebeského klidu viset Maův portrét, všichni jsme jedna a tatáž generace.“
