Společnost – to není nějaká všeobecná lidská substance, kterou stačí uchopit a podle těch kterých potřeb či ideologického modelu ji tvarovat. Moderní společnost, to jsou mnohočetné a mnohovrstevnaté vztahy, které propouštějí nebo také brzdí toky potenciálně společných energií.
Tak jako se v jazykovědě hodnota slov už více než století neurčuje jejich původními významy, nýbrž jejich kontexty, v nichž význam teprve vzniká, je i společnost určována kvalitou vzájemných vztahů. Klíčovým společenským pojmem se stává pojem komunikace, a to ve všech jejích smyslech. Stručně řečeno: jak se komunikuje, taková je společnost, a kde se komunikuje špatně, společnost se drolí a někdy i rozpadá.
V kulturní oblasti je nedostatečná a slabá komunikace základní příčinou, proč kulturu většina českých politiků, ale zřejmě i většina obyvatel, bere na lehkou váhu, jako něco, co je jaksi navíc, co přinejmenším přebývá nebo je zcela zbytné. Na vině nejsou nekulturní ignoranti, kterým k životu stačí plný nákupní košík a večerní televize, jak se občas stereotypně říká, nýbrž začasté právě lidé z kultury, kteří nejsou schopni otevřít svou profesní bublinu, a to dokonce ani v případech, kdy by otevřená komunikace umožnila velké části společnosti pochopit, o co běží, a vtáhnout ji do diskuse nad věčnou otázkou: proč to všechno děláme, k čemu to všechno je?
Dva aktuální příklady za všechny. Národní památkový ústav (NPÚ) představil studii, podle níž chce rekonstruovat pražskou Invalidovnu. Nádherný a unikátní barokní prostor o své moderní dostavby rozšířil ateliér architekta Petra Hájka. Nejde o to, zda se lidu tento redesign líbí nebo ne (hlasité jsou jako vždy obě strany), ale že návrh byl vybrán bez klasického výběrového řízení. To sice NPÚ udělat může, ale porušuje tím veřejný slib státu, že otevřené výběrové řízení bude dělat vždy, aby byl i do budoucna čistý stůl. Protežování předem vybraných je problematické, i když jde o kvalitní tvůrce, mezi něž Petr Hájek nesporně patří. Stát ale přišel o unikátní možnost, vtáhnout do debaty o rekonstrukci celou veřejnost a moderovat diskusi o tom, jaká kritéria výběru jsou nejdůležitější či jak moc odvážné nové baroko to má být. Aby lidé považovali kulturu za nezbytnou, musí mít možnost si ji přivlastnit, a procházka – virtuální i fyzická – veřejnou architektonickou soutěží je jedna z nejlepších a přitom nejsnadnějších cest.
Podobně nevyužitou příležitostí bylo výběrové řízení na post generálního ředitele Národní galerie. Zdánlivě otevřený výběr měl opět až příliš komunikačních bariér, šlo se od veřejnosti zase zpět do politických předpokojů, kde se o postu nakonec rozhodlo více politicky než společensky či odborně. Otázka – k čemu je v 21. století Česku Národní galerie a co s ní? – zůstala opět v rukách ministerské elity, případně zaujatých profesionálů, včetně těch novinářských. A zbyly z ní jen populistické prázdné řeči o větší návštěvosti a otevřenosti všem. Šanci k tomu, aby si Národní galerii a její smysl dokázali nějak prakticky přivlastnit i lidé, kteří považují za větší umění vytapetovat pokoj než namalovat obraz nebo vytvarovat sochu, politici i lidé z kultury zase propásli.
Všechno umění se zdá být nějak daleko, vzdálené, nedostižné, neživé, NEKOMUNIKATIVNÍ. Naučit umění znovu mluvit, naučit ho znovu se lidí dotýkat, lepší nadměrně až na hranici žvástu a zahlcení než vůbec. Jaký jiný program by dnes kulturní instituce měly mít…
