Náušnice (z cyklu Cosi nevyslovitelného) Petr Borkovec

Mezi měst               vním útesem se skládkou prasklých bójí a sochou rybáře (u nohou koš kovových ústřic, co b                  t jenom za odlivu) vypadá řada bud na pilotách ohryzaných solí, každá skrz naskrz probodnutá                řenu, jak spáleniště haly nebo vrak naftařského člunu. Staré molo, kamenný trychtýř, za                   iemi, které, škubající se ve větru, věčně ohnuté, jako by roztřepeným koncem plnil k prasknutí                     vytrvalý protivítr. V borovici, v proudu vrchních větví, hnízdí poštolky – výhružně se opírají p                    stnímu peří, kalnému proti světlu, s usazenou rzí po hladinách povětří. Vzápětí stojí nad hradbo                    ak odrazy vystouplých kvádrů.

Moh                   být zajímavý obraz, všechny ty odstíny hnědé, vlny, co se rozšiřují po pláži jak zašlé umaš                   nosy, červený talíř poletující mezi světlou zelení dvou větrovek a pes s nedůvěrou čichající k                     Ale nikdo tu nemaluje. Rybáři, co někdy připomenou rybáře u stojanu (některý občas blou                 inách), nevidí nic než splávky, stříbřité hlavolamy, které se houpají už v lehkorukýc                    ch, tam, kd                            staré básni: „lovící racek, změněný / ve výstřik pěny, hned zase tuhne, / a jako by se odrazil / be                  stoupá nazpět k ostatním“.

Chod                      odlivu, kdy se skaliska s nánosem čerstvých ruduch válejí v bahně jak stáda buvolů nebo jaků a                       chu dotčeně uskakují černošedé volavky, jako by se je vlasatí buvoli šetrně pokoušeli s                      Připomíná plážového uklízeče nebo krysaře, když strunou na dlouhé rukojeti pomalu kýv                            omáčeným pískem. Ale žluté světlo na konci tyče a hvízdání struny, zprvu nezachytitel                      ění v mistra, před nímž couvlo moře. Za pásmem bahna, na němž lampa z mola leží jako oti                      ského palce, cinká tmavá voda plná nádobí. Ani hrůza, ani hudba. Strunou krouží nad podezře                       sem (zkouší to na něm už podruhé), mezi převrženou mísou medúzy a plátem řasy, který – i kdy                         smráká – plave v horkém oleji blech. Škvíra nad vodním horizontem pouští světlo z jiného pok                      čný člun se jí protáhne s utrápeným zatroubením, v němž je příliš mnoho vzduchu. Halo, haló, t                      nský večer, všichni utopeni.

A jako                    í proměna – jen pro toho slepého sběrače, dá se říct, se zdviženým nosem a ptačími pohy                         – nad prostorem vybuchne (jak ohňostroj, říká si) vůně vařených těstovin.

Pak str                     kaně vypískne.