Návratný průzkum v ostravské Venuši Ivan Motýl

Nedaleko Venuše stávalo první ostravské letiště, na kterém v červenci 1957 přistál sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov. A téměř na dotek u nákupního centra s výčepem stojí plastika z litého betonu od Václava Uruby z roku 1975. Zobrazuje Mikuláše Koperníka a Jurije Gagarina.
Hospodskou stěnu směrem k toaletám vyplňují amatérské malby inspirované japonským animovaným seriálem Včelka Mája. Obsluha o původu nemá ani ponětí, štamgasti mají pamatováka: „Namaloval to jeden chlapík někdy na konci devadesátek.“
Ostravský let či spíše úlet.
A návratný průzkum. Znovuobjevování Venuše volím cíleně, je to jeden z posledních dochovaných lokálů ve městě, ve kterém se od 1. ledna 1990 téměř neproměnily interiéry ani hosté.

Každý na své úsečce

V centru podobné hospody zanikly, na Venuši v ostravské Hrabůvce hosté pouze zestárli o pětatřicet let. Pil jsem tu pivo před revolucí, po sametu a půllitr třímám v ruce také dnes. Dokonce i provozní doba pořád odpovídá té z roku 1990, otvírá se v šest ráno a zavírá o půlnoci, aby sem mohli ostravští horníci a hutníci zajít na pivo a rum po noční i odpolední šichtě. A s nimi občas nějaký ten instalatér, učitel nebo umělec.
Tehdejší havíři a oceláři zestárli na sedmdesátníky. Šachty v Ostravě jsou zavřené od roku 1994 a poslední vysoká pec, ocelárny Liberty, zhasla loni na Nové huti. Stejně jsme v tomhle městě žili více vedle sebe než pospolu. Kdo nosil černé obočí z uhlí, tomu jsme uhýbali z cesty. U pípy, na hajzlech a především v očním kontaktu. Vysedávat v hospodách typu Venuše jako student, úředník, učitel nebo mánička, to dělnickou třídu mohlo kdykoliv podráždit. Slovem i detailem na oblečení. Před sametem a nejméně i prvních pět let po sametu.
Dělali jsme si proto nad půllitry svoje, a oni kurvovali nad zkurvenou robotou. Před listopadem bylo více strachu na naší straně, po revoluci na druhém břehu. Obavy z estébáků a jejich spolupracovníků havíři neznali, začala je ale děsit slova jako útlum, reformy, transformace anebo privatizace těžkého průmyslu.
Každý jsme chodili po své úsečce, a ty se neprotínaly.

Z Literární harendy do Pavouka

Po revoluci jsme vtrhli do galerií a vlastně do všech dveří spojených s uměním, i když jsme v nich pořád nacházeli staré struktury. Rozhněvaná umělecká skupina Přirození (Surůvka, bratři Balabánové, Petr Pastrňák, Zdeněk Benda Janošec, Pavel Šmíd a další) najednou vystavovala v ostravském městském Divadle Antonína Dvořáka. S literáty jsme zase obsadili svazácký klub Atlantik a pořádali tam od samého počátku devadesátek Literární harendy, Literární cirkusy, Literární paniky, Literární mlýny a kdo ví, jak se všechny ty skrumáže jmenovaly.
Jiří Surůvka přišel s dryáčnickým kabaretem v restauraci Platan. Záhy po literárním časopise Modrý květ (1994) začala vycházet kulturní revue Landek (1995). Milovali jsme se i nenáviděli, jednou mě Jan Balabán chytil za flígr a letěl jsem padesát metrů Stodolní ulicí a několik dalších týdnů nesměl vkročit do Černého pavouka. Velký trest, protože tenhle klub s galerií byl kultovní už v den svého ilegálního otevření. Pěstní spor s Balabánem způsobila hádka nad „ukradenými“ literárními příspěvky, když jsem opustil redakci Landeku a odnesl je ke konkurenci do Modrého květu. Zdálo se mi, že se tam bude dělat větší literatura.
Fyzické šarvátky, programová prohlášení, pamflety a nelítostné kritiky. To vše v éře před běžně dostupným internetem a vynalezením Facebooku. Bylo v tom něco dráždivého, co předtím asi zažily nesmiřitelné literární tábory v meziválečném Československu anebo umělecké skupiny z přelomu 19. a 20. století.

Nové svazáctví a milionář Surůvka

V roce 2024 se spisovatelé, výtvarníci, muzikanti či vydavatelé v Ostravě hlavně vzájemně plácají po zádech a vyznávají jakési nové svazáctví. A to má někdy nebezpečně blízko k vynucovanému kolektivismu z časů normalizace. Kdo jde proti proudu, je veřejně napomínán. Kdo nejde s námi, jde proti nám.
Petr Vizina mě vyzval, abych nad pivem valil vzpomínky. Na pěti normostranách toho moc vyvalit nelze, ale na novou interpretaci ostravských devadesátek v Galerii hlavního města Prahy jsem hodně zvědav.
Návratný průzkum v úterý 25. června 2024, po třetí odpoledne. Ve Venuši pozoruji stíny roku 1990, z havířů jsou ale dneska houbaři na penzi, protože v Beskydech to „včyl roste jak chuj“. Šestasedmdesátiletý psycholog Jan Nevřala tady sedává už čtyřicet let. Bývával to oblíbený přednášející na Ostravské univerzitě, kterou si v roce 1991 vydupali soudruzi docenti, spolupracovníci StB i rehabilitovaní osmašedesátníci. Jedna dobrá věc se tehdy přece podařila, když umělci z šedé zóny (Daniel Balabán), čerství absolventi (Jiří Surůvka) anebo i disidenti (chartista Eduard Ovčáček) založili na univerzitě malou akademii. Katedru výtvarné tvorby, která později povýšila na Fakultu umění.
Nad pivem o výtvarném umění z devadesátek. „No tak nejvíc jsme asi chlastali s Danielem Balabánem, Edou Ovčáčkem, Milošem Poláškem, Honzou Samkem a hodně také s Jurou Surůvkou. Ten jediný je dnes milionářem, nedávno prý prodal obraz za 48 milionů,“ spustí psycholog Nevřala.
Kdo v devadesátkách neutekl z Ostravy, ten vyhrál a zbohatl? Částka je téměř dvojnásobná, než jak si ji pamatuje psycholog Nevřala. „Dosud nejdráže prodaným českým dílem se stal loni Kupkův obraz Divertimento II, cena při aukci vystoupala na závratných 90,2 milionů korun. Jiří Surůvka rekord těsně překonal, když se jeho obraz s telefonujícím Hitlerem prodal za 94,3 milionů korun,“ informoval v roce 2021 kulturní deník Ostravan.cz. Na apríla, což bylo řečeno i v poslední větě textu, ale málokdo se k ní dočetl.

Kdo uteče, pořád vyhrává

Surůvka v Ostravě nezbohatl, stejně jako další výtvarníci, kteří zůstali ve městě. Z východu se musí utíkat na západ, tedy pokud chce umělec úspěch, prachy a tím pádem i tvůrčí svobodu.
„Ostrava je daleko v Orientě,“ napsal kubistický malíř Antonín Procházka v roce 1921 jinému mistrovi z oboru, Emilu Fillovi. Učitelování bylo státní službou s umístěnkami a Procházka dostal práci až na vzdáleném ostravském gymnáziu, kde trčel v letech 1910 až 1921. A celou dobu myslel jen na to, jak se černého města zbavit. „Bylo mi líto, že kamarádi pracovali v Praze, o dobrou věc a pro ni bojovali, a já kdesi daleko mařil čas kantořinou,“ stěžoval si teoretikovi umění Vincenci Kramářovi.
V Ostravě se musí učit. Pedagogická práce živí Surůvku, Balabána i Katarínu Szányiovou nebo Aleše Hudečka. Pavel Šmíd, který patřil ke spoluzakladatelům skupiny Přirození, utekl do Prahy hned po revoluci, když ho přijali na AVU. A neučí. Sice to trvalo, ale teď prodává obrazy, aniž by se musel dílem někomu podbízet. Dělá si svoje a navíc bezgrantově.
Ostravské „umjeni“ sice v devadesátých letech hodně rezonovalo i v Praze a zdejší kumštýře vehementně prosazovali třeba kunsthistorici manželé Ševčíkovi a později Lenka Lindaurová, ale kdo tento zájem nevyužil s kufrem v ruce a nenastoupil do pražského rychlíku, musí pořád učit nebo třeba vyřezávat marionety v loutkovém divadle. A čekat na penzi.
I když se mnohokrát zdálo, že Ostrava se stane novým výtvarným centrem republiky, zatím to nevyšlo. Městská galerie PLATO v zachráněných jatkách skvěle prezentuje globální trendy vizuálního umění, ale nikoliv ostravskou scénu. Dlouhodobě by to ani nebylo možné, protože ti nejtalentovanější pořád utíkají.
„Tak on ten Surůvka nemá těch 48 milionů? To byl teda hloupý vtip,“ kroutí hlavou Jan Nevřala, když mu odkrývám pozadí aprílového kaufu. „Já se tady tak trochu zašívám,“ dodá psycholog u piva. Chápu. Ve Venuši se dá skvěle schovávat před třetím miléniem, protože v tom druhém býval mnohem šťastnější. A nejen on…