Neuhlazenost a silně ironický pohled na realitu Petr Vizina, František Kowolowski

Q. Jak si pamatujete Ostravu zkraje 90. let?
FK. Do republiky jsem se vracel ze studií v Polsku až po revoluci, teprve v roce 1992. V tom jsem atypický příklad. Kdyby k té změně nedošlo, byl jsem rozhodnutý v Polsku zůstat. Byla to země velmi silně ukotvená v intelektuálním, protirežimním kontextu. Do Polska jsem odjel studovat v roce 1986, kontakt s Ostravou jsem měl přes Jiřího Surůvku, Petra Lysáčka nebo Kamila Drabinu, který v Ostravě nebo v regionu organizoval projekty neoficiální výtvarné scény. Bezprostředně po revoluci nastal euforický stav, Ostrava ovšem, pokud se týká kulturního zázemí, byla problematické město, kde se nedalo dýchat.
Q. V jednom rozhovoru jste tehdejší Ostravu přirovnal k noclehárně.
FK. Přesně tak mi připadala, navíc prostoupená ideologií danou tím, jak byl její prostor industriální. A navíc šlo o město ovládané regionálním komunistickým tajemníkem Miroslavem Mamulou. Kultura byla kdesi na posledním místě, represivní aparát byl silnější než na periferii. Třeba v Českém Těšíně se v té době pořádaly výstavy, které by nejen v Ostravě, ale ani v Praze nebo Brně nebyly možné. Na ta místa nebylo dobře vidět, Ostrava na tom byla mnohem hůř.
Q. Co to prakticky znamenalo pro ostravské umění?
FK. Kdo mohl, snažil se dostat do Prahy na studia akademie. Dostat se pryč, protože perspektiva byla žalostná. Místo s nadstandardním ideologickým zázemím komunistické moci a zvůle s dohlížejícím aparátem. Ti, na které komunisté dohlíželi, se samozřejmě navzájem většinou znali.
Q. Kurátor Jiří Ptáček k umění Ostravy té doby napsal, že „jeho výrazem jsou razance, výstřednost a překračování hranic definovaných většinovým společenským konsensem“. Souhlasíte?
FK. Naprosto. Je to dané i situací. Vyplývá to i z toho, že profesionální zázemí umělecké scény, například umělecké školy, v Ostravě tehdy neexistovaly, vznikly teprve později. Zázemí pro umění tvořilo jen pár lidí, například výtvarník a chartista Eduard Ovčáček, jeden z těch, kdo po revoluci zůstali v Ostravě a stali se hybateli kulturního vývoje. Mladší generace, lidé mého ročníku, měli tendenci Ostravu opustit, vzdát se té její beznaděje.
Q. Kdo a co pro vás bylo zkraje 90. let důležité a zajímavé?
FK. Hospoda U Černého pavouka, kde se scházeli všichni, kdo pro mě byli důležití. Jiří Surůvka mě pozval na první Malamut, mezinárodní festival performance, který začali organizovat s Petrem Lysáčkem. Začala se velice silně profilovat tamní scéna, která se vyznačovala jakousi syrovostí a bezprostředností a překračováním hranic. To nebyla Praha, která měla historickou intelektuální kontinuitu, umělecké školy a instituce, které si vydobyly pozici a dělaly dobově důležité, zajímavé věci. Samozřejmě, byl tu Jiří Valoch, který udělal v Domě umění v Brně roku 1988 velkou výstavu Milanu Knížákovi, nevím, jak mu to prošlo. Porevoluční umělecký život v Ostravě vyšel z několika málo nezávislých tvůrců, jako byli zmínění Jiří Surůvka, Petr Lysáček, Jan a Daniel Balabánové, Petr Hruška a další. Jak jsem říkal, byl tu fenomén neuhlazenosti, silně ironického pohledu na realitu, včetně tehdejších politických souvislostí. Vezměte si třeba Surůvkův Kabaret, který vznikl z performačního dua Předkapela Lozinski. Začínají se objevovat první sběratelé a podporovatelé umění. S městem to bylo ze začátku složitější, teprve později si vytvořilo strukturu, jak umění podporovat. Vznikají první časopisy jako Landek, „časopis pro kulturu a emoce“, scéna si hledala svůj směr.
Q. Na výstavě GHMP je tedy patrná ironie a sebeironie, daná místem, je to tak?
FK. Řekl bych, že velice silný, černý humor. Včetně pohledu na tehdejší ekonomickou transformaci, která se v Ostravě skutečně nepovedla. Prodaný městský majetek muselo město později namáhavě kupovat zpátky, aby město s vylidňujícím se centrem nepřestalo být obyvatelné.
Q. Zatím portrét Ostravy 90. let vychází dost jednobarevně. Černé město, Černý pavouk, černý humor. Jak na tehdejší Ostravu nahlížet dneska?
FK. Dlouho se mluvilo o takzvané „ostravské scéně“. Hledalo se, čím je ostravská scéna výjimečná, odlišná od zbytku republiky. Jiná než Praha, která má odlišný, možná méně sofistikovaný, zato přímočarý jazyk. Vyjadřovací prostředky, brutální a jdoucí za přijatelnou mez v intelektuálním prostředí. Výstava v GHMP s tím stereotypem polemizuje. Klade si otázku, jestli tzv. ostravská scéna s jednotnými znaky není spíš způsob vidění Ostravy zvenčí než její realita. Pro mladší uměleckou generaci už to podle mého neplatí vůbec.
Q. Kdybychom přesto chtěli najít nějaký společný spodní tón, nějakou základní otázku, kterou umění vznikající v Ostravě zkraje 90. let řešilo, jak by zněla?
FK. Byla by to podle mě otázka svobody a svobodné vůle. Nemyslím uplatňování názoru ve společnosti za každou cenu, spíš hledání výpovědi, která bude pro společnost zrcadlem. A zároveň s tím, jak uchopit zodpovědnost, včetně zodpovědnosti za věci veřejné. I kdyby to byla zodpovědnost za to, jakým médiem vládnete, zda slovem, nebo obrazem. Umění je občas přeceňované, ale když se zajímavě uchopí, má silný dopad na kulturní a společenské podmínky. Myslím, že generace tvořící v Ostravě počátku devadesátých let si to velmi silně uvědomovala. Byl tady Daniel Balabán, který se v té době vrací ze studií na akademii, který se po tématech silně ovlivněných svou duchovní, evangelickou tradicí, vrací k existenciálnímu vyznění, jde mu o existenci v nově nabyté svobodě. Dosavadní nesvoboda přinášela i to, co bych nazval neexistencí. Život v Ostravě za komunismu byl pro umění hrozbou, že vám nebude umožněno realizovat svůj vlastní život. Když přijmete takový diskomfort a zaujmete kritickou pozici, máte dvě možnosti: Buď si najdete vlastní cestu na hranici mezi existencí a neexistencí, nebo se na umění vykašlete.
Q. Na 90. léta existují dnes už odlišné pohledy. Pamětníci, kteří tehdy vstupovali na scénu, mluví o nejlepších letech, mladší generace se na tu dobu dívá kritičtěji, jako na začátek hry, kdy se nerozdávají karty úplně transparentně a podle pravidel. Čím jsou „devadesátky“ pro vás?
FK. Úžasným výbuchem svobody, možností projevu, který nebyl, například jako v Polsku, sešněrovaný náboženskou tradicí coby nositelkou státnosti. Naše společnost po té nesvobodě zažila na pár let nepředstavitelný výron svobody. Možnosti byly tehdy, alespoň na pár let, otevřené.

František Kowolowski (nar. 1967 v Třinci) vystudoval Akademii Sztuk Pięknych ve Varšavě, byl finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého, kurátorem Moravské galerie v Brně a Domu umění města Brna. Byl děkanem Fakulty umění Ostravské univerzity v Ostravě a vedoucím Ateliéru malby II

Návratný průzkum: Ostrava