Nové realismy v neprostoru a nečase Helena Musilová

Franz Roh, německý historik, umělecký kritik a fotograf v krátkém citátu shrnul podstatu moderních, respektive nových realismů, jak se ji snažíme sledovat i v rozsáhlé výstavě v GHMP: detail jako zobrazení celku, městský život, autentická zkušenost a pocit, že tajemství, zázračno existuje ve viděném a zobrazitelném světě kolem nás.

Idea představit moderní realistické přístupy existující v širším mezidobí dvou světových válek vznikla někdy na přelomu let 2015 a 2016, ale její kořeny jsou mnohem vzdálenější. Již vydaná publikace i dokončovaná výstava jsou výsledkem dlouhodobého systematického bádání, erudice a obrovského osobního nasazení zejména Anny Habánové a Ivo Habána, kteří svůj dosavadní odborný život věnují výzkumu německočeské kultury, tak, jak se prakticky „realizovala“ v první polovině 20. století. Oba žijí a působí v Liberci, což jim mimo jiné umožňuje prožít a pochopit skutečnost života mimo centrum – se kterým (v našem případě s hlavním městem Praha, ale stejně tak s Drážďany, Berlínem či Mnichovem) jsou ovšem v úzkém kontaktu, s uvědoměním si všech pozitiv a negativ, které se ve své podstatě nemění, ať jde o současnost nebo o dobu dnes idealizované první republiky.

Původně měl být tento text mým osobním komentářem k výstavě Nové realismy. Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918–1945 v Galerii hlavního města Prahy s nějakým jasným shrnutím, o čem a pro koho je. Není to ale tak jednoduché, z textu se stává jakási nestrukturovaná vzpomínka na těch několik let s realismy. Když se vrátím na již zmiňovaný začátek roku 2016, vybaví se mi několikaleté nesmírně obohacující období diskusí, hledání shod a rozdílů, snah popsat, pochopit, propojit, znovu objevit autory, přístupy a témata, která ve své době hrála ve společnosti určující roli, ale která se v následujícím desetiletí vytratila – změnou názorů, důležitosti, postojů či všeho dalšího, co přinesla druhá polovina 20. století a její dramatické zvraty. Dvacátá a třicátá léta minulého století si v kulturní sféře spojujeme zejména s vazbou na francouzskou výtvarnou scénu. Pro reálný umělecký provoz té doby byla ovšem stejně důležitá, ne-li důležitější vazba na německy mluvící země i tím, kolik občanů tehdejšího Československa mělo jako rodný jazyk němčinu. Kdysi naprosto přirozený a důležitý „německý živel“ a jeho propojení s tím „českým“ je znovu potřeba dosazovat do domácích dějin, včetně dějin umění, k čemuž mj. směřuje i tato výstava.

Pro Annu a Ivo Habánovy byl a je projekt věnovaný v počátcích nové věcnosti, později obecněji chápaným novým realismům, logickou cestou od řady monografických či dílčích projektů, za všechny zmíním objevné Mladé lvy v kleci. Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období, kterými se možná i symbolicky uzavřela na konci roku 2013 výstavní činnost Oblastní galerie Liberec v Liebiegově paláci, kde galerie sídlila od svého vzniku. S Habány (jak jim řada mých kolegů ve zkratce říká) jsem se před časem bavila i o jejich projektu nové věcnosti a spíš trochu provokativně, než s určitým cílem jsem se ptala, jestli hodlají zařadit také fotografii a film, pro které je nová věcnost důležitou kapitolou jejich historie. Původně s tím nepočítali, ale naše následná noční diskuse ukázala, že komplexní pohled zahrnující všechna tehdejší umělecká média může otevřít zase další, dosud neznámé či nepopsané souvislosti, a to přesto, že to už i tak nesnadný
výzkum ještě zkomplikuje.

Následná léta jsme, jako čtyři hlavní řešitelé výzkumného projektu podpořeného Grantovou agenturou České republiky (Ivo Habán, Anna Habánová, Helena Musilová a Alena Pomajzlová) a s podporou dalších kolegů, zkoumali různé formy moderních realistických přístupů – velmi zjednodušeně – na československé výtvarné scéně a s nimi související fenomény především v německém, ale i italském, rakouském nebo nizozemském umění či umění ve Spojených státech a jejich vliv či propojení s domácím uměním. Našim cílem bylo, jak pregnantně shrnul Ivo Habán v počátcích práce na projektu, „sledovat především úzce související projevy výtvarného umění a fotografie, které spojuje úsilí po novém, pronikavém a objektivním, tedy věcném, nikoli prostě popisném zachycení reality, jak na ně upozornil László Moholy-Nagy již roku 1925 v teoretické knize Malerei, Photographie, Film. Jedním z pojítek těchto děl je také snaha o zachycení nové reality rychle se proměňující moderní společnosti, tradičně spojované především s městským a industriálním prostředím.“ Návrat k realistickému zobrazení, k formálnímu řádu, k tématům z každodenního života byl i odrazem obecné snahy světa nalézt po letech šílenství první světové války pevnější ukotvení, a to přesto, že ve všeobecném vnímání umění té doby uvízla spíše elitářská avantgarda či mezinárodní surrealistické hnutí.

Průběžně jsme se snažili – a stále se snažíme – vyrovnávat s řadou metodologických obtíží. Zná je konec konců kdokoliv, kdo se zabývá historií střední či východní Evropy: termíny a datace z „velkých“ západních dějin nelze mechanicky použít, lokální automaticky neznamená horší či nekvalitní; stejně tak bezezbytku neplatí předpoklad, že uvnitř jednoho státu či územního celku se informace předávaly jednoduše, a to i v jedné jazykové skupině. Například v kontextu dění na fotografické scéně jsem mylně předpokládala, že vlivy primárně německé fotografické nové věcnosti bude možné dobře rozpoznat v německých amatérských fotoklubech v pohraničí. K metodologickým problémům se přidává nutnost vymezit a stále ověřovat prostor našeho zájmu z geografického hlediska – ono zjednodušené označení Československo je po celé dvacáté století nestálý stát, který se několik měsíců po svém vyhlášení teprve ustavoval v nových hranicích, aby se po svém obnovení v roce 1945 vynořil v podobě dosti pozměněné. O Slovensku jako „nedílné“ součásti Československa to platí dvojnásob. Stejně tak je téměř nemožné hovořit o něčem, jako je „československé“ umění. Tato nejednoznačnost, proměnlivost a tekutost se odrazila i ve vlastním názvu publikace a výstavy. Dlouho jsme se snažili najít nějaké zjednodušující (a možná návštěvnicky přístupnější) označení (své o tom ví i naše PR oddělení), nakonec jsme však zůstali u obsahově nejpřesnějšího pojmenování, což koneckonců odpovídá i charakteru děl vzniklých v rámci námi sledovaných nových realismů – obraz s kaktusy se jmenuje Kaktusy, pohled do vestibulu k pokladnám Nádraží a socha muže držícího balonky má název Balonkář. Věcnost, střízlivost a snaha o koncentrované sdělení jsou jedním ze společných znaků nových realismů obecně, a i my se je snažíme respektovat.

Nové realismy nejsou jeden směr, nemají teoretika a typický okruh umělců, kteří by se scházeli v oblíbené kavárně, nedoprovází je manifest a radikální vstup na scénu. Realismus, v našem případě „nový“, je chápán jako přístup, je to určitý způsob zobrazení skutečnosti, který se v tvorbě autorů a autorek sledovaného období ve větší či menší míře objevoval či objevil. Navazoval na historické realismy, na hledání „pravdy a krásy“ druhé poloviny 19. století, a v modifikované podobě se objevuje i v nejaktuálnějším umění, už s vědomím, že „realistický“ obraz je nejdokonalejším nástrojem manipulace. Nové realismy let 1918 až 1948 propojuje, jak píší Anna a Ivo Habánovi v úvodním textu k výstavě, „programové zaměření na moderní život a jeho skutečné problémy (‚podle pravdy‘) a snaha o pronikavé, nikoli však prostě popisné zachycení skutečnosti“. Podobně je důležité použití slova „realismus“ pro označení klíčové vlastnosti dobré fotografie – jde o co nejpřímější vazbu na zobrazovaný předmět, bez (vědomého) interpretačního postoje autora.

V průběhu práce na projektu bylo analyzováno a kriticky zhodnoceno více než 600 uměleckých děl a množství fotografií ze všech lokalit tehdejšího Československa, včetně těch, které se nedochovaly ve fyzické podobě a které známe jenom z dobových reprodukcí. Výběr ve výstavě představuje ta díla, která nesklouzávají do pouhé popisnosti, ale jež naopak na okolní svět nahlížejí nově, realitu interpretují, představují jakousi její esenci. Umění se mělo přiblížit lidem, ale nemělo se jim podbízet. Žádného z autorů a autorek v našem prostředí nemůžeme označit jako „typického“ představitele, jsou to spíše jejich konkrétní díla, která dobře dokládají význam a šíři realistického způsobu zobrazení na výtvarné scéně. Výběr jednotlivých děl jde napříč tradičním etnickým, skupinovým, genderovým a teritoriálním členěním, vedle sebe stojí jak legendy české či slovenské moderny jako Jan Zrzavý, Josef Sudek či Mikuláš Galanda, tak německy mluvící výtvarníci, jejichž dílo je postupně stále více doceňováno, jako Ilona Singer, Richard Schrötter či Paul Gebauer. Díla z oblasti fotografie a filmu jsme propojili s díly z volného výtvarného umění, přes četné rozdíly je spojuje snaha o přímé, jasné a neelitářské zobrazení a zacílení na člověka a moderní život.

Tomu odpovídá i struktura výstavy – velkou pozornost věnujeme zasazení nových realismů do širšího dobového kontextu (časová osa a mapa ve vstupní chodbě), „kruh“ v prvním sále na dvou desítkách děl představuje možné realistické přístupy a jejich pozici ve vztahu k pomyslnému jádru sledované problematiky, kterou představuje nová věcnost. Následující Aktéři jsou světem portrétního zobrazení člověka a jednotlivých věcí, které ho obklopují. Dva další hlavní sály Městské knihovny jsou zobrazením každodenního světa – v „pasivní realitě“ zaměřené na prostředí a v „žité realitě“ pak na život lidí. Kóje představují případové studie, zaměřené na témata práce, reality života mimo město či v nejchudších částech společnosti, zájem o rostliny… Samostatný prostor dostala i legendární Čapkova Dášeňka, která je téměř modelovým příkladem nové věcnosti ve fotografii.

Realismus nikdy z umění nezmizel, různě se modifikuje – námi sledované období končí jednou totalitou a nástupem další. Oba tehdejší i dnešní totalitní režimy používají „realistické“ umění jako nástroj sloužící k upevnění moci a zvýšení prestiže vládnoucích představitelů, na opačné straně spektra může dramatické zobrazení například válečných konfliktů nebo teroristických útoků vyvolat radikální reakci. I touto výstavou chceme ukázat, jak rozmanitě je možné na realitu kolem nás nahlížet, tvarovat ji a různě (nejen v umění) ji zobrazovat, a to v jakémkoliv období lidské existence.

 

Autorka je šéfkurátorka GHMP.