O cenné umělecké dílo jsme už na Andělu přišli Petr Vizina, Marie Foltýnová

Q. Jste šéfkou oddělení GHMP, které má na starosti správu veřejné plastiky v Praze. Jak rozumíte sporu o bronzovou plastiku na bývalé stanici metra Moskevská?
MF. Je to přenošené dítě. Otázka relevantnosti zachování nápisu se měla řešit hned po přejmenování stanice, nebo dokonce hned po roce 1990. Odstranily se srpy a kladiva tam, kde to bylo nejkřiklavější. Porevoluční nadšení se nasytilo a ruku v ruce s českou neschopností vyrovnat se s komunistickou minulostí razantněji se stále ve veřejném prostoru nachází ještě dost podobných reziduí. Na druhou stranu jsem ale pevně přesvědčená, že bezhlavé obrazoborectví následující po změně režimu je v každé společnosti nebezpečný moment, který vede k vymazávání historické paměti. Měli bychom se po odstranění několika písmen tvářit, že československo-sovětská spolupráce, ekonomické vazby a předávání technologií nebo uměleckých děl neexistovalo? Otázku odstranění nápisu zvedl student, který čte obsah a spojení těchto dvou slov optikou dnešní doby, dnešního politického uspořádání a eskalovaných válečných konfliktů. Je legitimní a správné, pokládat si tyhle otázky. A je také správné, pokusit se hledat odpověď s rozmyslem i zodpovědností k minulosti, k současníkům i k těm, co přijdou po nás.
Q. Uvažujete o této plastice jako o uměleckém díle? Jaká jsou vlastně kritéria?
MF. Předně je potřeba otevřeně pojmenovat, o co se přesně jedná. Bronzový plastický nápis MOSKVA PRAHA s motivem květiny uprostřed není plastika ani umělecké dílo. Je to, řekněme, umělecky pojatý grafický design, který v době výstavby stanice Moskevská obsahoval informaci o kooperaci tehdejších států. Tvoří součást celého designu a architektury, doplňoval další uměleckou výzdobu všech prostor – vestibulů i nástupiště. Na pražské stanici Moskevská pracovala řada architektů, inženýrů, stavařů a v neposlední řadě umělců z bývalého Sovětského svazu, a zrcadlově na stanici metra Pražská v Moskvě pracovali lidé z Československa. O nejcennější umělecké dílo jsme na Andělu už přišli. Nejcennější, co se týká použitých materiálů a techniky. Monumentální florentská mozaika se siluetami ruských architektonických památek z Kremlu byla ze vstupního vestibulu odstraněna poměrně brzy po sametové revoluci. Bronzové reliéfy za kolejišti s tematikou dobývání kosmu, světového míru nebo československo-sovětského přátelství se v devadesátých letech 20. století na chvíli také sejmuly, posléze byly navráceny jako doklad historie zpět.
Q. V kauze Moskva-Praha se proplétá právní stránka věci, tedy zákon 198/1993 o protiprávnosti komunistického režimu, s morální stránkou věci, tedy tehdejším vazalstvím ČSSR vůči SSSR, a konečně náš vlastní vztah k nedávné minulosti. Existují podobné, analogické případy? Jaké měly řešení?
MF. V postsovětských republikách se toto téma aktivně řeší už desítky let. Podobně jako u nás i v Polsku, v dřívějším NDR a samozřejmě i u našich sousedů na Slovensku se stále vyskytují ve veřejném prostoru pomníky a umělecká díla, se kterými má dnešní společnost problém. Pokud jsem měla možnost sledovat jednotlivé případy, tak neexistuje nějaký jasný nebo univerzální recept, jak se správně vyrovnat s minulostí, odkazem kontroverzních osobností a nechtěnými sochami. Často se taková díla soustředí v muzeu, například v estonském Talinu nebo v bulharské Sofii, kde mají i venkovní expozici soch v parku. Zajímavý a inspirativní je případ pomníku vídeňského starosty Karla Luegera, který byl ve funkci v letech 1897–1910. Byl to aktivní a charismatický antisemita, který otevřeně vyvolával pocity obav a strachu z židovské konkurence, snažil se o co největší „čistotu“ města. Pomník mu byl postaven v roce 1926 na náměstí, které nese jeho jméno. V letech 2021 a 2022 sem byly v rámci umělecké intervence obrazně přeneseny další dobové artefakty dokládající jeho kult. Pomník byl opakovaně atakován odpůrci Luegerovy ideologie barvami nebo nástřiky různými hmotami. Tyto ataky nebyly odstraňovány a staly se součástí performancí a intervencí na místě. Další příklad je z Berlína, kde v bývalé vojenské citadele Spandau jsou soustředěna umělecká díla a památky z doby Výmarské republiky i pozdější politické relikty. Obrovská hlava Lenina ze sedmdesátých let od Nikolaje Tomskiho je ponechána v prostorách muzea volně pro sebevyjádření návštěvníků. Muzeum pořádá spoustu doprovodných pořadů na pomezí divadla, tance a uměleckých performancí. Vřele doporučuji k návštěvě.
Q. Širší kontext případu ze stanice pražského metra dává debata o post-kolonialismu na Západě nebo o odstraňování reliktů sovětské minulosti v souvislosti s možnou agresí Ruska například v pobaltských zemích. Jak podle vás o minulosti přemýšlet, abychom se nezasekli v kulturních válkách?
MF. Jak už jsem říkala, myslím si, že pokud umělecká díla s politickým podtextem nepadnou za oběť revolučnímu nadšení, pak by jejich odstraňování mělo být promyšlené a dobře vyargumentované. Dnes se u nás hodně hovoří o pomníku sovětského vojáka v Litoměřicích. Autor sochy ještě žije. Vlastní socha není bez umělecké kvality, pokud by figura nedržela samopal, tak by nikoho nemohla urážet svým uměleckým pojetím a zpracováním. Socha byla spíš výrazem české podlézavosti a byla vytvořena v hodně pozdním a už dost bezzubém období socialistické republiky. Chápu jak odpůrce, tak obhájce této veřejné plastiky. Proto je na místě otevřená diskuze a snaha o nalezení kompromisu přijatelného pro obě strany. A o to půjde i v případě nápisu MOSKVA PRAHA. Už nepůjde nápis jednoduše sejmout a nechat nad tím zavřít vodu. Alibisticky si pomáháme vyhlašováním uměleckých soutěží, ale ve skutečnosti potřebujeme široké plénum, abychom si definovali podstatu problému a naše stanovisko k těmto dílům. Mimochodem po přejmenování žižkovské ulice Koněvova se v Moskvě uvažovalo o změně pojmenování stanice metra Pražská, ale pokud mám správné a aktuální informace, tak k tomu nakonec nedošlo.

Marie Foltýnová je kurátorka a vedoucí Oddělení správy veřejné plastiky GHMP