O chybění Jána Mančušky Štěpán Pech

Film Chybění jsem začal točit, protože mi Jano chyběl. Protože jsem jeho chybění nedokázal přijmout.

Pracoval jsem pro něj jako asistent. V té době, tedy mezi lety 2009–2011, už Jano fungoval jako mezinárodně uznávaný umělec zastupovaný galeriemi v New Yorku a Berlíně. Stal jsem se součástí širokého okruhu spolupracovníků, které galeristka Lizz Mulholland nazvala „these crazy Czech fabricators“. Díky nim dokázal Jano chrlit neuvěřitelné množství umění rychlostí, která by za oceánem nebyla možná. Jednou mi říkal, že čas na vymýšlení nových věcí má pouze ve spánku. Vedle jeho postele ležel sešit, do kterého si poznamenával nápady. Dny zaplňovalo vytváření umění k nasycení stále rostoucí poptávky ze strany art-fairů, galerií a sběratelů z celého světa.

Čím více jsme spolu trávili čas, tím zřetelněji se rýsoval i rostoucí stín jeho nemoci. Pamatuju si jedno setkání v ateliéru, Jano přišel na revers přímo z nemocnice. Tehdy jsem pochopil, že obrat „bílý jako stěna“ nemusí být metafora. Jeho nasazení mi přišlo sebezničující.

Přesto tou nejsilnější emocí, kterou s ním mám spojenou, je radost. Pamatuju si, že se někdy smál tak, až se lámal v kolenou a padal na zem. Vždycky mě zarážela souvislost mezi tímhle živočišným jízlivcem a dokonalou myšlenkovou a formální precizností jeho umění. Zůstával pro mě rozporuplným tajemstvím, se kterým jsem se potřeboval hlouběji vypořádat.

Chybění můžeme v Janově tvorbě potkat na každém kroku.

Nicméně jako jasně formulované téma se objevuje poprvé v roce 2007 ve stejnojmenném textu.

„Pokud (…) určitý předmět chybí, odkazuje to k jeho neuskutečněné přítomnosti. Tedy k tomu, že by tam měl být. Pocit chybění je v tomto ohledu aktivním uvědoměním si obsahu skrze jeho absenci.“ Příkladem je pro něj místo na stěně, kde kdysi visel terč. Střely, které terč minuly, „opisují terč s přesností, která je až zarážející“.

Doufal jsem, že právě skrze chybění se dá popsat člověk, jehož výraznými znaky byly plnost, různorodost a nejednoznačnost. Ale jak rostl počet rozhovorů, které jsem o Janovi točil, tím víc se mi zdálo nemožné dostat se k jasnému, konzistentnímu obrazu. Obraz se stále množil a rozpíjel. Jednotlivé záběry a scény se stávaly střelami mířenými na hledaný objekt v naději, že se přesný tvar jednou přece jen objeví.

Dalo by se říci, že film o Jánovi je topografií chybění.

Když jsme začali na filmu pracovat, střihač Jan Daňhel prohlásil, že výsledek musí být radikální a bez ega. To mi v tu chvíli přišlo jako neřešitelný rébus. Vždycky jsem si myslel, že radikalita musí vycházet z jednoznačného postoje a pohledu na věc. Skloubit oba dva požadavky se stalo neustále přítomnou ambicí v celém procesu tvorby a klíč k řešení nakonec poskytl sám Jano. Bylo třeba mu naslouchat.

Pro film jsem vybral několik klíčových děl. Díky nim vznikaly situace, při kterých bylo možné se s Janem potkávat v přítomném čase. „Teď“ by mohlo být nejkratším slovem, které vystihuje Janovu práci.

Divadelní hru Reverse Play jsme z části nazkoušeli znovu s původními protagonisty a její úryvky se prolínají filmem. Její dynamika zpětného chodu se otiskla do struktury celého filmu, který je vyprávěn od současnosti k okamžiku narození.

Jak sám Ján píše: „pokud se postava (…) objeví ve fragmentech, v oddělených vrstvách, (…) její identita, či ještě existenciálněji osud, je plně v rukou diváka. Protože jen ten si ho může, tlačen pocitem absence tradičního hrdiny, dát v hlavě dohromady.“

Chybění mělo zůstat stejně otevřené jako Janova díla.

Na výstavě Myslet filmem byla vystavena dvě díla Jána Mančušky: Notion in Progress (2010) a Odlesk (2008). To první se objevuje na začátku filmu a natočili jsme ho jako první na výstavě v Humpolci už v roce 2018. To druhé se objevuje ke konci, a jelikož je film vyprávěn reverzně, je trochu paradoxně spjato s Janovým dětstvím.

Kdybychom tyto scény vystřihli a podívali se pouze na ně, bylo by zřetelnější jedno ze základních témat filmu, téma kontinuity/diskontinuity a přenosu ve vztahu otce na syna.

Když jsme natáčeli textovou instalaci Notion in Progress v Humpolecké Osmičce, naším průvodcem se stal Janův syn Vojta. V momentě, kdy Vojta procházel instalací, došlo ke zpětnému nárazu, vzájemnému zrcadlení díla a způsobu myšlení, které je dědičně mančuškovské.

Pro diváky může být Notion in Progress epistemologickým a filozofickým dobrodružstvím. Pouze v konstelaci otce a syna se stává také mnohým dalším: platformou intimního setkání, vzkazem, lekcí nebo příspěvkem k pochopení sebe sama skrze transgenerační přenos. Návodem, jak ohraničit chybění.

Odlesk, druhé dílo na výstavě Myslet filmem, vzniklo pro výstavu v domovské galerii Andrewa Krepse v New Yorku. Jedná se o videoprojekci situovanou mezi dvě rozměrné nábytkové stěny, které projektovaný obraz zmnožují prostřednictvím odlesků na svých lesklých částech.

Vidíme dvě postavy, které spolu vedou, jak píše Jano v textu k dílu, „dialog, jenž se sám stává předmětem rozhovoru“.

Svoji pozornost upírají k záhadné místnosti. Postupem času pochopíme, že se jedná o místnost plnou bazarového nábytku. Opět se zde potkáváme s odosobněním, které vychází ze ztráty „vztahu k bytostem, které nábytek užívaly“.

Během práce na filmu jsem si začal uvědomovat, proč je důležité, že Jano jako subjekt v dílech vždy radikálně chybí. Přestože jeho tvorba velice často vychází z té nejbližší, nejintimnější zkušenosti, nakonec je vždy ve výsledku oproštěna od čistě osobních souvislostí. Otevírá se divákově individuální zkušenosti a aktivitě. Divák sám se tak stává spolutvůrcem významu.

Myslím si, že tato Janova velkorysost je podmíněna schopností ustoupit do pozadí, dovolit si chybět. Takto vyprázdněný prostor pak může zaplnit zkušenost někoho jiného. Janova díla vnímám jako výzvu k participaci a tvořivosti.

Během práce na filmu jsem procházel mnoha fázemi. Prvním mezníkem byla schopnost začít truchlit. Posléze jsem si začal uvědomovat sílu vlastní projekce, vyvolanou předčasnou ztrátou mého vlastního otce. Dovolil jsem si vkročit na území bolestného a osobního, abych hledal způsob, jak touto branou projít ke schopnosti nadhledu.

Nakonec jsem dospěl k tomu, že pouze jasné uvědomění si vlastní perspektivy je tou nejlepší cestou, jak se upozadit. A tak se možná dobrat k obecnosti, která může být zároveň intimní.

To je jedna z lekcí, kterou jsem si odnesl. Takto jsem se díky Janovi propracoval k vlastnímu chybění.

 

Autor je filmový dokumentarista a tvůrce snímku Chybění (2023) o konceptuálním vizuálním umělci Jánovi Mančuškovi.