O Františku Skálovi Karel Šiktanc, Michal Ajvaz, Petr Nikl

Jako v těch pohádkách
Karel Šiktanc

Máme spolu čtyři pohádkové knížky.
Ta první, Královské pohádky, musela na vydání dlouho čekat (protože mi její rukopis nakladatelství Československý spisovatel po okupaci vrátilo… neodpovídal jeho úrovni). Asi za dvacet let, před listopadem 1989, si na něj ale moudré paní redaktorky z Albatrosu vzpomněly – a zadaly ho k ilustrování Františku Skálovi mladšímu. Kniha vyšla v roce 1993? Když jsem přinesl domů první výtisk, ženě se rozsvítily oči. “Teda vy dva jste se snad hledali. Vy patříte k sobě…” Takže ty dámy mají na svém dobrém čistém svědomí, že tohle potkání nám dělá podnes radost.

Vydali jsme pak v Albatrosu ještě i druhou knihu: O dobré a o zlé moci. Za obě pohádkové jsme oba dostali cenu nakladatelství a Zlaté stuhy.

A pokračovali jsme v té spolupráci i potom v nakladatelství Karolinum, které se doteď vlídně stará o mou básnickou tvorbu. V roce 2009 vyšel Hrad Svícen a v roce 2016 Hora Zlodějka.

A je to trochu zvláštní: my dva se spolu vídáme zřídkakdy (semtam na jeho výstavách či na Tros Sketos), ale víme o sobě… A i na dálku jsme si blízko. Jako v těch pohádkách, u kterých jsme se asi před třiceti lety sešli.

Dál hrát hru stvoření
Michal Ajvaz

Už si nevzpomínám, které dílo Františka Skály jsem viděl poprvé a kdy se to stalo. Myslím, že to bylo ještě před rokem 1987, kdy se konala výstava Tvrdohlavých, kdy vyšlo Velké putování Vlase a Brady a sborník Život – ten obsahoval několik Františkových obrázků, které patřily do žánru „vědeckých ilustrací“. (Ty vědecké ilustrace jsem pečlivě prostudoval s lupou a doteď mně vrtají hlavou: z jakého důvodu na vzdáleném pozadí obrázku sépie shazuje skupina lidí z útesu do moře jakousi mužskou – nebo snad ženskou – postavu? Proč dva muži na pozadí obrázku blatouchu kopou v lese hrob – jestli mělo jít o odstranění těla zavražděného, proč je hrob označen křížem? Už tehdy jsem měl pocit, že každý z těchto dějů by vydal na mnohasetstránkový román.)

Pravděpodobně ještě před rokem výstavy Tvrdohlavých jsem viděl Františkův absolventský film Oči, a také je možné, že nejdříve ze všeho jsem Františka Skálu viděl bubnovat se skupinou Extempore. Všechno se mi rozplývá v mlze vzdálených osmdesátých let, která přes mizérii spojenou s životem v totalitním režimu nebyla nejhorší dobou mého života, zejména proto, že tu bylo společenství lidí, kteří se snažili dělat něco smysluplného (já jsem psal v maringotce na psacím stroji básně a povídky), kteří si půjčovali nedostupné knížky, upozorňovali se na zajímavé koncerty, výstavy a divadelní představení.

Pamatuji si alespoň to, že od počátku mi věci, které František Skála dělal, byly nejbližší z tvorby jeho vrstevníků a patrně z výtvarného umění té doby vůbec. Na začátku devadesátých let jsem jej poprosil, aby ilustroval mou druhou knížku. Knížka měla malý formát a výtvarná koncepce ediční řady dovolovala jen kresbu na obálce a frontispis, a přece se do těch dvou drobných kreseb Františkovi podařilo vměstnat celý svět mé druhotiny – ze změti čar tu vystupují (anebo se do ní naopak rozpouštějí?) všechny věci, postavy a krajiny, o kterých jsem psal.

V dnešní době, kdy je ve výtvarném umění tolik nadutosti a předstírání hloubky, zůstává František Skála skutečným tvůrcem, stvořitelem světa. V mém imaginárním muzeu je sál s Františkovými díly hned vedle sálu, kde visí obrazy Václava Boštíka: Boštík maloval vlnění prázdna před stvořením, prázdna, v němž se skrývají miliony tvarů, bytostí a dějů, František Skála zaznamenal velký zrod těchto tvarů, bytostí a dějů, které byly v plodném prázdnu skryté, rozvíjí před námi velké theatrum stvoření světa. František uctívá tvary našeho světa ne tím, že je opakuje, ale tím, že pokračuje ve hře stvoření, která vedla k jejich vzniku, ve hře, v jejímž základě je kreativita a radost. Pokračuje v ní velkoryse, a přitom pokorně: dívá se na věci, naslouchá jejich tichému hlasu a splňuje jim jejich sny, se kterými se mu svěřují.

A z těch uskutečněných snů věcí vyvstává svět, v němž je féeričnost i humor a v němž vyrůstá jakási nová mytologie, která naznačuje velkou jednotu všeho, co je, jednotu, v níž se smiřuje pozorný pohled na skutečnost s odpoutanou fantazií a jež spojuje do jediného propojeného celku přítomnost a minulost, přírodu a člověka, organické a technické tvary.

Frajer
Petr Nikl

František Skála.
Zpěvák písní svých i cizích. Nic mu není svaté.
Nerozpakuje se vzít si do huby Elvise či Waitse.
Tyje z takových jmen, jako jsou Dylan, Spálený, Bobek.
Zdravý jako řípa přezpívává text chovance psychiatrického ústavu.
Bez ostychu se dotýká nekorektních témat. Lascivitou si nezadá s pubertálními dvojsmysly.
Taková doprovodná výzva se neodmítá.
Před třemi lety mi říkal o nabídce sólového koncertu. Že prý ale nechce hrát sám.
Tak jsem se přidal.
Že prý by to chtělo nějakého basáka.
Řekl jsem mu o jednom podivínovi z Maleniska.
Mirek je multi, Mirek hraje na elektrickou kytaru, violu i violoncello.
A hlavně je to zjev, já zase skrček.
Skrček napravo, zjev nalevo, uprostřed frajer. Nebudeme přečnívat.
Sedíme u sebe dost blízko.
Že prý nechce vypadat jako písničkář. Tak proč si bere úzké kalhoty?
Tak proč hraje v špičatých krokodýlích botách? Vždycky to dost bolí.
Kope mě, když se rozdivočím. A posluchači se smějí.
Myslí si, že to máme nacvičené. A mně to zase nedá.
Tak on zase kopá. Uprostřed písně komanduje.
Zakázal mi hrát na prasátko.
Stálo stovku ve zverimexu, parádně chrochtá. A lidi to mají rádi.
Já tu přece nehraju pro něj, ale pro ně. Jen ať se smějí.
Přece nechce vypadat jako vážný písničkář.
Tak se snažím jak můžu, ale vždycky to schytám. Že prý se předvádím… já?
Že prý bubnuju až moc.
Že prý to chce hlavně pokoru. Ale čí… ?
Teď se ještě přidal kontrabasista Petr. To je ostřílený hráč.
Na toho si nedovolí.
Jestli mě ještě jednou kopne, půjdu si hrát svoje…
Já si hraju vždycky svoje!
Beztak ho mám rád i když mi nikdy asi doprovodného hráče dělat nebude… A nedávno přišel s dechovkou!
Že prý s ní nazpívá své morbidní písně intonací Vaška. Evu mu dělat nesvedu.
Po každém koncertě jde za svou ženou stejného jména a hodně na ni dá!
To ona bývá jeho prvním posluchačem. Bohužel se jí naše souhra málokdy líbí. Hořekuje, jak to bylo strašné…
A my si to přitom vždycky tolik užijeme!
Okopávánek.

Petr Nikl hraje spolu s Františkem Skálou ve skupině Třaskavá směs.