Objevitelské cesty Eriky Bornové Otto M. Urban

Není to fantastické! Ten dokonalý organismus, zrozený z matečného bahna, slabikuje teď tady, vedle nás, první sloky všeobecného chvalozpěvu!
Odilon Redon, 1881

Přestože je Erika Bornová známá především jako originální sochařka a autorka sochařských instalací, věnuje se v posledních letech téměř výhradně malířské a kresebné formě. Již v době, kdy pracovala na svém zatím posledním rozsáhlejším sochařském cyklu, Alma a její muži (2019), měla dokončenou rozsáhlou sérii akrylových autoportrétů (2018). Volné cykly Rostliny, Vodní bytosti nebo Křehká smrt vznikaly postupně už od roku 2019, tedy ještě před vypuknutím pandemie a z ní plynoucích radikálních změn. Větší soubor děl z cyklu Křehká smrt se objevil i na výstavě Vanitas (DOX, 2021) v sousedství prací Evy a Jana Švankmajerových, Jana Vytisky nebo Františka Štorma. Autorka v těchto cyklech znovu dokládá, že umělecké dílo má mnohdy schopnost formulovat a popsat otázky, které zdánlivě nejsou na „pořadu dne“. Tato umělecká schopnost předvídání, tedy určitého vizionářství, se v dějinách umění objevila již mnohokrát. Nelze ji však přesně definovat, je to jakési tušení souvislostí prostřednictvím zobrazení vlastních vizí a představ. Cykly jsou také vítězstvím imaginace a schopnosti snění. Aby se tvůrce mohl oprostit od okolní reality v dostatečné míře, musí nejprve poznat sebe sama. Ideálním prostředkem takového poznání je pak autoportrét.

V průběhu roku 2018 tak vzniklo více než šest desítek vlastních podobizen. Ty ukazují téměř vědecký přístup ke zkoumání vlastní tváře, barvy se mění stejně jako výrazy obličeje. Jedná se vždy o en face, pohled je upřený na diváka, vidíme vždy pouze obličej a poprsí, na žádném z děl se neobjevuje celá figura. Je to přímý pohled do zrcadla, který umí být neúprosně upřímný, přestože vlastní tvář zrcadlově převrací a to, co vidíme, neodpovídá tomu, jak nás vidí okolní svět. Takovýto typ autoportrétu je soustředěný a uzavřený do sebe. Obrazy mají neutrální, různě barevné pozadí, portréty nevčleňují do nějakého dalšího kontextu. Jednotlivé tváře jsou odpověďmi na neustále kladené otázky po tom, kdo jsme, jaké je naše místo v tomto světě, co reprezentujeme a kam kráčíme. Otázek je samozřejmě mnohem více, řada z nich bývá pro svou intimitu nevyslovena, je pouze myšlena či cítěna. Upřímnost, s jakou na sebe byla Erika Bornová schopná nahlížet, není samozřejmá, vyžaduje velkou odvahu pohledět na své temné stránky, které se často snažíme vytěsnit nebo bagatelizovat. Je to snaha vyrovnat se sám se sebou, s tím kdo jsem. Důležitým aspektem celé série je také její jednotný formát (100 × 70), vždy vertikálně orientovaný (Jedinou výjimkou, a to jak v orientaci, tak ve formátu, je horizontální Autoportrét [200 × 210] sestavený z šesti kusů.). Tvář je tedy vždy výrazně naddimenzovaná, a tím se stává i hrůznou, strašlivou sebeprojekcí, jakousi pasovou fotografií do pekla.

Následující soubory znamenají výrazný posun od viděného k tomu zdánlivě neviděnému. Formáty 100 × 70 cm zůstávají, mění se ale jejich orientace a především barva. Z černých pozadí vyrůstají neskutečné změti tvarů, které ale působí neobyčejně realisticky. Okamžitě evokují pohled do mikroskopu, do neviditelného světa tajemných záhad. Tento svět se stal v dějinách umění inspirací hned několikrát. Nejvýrazněji snad u Odilona Redona a Vasilije Kandinského. Zejména u Redona se toto téma objevuje v celém jeho grafickém díle, v jeho litografických noirs. Tvary viděné v laboratoři svého přítele, botanika Armanda Clavauda, kombinoval s lidskými tvary v nové, dosud nepopsané bytosti. Takovým spojením vzniká i jakýsi nový bestiář popisující tvory s neobyčejnými a dosud neznámými vlastnostmi. Jednotlivé práce Eriky Bornové rozvíjejí i slavný soubor Ernsta Haeckela Kunstformen der Natur, který vycházel v letech 1899 až 1904. Divák si jistě připomene i pozoruhodné fotografie Karla Blossfeldta, vydané v knize Urformen der Kunst (1929). Její svět je ale barevný. Olejový pastel, později doplněný ještě o akryl, je výrazný, svou jasnou ostrostí z černé plochy reliéfně vyrůstá a ožívá. Práce z roku 2019 představují jednotlivé „rostliny“ a jsou přípravou na díla z roku následujícího, která již vyprávějí jednotlivé příběhy, báje a mýty ze světa za zrcadlem. Dochází v nich k setkáním různých tvorů, k jejich vzájemným láskám i bojům. Tyto příběhy si také vyžádaly větší formáty, které detailní vyprávění umožňují rozehrát v plné formě. Obraz Jaro, ve velikosti 125 × 730 cm, možná odkazuje k antickým vlysům, které na vítězných obloucích či sloupech vyprávěly slavné hrdinské příběhy. Mytologie Bornové je ale nečasová, neodkazuje se ani k minulosti ani k budoucnosti, je přítomná v jedinečném okamžiku, její obrazy zachycují neopakovatelné momenty spojení, průniků, mutací, jsou to osudové souboje i milostné akty. Mimořádný kontext těmto pracím pak přinesla již zmíněná pandemie. Vizualizace zákeřných virů a jejich mutantů zaplnily veřejný prostor, ale skoro nikdo se neodvážil nahlas říct, že ti smrtelně nebezpeční a neviditelní tvorové jsou vlastně krásní, že jejich tvary a barvy jsou omračující svou pestrostí a různorodostí. Svět Eriky Bornové však má svou hierarchii, Vodní bytosti, zatím poslední série, ukazuje tvory komplexnější, detail se u nich harmonicky kloubí s monumentalitou.

V budoucnu se asi bude hodně přemýšlet a psát o tom, jak pandemie koronaviru ovlivnila společnost. Dosah je všudypřítomný a přirozeně musel a musí ovlivnit i inspirovat uměleckou tvorbu. Bylo by však příliš prvoplánové vše jiné a odlišné, co se v tvorbě Eriky Bormové v posledních letech odehrálo, vysvětlovat pouze pandemií a z ní plynoucí izolací. Cesta, kterou se autorka vydala, je cestou poznávání a odkrývání, cestou která nikdy nekončí, která je umanutá, která okolní svět nepopisuje, ale spoluutváří.

 

Text Otto M. Urbana vznikl pro knižní publikaci Erika Bornová – Šílenství je stráž noci, kterou vydalo nakladatelství Kant. Děkujeme nakladateli Karlu Kerlickému za svolení k přetištění v Qartalu.