Obrat k doteku Pavla Melková

Tím prvním je vztah ke kontextu prostoru zámku, který je důležitým a opakujícím se aspektem všech výstav GHMP zde instalovaných. Druhým je zamyšlení se nad vnitřním posunem autora od kreseb a deníků k trojrozměrným objektům, které jsou základem výstavy. Třetím pak je zkoumání, co nám dva předešlé pohledy říkají o vztahu nejen samotných objektů, ale i autora, k architektuře.

Objekty přetavují prostor

Instalací výstavy uměleckých objektů do již existujícího prostoru vždy zároveň vytváříme vzájemný vztah (jehož součástí posléze bude i divák). Můžeme vlastnosti prostoru potlačit téměř až k neutralitě, modelu white cube, kdy veškerý akcent sdělení přeneseme pouze na výraz samotných děl, případně jejich vzájemných vztahů. Anebo z prostoru uděláme plnohodnotného partnera dialogu, na kterého výstava reaguje, buď přímo vytvořením děl na míru, anebo způsobem jejich výběru a instalace do prostoru. Pro všechny možnosti ale zároveň platí, že zdaleka ne všechny vztahy jsou předem komponovány, řada z nich naopak vzniká až skrze samotné spolubytí objektů a prostoru a také diváka.
Když po vstupu do výstavy v trojském Zámku hledáme přímý dialog mezi Škodovými objekty a prostorem, v první chvíli můžeme být bezradní. Vnímáme kontrast reduktivního výrazu objektů a opulentního tvarosloví interiérů. Vzájemnou řeč ale možná nevidíme – neslyšíme.
Michal Škoda navíc – kontinuálně – neposkytuje žádné vysvětlení významů svých děl. Jedním z mála klíčů, které divákovi dává, je skutečnost, že jeho kresby, deníky i objekty jsou záznamem – nikoli podoby okolního prostředí, ale obrazu, jak jej jako autor vnímá. Což zároveň není klíč nepodstatný, umožňuje nám totiž – a tím Škodova díla patří k imersivnímu umění –, abychom si skrze ně vytvořili vlastní obraz, vlastní prožitek, vlastní význam, jimi iniciovaný.
V jednom z takových prožitků můžeme vnímat vztah objektů a prostoru ne jako dialog, ale jako situaci, v níž objekty prostor místností totálně pohlcují a přetavují. Okolní prostor je celý v nich, a to nejen ten bezprostřední, ale i jeho vzdálenější vrstvy – od přírody či zdí za oknem až k horizontu. Je zkoncentrován do tvrdého, hutného, temného jádra objektů, do meteoritu. A náhle i konkrétní tvary vystavených objektů dostávají význam. Každá prohlubeň, oblina, škvíra, hrana, výstupek nejsou samy o sobě – jsou propsáním, přetavením různých sil zvenčí.

Návrat zpátky na zem

Sledujeme-li dlouhodobě ucelené dílo Michala Škody, víme, že neobsahuje žádné ostré zvraty, jeho proměny jsou pozvolné a kontinuální. Přesto však v něm lze hledat mezníky, byť spíše oblé, než zlomové. V této souvislosti nelze přehlédnout, že v poslední době přibývá trojrozměrných objektů, které nicméně pro něj nejsou formátem novým, ale spíše znovu objeveným. A můžeme se ptát – jaký vnitřní posun autora může znamenat tento současný příklon k trojrozměrnosti a hmotě?
Příčinou jistě u Škody není snaha o větší explicitnost ani usnadnění situace pro diváka a jeho představivost. Dokonce ani větší jazyková škála, kterou by se mohlo zdát, že trojrozměrnost, oproti kresbám, obsahuje. (Může tomu ale být i naopak, protože kresby umožňují bohatší škálu divákovy imaginace. I „prostorem“ kreseb lze procházet, pobývat v něm – ale skrze vtělení se myšlenkou.)
Pocítil autor potřebu dotknout se rukama země, hmoty, pevnosti? Zatoužil po zachycení se uprostřed přílišné nehmotnosti a abstraktnosti dvourozměrných kreseb? Podsouvat umělci osobní či profesní motivace, pokud on sám k nim neposkytuje vysvětlení (které možná často ani sám nezná), je spekulace. Co ale udělat můžeme, je zamyslet se nad nimi skrze sebe jako diváka. A zeptáme-li se, co přináší tento posun mezi dvojrozměrností a trojrozměrností, mezi abstrakcí a konkrétností, mezi nehmotností a hmotou nám, potkáme se tak možná i s motivací autora.
Škodův „obrat k doteku“ (přesněji asi pozvolný příklon) možná reprezentuje širší společenské paradigma, které bychom mohli nazvat touhou po znovunalezení ztraceného doteku. Toužíme držet v rukách, dotýkat se rukama, vnořit ruce, potěžkat v rukou, vložit do rukou, předat tíhu myšlenek a citů rukám. Postrádáme dotek jako blízkost, jako bezprostřední zkušenost, jako – pravdu.
Náš současný svět i náš život jsou vratké, klopýtající, zmítané mezi fyzičností a virtualitou, budoucností a nebudoucností, lokálním a globálním, pravdou a fikcí. Současná pravidla ve společnosti navíc – a nejen v umění – nahrávají předávání jakéhokoliv sdělení skrze virtuální realitu, digitální nástroje, algoritmické metody, a to ovlivňuje nejen jejich jazyk, ale zásadním způsobem také obsah. Instinkt, cit i rozum nás před tím varují, a to vyvolává opačnou reakci – příklon ke všemu hmatatelnému, skutečnému, živému. Zkrátka k návratu „zpátky na zem“, jak říká například Bruno Latour ve stejnojmenné knize. Návrat k zemi, půdě, hmotě – jako obětina za naše lehkomyslné vzdálení se, jako spasení od nesnesitelné odpoutanosti bytí.
V tomto kontextu je zajímavé srovnání objektů a kreseb z hlediska trvalosti a pomíjivosti a jejich vztahu jak k nevážnosti a odpoutanosti, tak k přehlcení světa. Trvalost objektů je pevností, hloubkou, vážností. Půvab pomíjivosti kreseb, stejně jako třeba slova, je však na druhé straně téměř v nehmotnosti, a tím v „nezanášení světa“.
I když podoba Škodových objektů není primárně výsledkem doteku – interakce ruky reagující na materiál při jejich vytváření (snad jen ve stopách opracování povrchu), ale je v první řadě konceptuálním konstruktem, přenesením konceptuální myšlenky do hmoty, přesto dotek leží v jejím základu. Dotek je v podobě objektů přítomný především jako způsob vnímání světa. Jako taktilní kontakt, který není jen otázkou hmatu, ale zapojují se do něj všechny smysly, který je ale především kontaktem bezprostředním. Pro autora i diváka.
Kdybychom se mohli vystavených objektů dotknout skutečně hmatem, což galerijní provoz pravděpodobně neumožňuje, pocítili bychom nicméně fyzičnost objektů silněji. Mohli bychom zavřít oči a přenést veškeré vnímání na dotýkání se dlaní. Nehledat tak ale představu o podobě, opustit intelektuální kalkul, a namísto toho cítit energii, která z objektů vychází. Vnímat, jak tvary vedou ruku, čím musí projít a jak reagovat. A pocítit tak elementární podstatu prostorových vztahů, v objektech koncentrovaných, a způsob, jak se dotýkají nejen našeho těla, ale i duše.

DNA architektury v objektech

Jméno Michala Škody je často skloňováno v souvislosti s architekturou. Děje se tak hlavně na základě jeho role kurátora v Domě umění České Budějovice. Paralely ale najdeme především v jeho vlastní tvorbě.
Jako hlavní kurátor Domu umění je a musí být kritikem, protože kritičnost je nezbytný předpoklad při výběru vystavených děl i vytváření kurátorských konceptů. Je ale více kritikem vnitřním, než vnějším, veřejným. Kritika architektury vyžaduje analýzu jejích vlastností – a zde je jeden z hlavních styčných bodů se Škodovou tvorbou. Pokud totiž za konkrétními domy vidíme elementární prostorové vlastnosti a vztahy, a navíc ještě jejich roli v působení prostředí na člověka, pak tytéž elementární charakteristiky dokážeme převést do abstraktních objektů. Ty potom obsahují oboje: samotné vzájemné vztahy prostoru, i jejich vliv na vnímání člověkem, v tomto případě přes subjektivní vnímání Michala Škody. Vlastnosti a vztahy prostoru autorových objektů tak můžeme chápat jako jazyk i pro prostor architektury, který je universální, nikoli ale neutrální – naopak je vyjádřením jasného hodnotového názoru na kvalitu prostředí.
Objekty vznikají na základě autorova subjektivního prožitku z reálného prostředí a nejsou primárně komponovány na základě abstraktních geometrických či matematických operací. Vyznačují se tak silnou vnitřní autonomií – přesto v sobě nesou DNA vnějšího prostředí. Nevznikají sice stejným procesem, kterým se tvoří architektura, přesto i zde jsou podobnosti. Dalo by se například říci, že když Škoda převádí reálnou architekturu skrze své vnímání do abstraktního prostorového objektu (tedy pořadí: architektura – vnímání – abstraktní objekt), prochází tak vlastně obráceným postupem, než je vznik architektury, kdy architekt, podobným procesem, ale v opačném směru, převádí abstraktní prostorové vlastnosti a vztahy na architekturu, přičemž i do tohoto procesu vkládá znalost způsobu, jakým člověk prostředí vnímá (abstraktní objekt – vnímání – architektura). A podobný je proces i u autorových grafitových kreseb, které jsou rovněž samy objekty a bylo by chybou vnímat je jako skizzy k trojrozměrným plastikám. Stejně jako trojrozměrné objekty nejsou skizzou k větším měřítkům, či dokonce architektonickým objektům.
Umění Michala Škody záměrně není společensky angažované. Přesto jeho díla můžeme číst ve společenském kontextu. Reprezentují totiž určité hodnoty a postoje. Objekty nám vypráví o elementárních vlastnostech a vztazích prostoru, potažmo architektury. Jejich tvary jsou konceptuální a abstraktní, ale kromě toho, že jsou mentálním obrazem vnějšího prostředí, jsou zároveň jejich prostorové vlastnosti i vztahy skutečné. Disponují universální tíhou, rozlehlostí, šikmostí, ostrostí, tloušťkou, neprostupností, strmostí, oblostí, uzavřeností, průhledností… A právě schopnost vidět elementaritu, chápat ji, žít v ní, vytvářet ji, je jednou z cest k „návratu na zem“, stejně jako k rozpletení složitostí, které se namísto řešením problémů stávají jejich příčinami.
Škodovy sochy jsou technicky vzato plastikami, protože vznikají přidáváním hmoty. Metaforicky bychom je ale mohli chápat jako skulptury, ve smyslu procesu odebírání. Odebírání je totiž jejich ideovým základem – jako odečítání přemíry, redukování nadbytečnosti, odhalování podstaty. I v tomto smyslu jsou naplňováním a reprezentací hodnotového přístupu, v dnešní době stále aktuálnějšího, a to jak s ohledem na přehlcení světa vjemy všeho druhu, ale stejně tak v souvislosti s úsporností a šetrností jako způsobem čelení klimatickým a sociálním hrozbám. A právě zde se Škodovo výtvarné dílo může potkávat s architekturou. S architekturou, která je – s nadsázkou – více odebíráním než přidáváním, ve smyslu minimalizace jak objemů hmot, tak i technologických náročností a dopadů na prostředí, a to při plnohodnotném naplnění nezbytných účelů.