Obraz Šeříky originál Petr Borkovec

U nás ve městě žije jedna paní, kterou tak trochu znám, protože často střídá zaměstnání ve službách. Chvíli roznáší pivo v hospodě, potom zmizí a objeví se za pokladnou v Albertu. Ale za tři týdny už v potravinách není, poněvadž rovná zboží v krámu u benzinové pumpy. Nežli se vystřídá měsíc s měsícem, zahlédnu ji v recepci našeho jediného penzionu, který je rodinný, ačkoli rodina, která ho vlastní, je – řekl bych – rozpadlá déle než penzion stojí. Ale co – stejně ta moje paní ani tam nepobude dlouho a už je zase zpátky v Albertu, tentokrát jako černá přísná ochranka.
Kdysi dávno, bylo to zjara a velmi brzy ráno, jsme se potkali v naší ulici. Ještě se ani nerozednilo. Všechna její zaměstnání, pomyslel jsem si tehdy, začínají za tmy. Poznal jsem ji z dálky a hned si představil její utrápený i otrávený obličej. Před sebou jsem ale zatím viděl rozcuchané krátké vlasy, odbarvené, žluté jako kukuřice. A v nich – jako obvykle – dlouhý drzý pramen nějaké ostré barvy. Tentokrát růžový. A neobyčejně opálenou tvář – ona si myslím zakládá na tom, že je po celý rok dokonale opálená, ráda používá samoopalovací krémy a v zimě dochází do solárka. Ovšem u nás ve městě teče řeka, život na březích a spousta chatových kolonií a profesionálně hnědé starší dámy, opálené dokonale a prostě všude, jsou tu všední jev.
Blížila se a já už spatřil její utrápený i otrávený obličej a taky velkou, obrovskou kytici šeříků, kterou nesla. Šeříkové hrozny a listy byly mokré a jejich větvičky jako by ve zlomech svítily. Narvala je před chvilkou! Nepočítala s tím, že někoho tak brzy potká. K tomu v těsné ulici, kde nikdo jiný není.
Ani já s ničím takovým nepočítal!
Nevyhnutelně jsme si šli vstříc a oba se styděli. Ne, moc ne. Ale styděli.
Nakonec to dopadlo takhle: když jsme se míjeli, ona se na mě ani nepodívala. Jen přesně v okamžiku, kdy jsme se ocitli v jedné rovině a v nejmenší možné vzdálenosti, žena namísto pozdravu zabořila nos do kytice, zhluboka přivoněla a do toho růžovofialového oblaku se pro sebe mírně usmála. A já to všechno pozoroval tak, abych vypadal, že si ničeho nevšímám.
Pak jsme se rozešli.
Ale byla to krásná schůzka!
Když jsem později na naše ranní setkání myslel, vedle jiných smutných a veselých věcí jsem si vzpomněl na namalované šeříky ve váze, které visely nad kuchyňským stolem mého dětství. Jediná ozdoba naší skromné kuchyně, která víc než co jiného připomínala velmi krátkou chodbu. Baňatá váza na stole s tmavočerveným těžkým ubrusem – co na obraze končil nebo začínal, aby se malíř mohl vyřádit na zvlněném okraji látky – a ve váze kulatá kytice bílých a světle fialových a temně fialových a růžových šeříků. A pozlacený rám s nějakým květinovým dekorem.
„To je originál, olej na plátně,“ říkávala občas máma.
Nemohl jsem si přesně vybavit, jak ten náš šeříkový originál vypadal, a napadlo mě, že podobných a stejných obrazů jsou přece stovky a že se podívám na internetové bazary – a tím si obraz připomenu. To jsem si dal! Vylétl na mě celý roj šeříků ve váze, kytic šeříků, zátiší s šeříkem, originál olejů s názvem „Šeříky“! A skoro všechny nabízené obrazy vyhlížely jako ten, který visel nad naším kuchyňským stolem.
Zkoumal jsem fialovou obrazárnu a dostal nápad, že bych od prodejců mohl ohledně těch obrazů něco vyzvědět. Že to, co mi svěří, by se mohlo něčím podobat ostýchavému rannímu setkání s opálenou recepční, co je vlastně pokladní, a má ráda mokrý šeřík. Hrál jsem, že mám o obrazy zájem, odfiltroval počítačové starožitníky, kteří o rodinných historiích obrazů nic nevědí, a do asi deseti kolonek s názvem „Zpráva prodejci“ napsal tohle:
„Dobrý den, obraz se mi velice líbí. Mohl bych se prosím zeptat na jeho – nejspíš rodinnou – historii, pokud o ní něco víte? U obrazů mě to vždycky velice zajímá. Děkuji, pozdravuji, Petr Borkovec.“
Večer jsem měl v poště sbírku drobných básní o věcech, které trpělivě provázejí naše životy, o prostorech, které čas nemilosrdně ruinuje, o blízkých mrtvých. Stručné reminiscence i zprávy o ztrátě paměti. Omšelé básně, v nichž zářily staré detaily.
Paní Šachová z Přelouče mi napsala:
„Obraz jsem získala dědictvím po rodičích, kteří jej získali dědictvím po strýci, otcovu bratru, doktoru práv z Loun, jenž obraz dostal odměnou za vyhranou při.“
Pan Karel Prokop odpověděl: „Jde o velkou olejomalbu v krásném rámu. Obraz má atmosféru a vypracované květy. Je po mé sestře Miladě – měla byt zařízený starým nábytkem, umřela na embolii ve třiceti šesti, už je to 33 let. Mám k obrazu vztah, ale nehodí se mi do bytu. Tolik ve zkratce.“
A tak dál: „Koupil jsem ho i s chalupou, majitelé už nežijou. Byl naší tety, dala ho manželových rodičům k nějakému výročí – od 1970 jim visel v obýváku. Na pravé dolní straně protržen. V masivním pozlaceném rámu. Zdání čárky a jiné odlesky jsou jen odrazy na skle. Kombinovaná technika pod sklem. V pěkném rámu. V dobrém stavu. Krásné barvy. Skvělý stav. Víc nevím. Nejsem znalec. Mám malý byt – není kam obraz dáti. Nezjistím. Nevím. Nepamatuju se. Je nádherný, ale kam s ním?“
Atd.
Odpověď pana Miloše Tůmy přišla až druhý den ráno: „Vážený pane Borkovče, prodávám ho s těžkým srdcem. Patřil mé milované mamince a odjakživa jí zdobil ložnici. Maminka mi ale před měsícem zemřela. Nemohu se na obraz dívat, proto ho nabízím. Jsem rád, že se Vám líbí, a jsem taktéž rád, že se obraz dostane do rukou milovníka malířství.“
Já nechci obraz paní Tůmové!
Přece jsem chtěl vypadat, že si ničeho nevšímám!
Chtěl jsem jen pozorovat!
Co mám dělat?

ŠEŘÍKY VE VÁZE (TRIPTYCH)

I.
Šeříky. Šeřík ve váze. Obraz
šeříky. Obraz šeříky originál.
Kytice šeříků. Šeřík v černé váze.
Zátiší s šeříkem. Starý obraz
šeříky ve váze. Šeříky v košíku.
Šeříky obraz olejomalba. Retro
šeříky. Obraz šeřík. Zátiší s vázou
šeříků. Krásný olej obrazu šeříky.
Šeříky na plátně. Malovaný šeřík.
Zátiší s vázou šeříku. Šeříky
v zelené váze. Zátiší-šeříky
ve váze. Šeříky v zátiší s vázou.
Šeřík s listy na stole s ubrusem.
Šeřík. Šeříky. Obraz s šeříkem.
Šeříky. Šeříky. Olej šeříky.

II.
Na pravé dolní straně protržen.
Velmi hezký obraz s atmosférou.
Rám původní a krásně zpracováno.
Rám původní a neoprýskaný.
Velká olejomalba v nálezovém stavu.
Olej krásná práce vypracování květu.
Z pozůstalosti krásný velký obraz.
V masivním pozlaceném rámu.
Zdání čárky a jiné odlesky jsou jen
odrazy na skle. Olej na lepence.
Na kartonu. Na tvrzeném kartonu.
Kombinovaná technika pod sklem.
V pěkném rámu. V dobrém stavu.
Krásné barvy. Skvělý stav.

III.
Koupil jsem ho i s chalupou,
majitelé už nežijou. Byl naší tety,
dala ho manželových rodičům
k výročí – od 1970 jim visel v obýváku.
Z pozůstalosti rodičů. Po sestře Miladě,
měla byt zařízený starým nábytkem,
umřela na embolii ve třiceti šesti,
už je to 33 let. Pak byl na chalupě.
Obraz jsem získala dědictvím po rodičích,
kteří jej získali dědictvím po strýci,
otcovu bratru, doktoru práv z Loun.
Obraz dostala tchýně od své maminky,
když se vdala, stěhovala do nového.
Víc nevím. Nic nevím. Nejsem znalec.
Mám malý byt – není kam obraz dáti.
Nehodí se mi do bytu. Nevím,
odkud ho měli. Nezjistím, nevím.
Nehodí se nám. Tolik ve zkratce.

Oschněte!