Odmäk Petr Borkovec

Sníh tál už třetí den. Obleva, uprostřed které jsme se ocitli, propukala právě nyní plnou silou! Neměl jsem ponětí – a pamatuju se na okamžik, kdy jsem si to udiveně pomyslel –, jak mohutný, všudypřítomný a barevný proces horská obleva představuje.
Bylo to tehdy, když jsem po příjezdu otevřel dveře na terasu horského hotelu, která se nacházela nad hlavním kamenným vchodem a  kam vedly dveře z  našeho pokoje, a  kolem sebe spatřil řady slepených rampouchů stejně vysokých jako já. Jako by střechu terasy kryl neskutečný přehoz, z jehož třásní lije voda a bije a crčí do kovového zábradlí, do dlaždic, do plechového opláštění tak hlasitě, že když jsem promluvil, abych ti podal zprávu zpátky do pokoje, neslyšel jsem ani sám sebe.
Jako tepání nebo dokonce prorážení plechu otupělým hrotem, pod který se v pravidelných intervalech připlétá sklo – tak to znělo; nadto se zvuky ozývaly z různých míst, ze střechy nad stříškou terasy, od země hluboko pode mnou, z  mrazivého vzduchu, co obklopoval terasu. A i ten nejvzdálenější byl hlasitý. Tání do pospojovaných rampouchů postupně vyhladilo prohlubně a otvory, jejichž dokonalé – o stupeň průhlednější obvody – obtékala voda. Zrůdnou krásu deset centimetrů silných křišťálových tyčí, které uprostřed visely na vlásku ledu, na němž zůstanou ještě několik hodin, nebylo možné snášet dlouho – zavřel jsem dvoje dveře, stáhl se zpátky do teprve se vytápějícího hotelového pokoje, v  němž sis v  šeru vybalovala batoh, a postavil se k oknu nalevo od dveří na terasu.
Chtěl jsem se tě v tu chvíli zeptat, jestli ti na vybalování nemám rozsvítit světlo, ale vzpomněl jsem si, že majitel hotelu se – když nám ukazoval pokoj – omlouval, že generátor elektřiny má výpadek, který ještě hodinu nebo dvě potrvá.
Okno směřovalo k horám. V nejbližším řídce zalesněném srázu, pod nímž končila silnice, po které jsme sem do doliny přijeli, aby se tady ukázalo, jestli má cenu ve vztahu pokračovat, nebo s ním skoncovat, zely ve špinavém sněhu černé škrábance a vydřeniny, jako by – napadlo mě – v noci po svahu sestupovalo veliké stádo jelení zvěře. Zasněžené prostory byly nejenom zašpiněné, šedé, plné odlámaných, nacucaných černých větví, ale také žluté, jako pomočené – to jak se voda odtávající ze stromů a keřů obarvila kůrou a dřevem. Zpod tajícího, pórovitého a  podivně se rozevírajícího sněhu se místy vychlipovaly borovicové větve podobné sněholamům. Když jsem se do nich ale zadíval pozorněji, zdálo se mi, že je to klam, že se jedná o pouhé trhliny, které se rychle rozrůstají, větví ve sněhu. Sníh jako by zarůstal borovicemi, které nebyly než temnota a hloubka.
Stál jsem u okna horského hotelu, a přede mnou se objevil a zastavil obraz početného stáda laní a jelenů – laní větších než koně a s ničím neporovnatelných jelenů –, které s lomozem, hukavým štěkotem a  bekáním překonává prudký svah, valí se shora a  ve změklém sněhu klouže a sjíždí, brzdí a válí se a zaráží o samo sebe a o těch pár stromů, co na svahu zbyly. Obraz nespočtu mohutných těl, padajících na obrovské ze sněhu trčící větve, co za nimi pružně povstávají nazpět. Vidina stáda, které se jako kamenný proud sune z horského srázu, rozbředlým barevným sněhem, pod nímž tečou nové potoky – a za sebou nechává hustou síť černých škrtanců a rýh, která se s koncem dne v horách pozvolna topí do soumraku, ale právě že jen pozvolna.
Ještě dlouho zela a mokře se leskla nedozírná brázda před očima, tak dlouho, dokud hotelový generátor nenaskočil a nerozsvítila se venkovní světla a neposlala okolní svahy a hory do temnoty. A po krátkém blikání se i v našem pokoji naplno rozsvítily žárovky, v nichž jsme jeden druhého na okamžik spatřili a které jsme vzápětí zhasli.

Chata Havranovo
Belianská dolina
Velká Fatra