Ostravská scéna: Tam a tehdy, které neplatí Martin Netočný
V Ostravě jsem se narodil a vyrostl. Odešel jsem z ní asi před deseti lety, tedy hned po maturitě. Aniž bych to tehdy nějak důrazněji pociťoval, procházel umělecký prostor změnou, pro kterou dosud nemáme ustálené pojmenování, kterou je ale bezesporu možné rámovat příklonem k některým ideálům moderního myšlení. Autorské osobnosti se tváří v tvář globálním krizím rozhodly využít imaginativní potenciál vlastní praxe, aby se aktivněji než v posledních dekádách podílely na hledání jejich řešení. Chiméra konce dějin a svévolného autorského skotačení ve světě bez válek, utrpení či totalit proto vzala u části nastupující generace za své.
Posledních deset (pražských) let mého života bylo těmito trendy jednoznačně poznamenáno, toto období však paradoxně navazuje na dětskou zkušenost z (ostravského) veřejného prostoru oděného do hávu postmoderní estetiky přelomu tisíciletí. Zmíněnou biografickou linku je možné považovat také za dobrou metaforu ke stavu současné scény. Jakkoliv se totiž část výtvarného provozu vůči modelům tvorby devadesátých a nultých let vymezuje, jsou v něm nejen díky časové následnosti jaksi kauzálně obsaženy. Jsou ovšem i díla, která z dříve dominantních strategií nepokrytě vycházejí. Ať tak, či onak, stala se postmoderna živoucí tradicí, s níž se současné umělecké pole musí neustále vypořádávat.
V lednu tohoto roku jsem začal pracovat v Galerii hlavního města Prahy a dostal na starosti projekt, jenž má celorepublikovému publiku představit umění, které v devadesátých letech vznikalo v rámci takzvané „Ostravské scény“. Společně s druhým kurátorem výstavy Tomášem Knoflíčkem jsme stanuli před nelehkou otázkou: aktualizovat, nebo historizovat? I přesto, že byla druhá volba lákavým dobrodružstvím, donutila nás absence metodologického precedentu, ale především nedostatek času k prvnímu řešení.
Ve svém úvodním textu samozřejmě předkládám trochu jinou a obecně přijatelnější interpretaci, při zpětném hodnocení však jasně vidím, nakolik se můj osobní příběh do charakteru výstavy propsal. Návrat do ostravského terénu pro mě znamená návrat k hodnotám, které ovlivnily prvních dvacet let mého života a které tudíž formují i mou současnost. Zpětně se tím dostávám nejen k představě postmoderní kontinuity, již jsme se v Městské knihovně pokusili ukotvit v několika mezigeneračních dialozích, ale rovněž k přehodnocení teritoriality umělecké produkce.
Zvoleným rámcem se snažíme nejen naznačit, že každé „teď“ v sobě obsahuje cosi z „tehdy“, ale problematizujeme také vztah mezi označeními „tam“ a „tady“. Na rozdíl od kurátorů a kurátorek devadesátých let se proto primárně nezaobíráme skutečností, že na severovýchodě existuje svébytná umělecká produkce, kterou je nutné Praze představit, ale exponujeme hlavně přesahy, které v sobě „Ostravská scéna“ vždy obsahovala. Její původní forma se nám proto rozpadla pod rukama a mnohem více než pevnou formací se v naší perspektivě stává souborem osobností a děl, jež je s regionální metropolí posledních třiceti let možné asociovat.
Byť tento způsob čtení opisuje časoprostorové oblouky, které jsou mi značně povědomé, nejsem v tom sám. Kromě mladých autorů a autorek, pro něž je setrvávání v Ostravě spíše výjimečné, lze toto přemostění nalézt také u osobností jako Pavel Šmíd, Petr Pastrňák či Petr Lysáček, které byly pro tamní kulturní život v jistém slova smyslu nepostradatelné a v různých částech svých životů migrovaly napříč republikou i mezi kontinenty. Uvažovat nad „Ostravskou scénou“ z dnešních pozic je proto, zdá se, stejně zapeklitý úkol, jako rámovat a zkoumat postmodernu – živoucí tradici, s níž je její vznik integrálně spojen. Ten, kdo tak činí, nemá možnost analytického odstupu. „Tam“ a „tehdy“ pro něj neplatí, je jen „tady“ a „teď“.
Autor je kurátorem GHMP
