Otázka pana Sovy Petr Vizina, šéfredaktor

Na první pohled to není okatě nápadné, ale v dětských knihách o žabácích Kvakovi a Žbluňkovi nebo v povídkách o Panu Sovovi předložil americký výtvarník a spisovatel Arnold Lobel svému čtenářstvu úvod do filosofie. Česká vydání nesou označení „první čtení“, na první dobrou tedy není nutné vyprávění pro děti o samotářském Sovovi v pruhovaném županu přetížit výkladem. Pan Sova hledí k obloze na Měsíc a napadá ho, že možná v tutéž chvíli Měsíc shlíží dolů na něj. Jindy leží pod přikrývkou a chystá se zhasnout, když v dolní části postele objeví dvě divné boule. Pokus vymanit se ze situace, v níž je zároveň pozorovatelem i pozorovaným, je koncem pozorování. Hlava kolem pak jde čtenářstvu z pokusu pana Sovy být zároveň na obou koncích domácího schodiště, tedy nezmeškat nic z toho, co se na světě děje. „Když poběžím hodně rychle, tak možná stihnu být na obou místech současně,“ uvažuje. Lobel, aniž by kazil zábavu, připravil dětem setkání s vážnými otázkami. Například, jak pozorovatel ovlivňuje pozorovaný děj a zda něco jako nezávislé pozorování vůbec může existovat. Lobel, který zemřel poměrně mladý koncem 80. let na AIDS, je stále k dohledání na YouTube; vysvětluje, že nejprve nakreslil starosvětsky masivní křeslo poblíž domácího krbu. Teprve potom vznikl koumes v županu; jako výsledek autorovy úvahy, kdo by v takovém křesle měl sedávat. Vznik pana Sovy berte jako pozvánku k rozhovorům s tvůrkyněmi a tvůrci, které nabízí podzimní GHMP Art Book Fair v Zámku Troja.

Vraťme se ale k panu Sovovi, pádícímu po dřevěném schodišti. V Lobelově knize je nápadně podobné schodišti, které propojuje dvě patra Domu fotografie v Revoluční ulici. K vidění jsou tu ještě do konce září společná díla Davida Böhma a Jiřího Franty. „Lze běhat po schodech tam a zpět a porovnávat dvojice děl, snažit se zapamatovat si jejich podoby a najít rozdíly, fotit si obrazy a pak je porovnávat…“ píše v tomto čísle Qartalu Martin Bedřich o výstavě nazvané Fabulant. Nabízí přístup ve stylu pana Sovy. Tedy pozorovatele, jehož vnímání ještě není otupělé apriorními úsudky. Věří, že může být zároveň tam i tady.

Tématem čísla je fenomén nesamozřejmý a vzácný, totiž umělecký talent. Martin Nitsche ve svém textu pro Qartal zmiňuje napětí mezi dvěma filosofickými pozicemi: Vznešeně jakoby z vrchu schodiště zazní postřeh Immanuela Kanta, že „génius je talent, přírodní dar, který dává umění pravidlo“. Tvůrci jsou pak čímsi na způsob vehiklů geniality, která se skrze ně, téměř samovolně, projevuje. Friedrich Nietzsche v otázce talentu zemitě, z dolního konce schodiště, naopak zdůrazňuje téma lidské vůle. Nabýt velikosti lze podle Nietzscheho „zdatnou, řemeslnou vážností, která se nejprve učí vytvářet dokonale části, než se odváží udělat velký celek“.

Co si počít s napětím dvou názorových pozic? Vraťme se v tomto sloupku naposledy k panu Sovovi. Shledav, že nemůže být na obou místech současně, usedl na desátý schod, „protože to bylo přesně uprostřed“. Přeji vám pěkný podzim s výstavami a knihami GHMP.