Otec srbské avantgardy aneb Was ist Kunst? Jakub Král

Pokud bychom se na srbskou avantgardu dívali optikou avantgardy středoevropské, mohl by se takový název zdát přinejmenším provokativní, mluvíme-li o umělci tvořícím ve druhé polovině dvacátého století. Nicméně v době Todosijevićových studií v druhé polovině šedesátých let na bělehradské akademii výtvarných umění opanovával tehdejší studijní přístupy zcela pochopitelně naprosto neprogresivní proud, nikoli ovšem socialistického realismu, ale formálně pozdně modernistického malířství s ideologickými obsahy z dějin budování Jugoslávie. Jakkoli bylo tamní dobové prostředí vysokého učení oproti tomu tuzemskému nesrovnatelně progresivnější, fungovalo vůči historickým vzorům velmi selektivně. Poválečné jugoslávské umění nemělo příliš šanci navazovat na předválečnou první avantgardu a co víc, bělehradská akademie výtvarných umění byla centrální uměleckou školou v hlavním městě celé tehdejší federace, což jí dodávalo lesk nositelky úkolu vychovávat umělce v zájmu státu.

Ideologické násilí na dlouhá léta uměle udržované tradicí pozdně modernistické malby postupně vytvořilo novou podobu státního umění – jakéhosi liberálního socialistického realismu – a zároveň zapříčinilo nemožnost vyrovnat se s uměním předválečným prostřednictvím více či méně spojitého navázání na první jugoslávskou meziválečnou avantgardu. Na tomto místě bychom se mohli zastavit u jedné z nejznámějších raných Todosijevićových prací – performance s názvem Was ist Kunst? –, kterou vytvořil v sedmdesátých letech. V této performanci pokládá figurantce, své vlastní manželce, jednu jedinou otázku – „Was ist Kunst?“, tedy „co je umění?“ – a zároveň jí rukama roztírá po obličeji černou barvu. Dikce a důraz pokládané otázky se ale v průběhu provedení stupňují a naléhavost vznesené otázky začíná připomínat policejní výslech, který probíhá tak dlouho, dokud tazateli, tedy samotnému autorovi, neselže hlas. Tato otázka se tak stává znovunastolením morálního nároku avantgardních hnutí na umělecké dílo, ale v již zcela odlišných politických podmínkách. Zároveň se stává také velkou výzvou a zpochybněním umění. Je tedy paradoxem, že ve chvíli, kdy avantgarda vzniká, umění je již jiné a přejímá pouze prostředky, které z něj avantgardní umění činí.

Důsledkem neustálé výzvy umění v praxi Raši Todosijeviće a dramatických a drastických proměn světa, kterými ve svém životě prochází a kterým přihlíží, došlo k zásadnímu vychýlení ustálených symbolů a jejich významů v jeho myšlení. Zkušenost naprosté tekutosti globálního vývoje rozostřila hranici mezi čtením symbolu v Rašově díle na specifickém příkladu svastiky, která symbolizuje totalitní politické myšlení první poloviny dvacátého století. Avšak stejně tak tento znak zároveň může být jedním ze symbolů reprezentujících čirý modernismus s jeho vírou v pokrok, jakkoli jde o interpretační násilí. Ať tak či onak, Todosijević nás, podobně jako jiná umělecká uskupení pocházející z regionu bývalé Jugoslávie, ponechává opuštěné s našimi pochybami, co vlastně takový symbol vytržený mimo kontext může znamenat. Může se tak dost dobře stát, že se na výstavě sejdou rozmanité skupiny návštěvníků, jimž tento symbol bude, každé zcela jinak, odpovídat na otázky, které budou vůči umění a našemu světu a současnosti vznášet.

Avantgardista Todosijević, jehož práce přejímá avantgardní modernistickou formu, je už vnitřně a obsahově zcela postmoderní. Jeho tvorba je tak v paradoxní situaci a reprezentuje specifickou polohu přechodu. Kopíruje světodějný zlom konce modernismu a širokou škálu důsledků tohoto konce, které se zdaleka nevztahují pouze na umění samotné; podobně také Rašovo umění neustále osciluje mezi potvrzením a zároveň zbouráním sebe sama.