NÁVŠTĚVNÍK NA HRANICI ODPOČINKOVÉ ZÓNY
Michaela Vrchotová
Na nedávném setkání mezinárodního výzkumného projektu Dancing Museums si kolegyně jednoho z nejnavštěvovanějších muzeí umění světa – pařížského Louvru – lehce posteskla. Průměrná návštěva jejich rozsáhlých sbírek, pravila, vypadá tak, že příchozí si vezme informační leták a podívá se, kde jsou umístěny toalety a kde Mona Lisa. Tahle historka jednoduše ilustruje fakt, že prostá čísla nepostihnou pojetí a ráz návštěvy v galerii. Kromě kvantity existuje i kvalita návštěvnosti: o tom, v čem spočívá, jak ji zvyšovat a jak s návštěvníky o galerijní činnosti komunikovat, vedeme v GHMP diskuse dnes už vlastně permanentně. O co skrze návštěvnost usilujeme? Jak rozumí uvedenému pojmu odborná a jak široká veřejnost?
Nedlouho po Novém roce mě vždy lehce překvapí zájem médií, která se ptají po celkovém čísle návštěvnosti. Do jediné cifry jsme tak nuceni nasypat návštěvnost výstavy Uměleckého svazu Devětsil, který pevně patří do kánonu českých dějin umění, a zároveň návštěvnost mladé umělkyně nebo umělce, které jsme představili v programu Start Up. Jaký význam má takový součet? Jistě, rozumíme: Otázka po čísle odráží, že veřejnost od galerie očekává živé spojení se společností, funkčnost. Důkaz, že lidé mají důvod vyhledávat ji. Zbývá otázka, proč a za čím lidé do galerie chodí.
Statistiky nám jednoznačně potvrzují, že domácí publikum rádo investuje čas a vstupné do výstav Rembrandta, impresionistů nebo už zmíněného Devětsilu – což jsou mimořádně kvalitní a důležitá témata, ale zároveň populární špička. Víme, že mnozí z těchto návštěvníků, kteří za velkými jmény neváhají vycestovat do zahraničních muzeí a galerií, mají už mnohem slabší zájem přijít na výstavu současného, například konceptuálního umění. Nepředstavuje pro ně časem prověřenou sdílenou hodnotu, sázku na jistotu. A ani tak podstatný moment, že dnešní umělci odrážejí dnešek, současného „ducha doby“, nehraje v jejich rozhodování žádnou roli.
Galerijní instituce v posledních letech šťastně pochopily, že je třeba zabývat se publikem víc. Urazily velký kus cesty v péči o návštěvníka. Dlouhodobě se tím pádem proměňuje i pohled na odborníky, kteří s publikem pracují – ať už to jsou muzejní pedagogové nebo autoři ostatního takzvaně doprovodného programu. Dříve existovala v galerijní práci jasně vymezená hierarchie: na jejím vrcholu byl jednoznačně kurátor, autor výstavní koncepce. Doprovodný program byl pak k vlastní výstavě jaksi přidružený. Přestože stav stále ještě není všude ideální, postupem let dochází k těsnější vazbě: zkušený kurátor od začátku hovoří o koncepci výstavy s odborníky na komunikaci a doprovodné programy. Moc dobře totiž ví, že pokud má být jeho leckdy dlouholetý výzkumný projekt kvalitně a bez banálních zjednodušení komunikován, je nutné, aby mu jeho tým dokonale porozuměl.
Za poslední dvě dekády v tomto ohledu došlo k významnému posunu. V Česku se galerijní centra pro doprovodné a edukační programy vypracovala a dnes jsou na velmi dobré úrovni; za zmínku určitě stojí GASK v Kutné Hoře, pražská Galerie Rudolfinum, DOX, programy ostravské galerie PLATO a řady dalších subjektů. V Galerii hlavního města Prahy má edukační oddělení silnou podporu vedení, což vede ke konkrétním dopadům: v posledních letech se personálně i odborně rozšířilo a vybudovalo nové ateliéry v Colloredo-Mansfeldském paláci a v Zámku Troja.
Zajímavé oddělení má pražská Národní galerie: bez ohledu na výměny generálních ředitelů, které se v NGP udály, bylo zdejší lektorské centrum autonomní jednotkou, která ve spolupráci s prvotřídními odborníky dlouhodobě nabízela širokou škálu doprovodných programů. O to absurdněji znějí politické floskule, opakované ústy ministra kultury, o tom, že do Národní galerie je potřeba přivést mladé publikum. Jsou to slova stejně vyprázdněná, jako že je potřeba přivést publikum staré. Nejen mladí lidé například do Veletržního paláce v posledních letech chodili ve velmi uspokojivém počtu. Rozlišujme však, zda se jednalo o účast na Grand Openingu, nebo o přece jen soustředěnější návštěvu výstavy či stálé expozice. Velkolepé vernisáže, cvičení jógy nebo vystoupení populárních umělců jsou vynikajícím marketingovým nástrojem – legitimním mostem přes který lze do galerijních institucí přivést publikum, nejen to mladé. Neměli bychom ale opojeni čísly zapomínat na samu podstatu věci, na umění.
Místem, kde kvalita a intenzita péče o mladého člověka mnohonásobně převyšuje kvantitu, je vzdělávací platforma Máš umělecké střevo? zaměřená na současné výtvarné umění a propojování vzdělávacích a galerijních institucí. Je velmi pravděpodobné, že pro středoškolské studenty, kteří projdou uvedenou soutěží, bude umění jednou z možností, skrze které lze nahlížet svět, ve kterém žijí. I když na dlouhé fronty před galerijními pokladnami to asi nevydá. Obor velmi výrazně formuje také Cena Jindřicha Chalupeckého, v jejímž programu bychom ostré hranice mezi kurátorským projektem a doprovodným programem už hledali jen těžko.
Velkým tématem jsou odpočinkové zóny. Galerijní instituce by měly dnes už zcela samozřejmě budovat příjemná místa, která zajistí, že lidé se v nich budou cítit dobře a přijdou se sem třeba jen setkat: ať už takový prostor tvoří vstupní hala, nádvoří výstavního paláce nebo kavárna. Až se po koronavirové krizi budou sčítat ztráty a i galerijní život se začne vracet k normálu, budeme patrně stát před novou příležitostí dát prostor kavárnám, které budou vyhledávány milovníky nejen dobré kávy, ale i kulturního života.
Aby se však dokonale našlehané mléko ve flat white neproměnilo v pěnu dní, je dobré uznat, že v galerijní odpočinkové zóně ambice na čistý relax končí. Se vstupem do výstavních prostor se lidé otevírají konfrontaci s uměleckým dílem: a výtvarné umění nikdy nebude odpočinkovou zónou. Právě nárok na aktivní přístup, který návštěvník přinejmenším cítí, se odráží v řadě úrovní komunikace, v pojetí doprovodného programu, ale třeba i tím, že se člověk rozhodne absolvovat výstavu sám. To vše pak tvoří návštěvnost, která je více než jen cifra.
Funkčním předpokladem je situace, kdy je do stálých expozic umožněn vstup zdarma a návštěvník se tak může třeba jen za jedním uměleckým dílem vracet opakovaně. Za takovou praxí se nemusíme ohlížet jen do zahraničí. V domácím prostředí ji známe z Národní galerie, kde byly poprvé v novodobé historii NGP všechny stále expozice pro mladé lidi do dvaceti šesti let zdarma zpřístupněny za ředitelování Jiřího Fajta, nebo z Moravské galerie, kde je dlouhodobě vstupné do Pražákova a Místodržitelského paláce dobrovolné.
Nepřehlédnutelná byla návštěvnost výstavy Krištofa Kintery v Galerii Rudolfinum, kde mohlo být nabídnuto nulové vstupné díky sponzorovi. V GHMP se například pro seniory vstupné na výstavy snažíme udržet na symbolických dvaceti korunách. Otázkou samozřejmě zůstává potřeba financování a možnosti sponzoringu veřejných muzeí a galerií, které a priori nemají generovat zisk. A zde znovu narážíme na letitou absenci dobře formulovaného etického kodexu. O jeho potřebě jsme psali v minulém čísle Qartalu.
Poslední rok nám znemožňuje pokládat návštěvnost za směrodatné číslo. Najednou přestalo dávat smysl. Zatím ještě nevíme kdy, ale pandemie COVID-19 jednou skončí a lze bohužel očekávat, že nastoupí ekonomická krize spojená s rostoucí sociální nerovností, frustrací a sílícím populismem. Na společenskou situaci budou, podobně jako například před sto lety (po první světové válce a následné španělské chřipce), reagovat současní umělci. Bylo by zoufale málo, kdybychom se uvnitř i vně galerií spokojili jen s čísly za zaplacené vstupné nebo efektním selfie před obrazem mistra na sociálních sítích. Nezaspěme v pohodlných fotelech odpočinkových zón příležitost spoluformulovat zásadní otázky po příštím vývoji společnosti.
Autorka je vedoucí oddělení komunikace, programů a ediční činnosti GHMP
