Aktualizace etického kodexu
František Zachoval
ředitel Galerie moderního umění v Hradci Králové
Prolog
Galerie moderního umění v Hradci Králové, kterou zastupuji, je veřejná výstavní instituce. Mnoho nám podobných institucí v ČR trvale uchovává, eviduje, odborně zpracovává, vědecky zkoumá a způsobem zaručujícím rovný přístup všem občanům zpřístupňuje umělecká díla. Standardizovaná veřejně prospěšná služba také znamená, že galerie průběžně poskytuje informace o sbírkách, má přísnou správu depozitářů, na akviziční činnost dohlíží odborná komise, je pod přísným dohledem nad vývozem sbírek do zahraničí, má přesně daný režim zacházení se sbírkami, propracovaný bezpečnostní režim, ale především si drží svou odbornou kredibilitu. Být zaměstnancem galerie je současně zodpovědný závazek vůči veřejnosti, tedy budovat si a zachovávat nejvyšší stupeň objektivity. Stručně řečeno, galerie je institucí sloužící společnosti; rozvíjí její vzdělanost, čímž jí přináší užitek.
Za posledních třicet let se tento sektor výrazně restrukturalizoval a některé veřejné služby byly převedeny do soukromého a obchodního sektoru, jenž má právní podobu ve formě nadací, společností s ručením omezeným, fondů, agentur atd. Výtvarné umění se stalo pro soukromý sektor výhodným obchodním artiklem a investicí, tedy uložením financí před nepředpokládanými ekonomickými krizemi (inflace, recese, oslabení ekonomiky apod.).
Je tu i umění a jeho autoři nebo i falza, která potřebuje soukromý sektor zhodnotit, posílit jejich cenu.
Často je altruistické vystupování aktérů soukromých veřejných institucí maskováno bohulibými cíli jako péče o veřejný prostor, vzdělanost, kultivace společnosti. Ale také zde najdeme politické (mocenské) cíle a s tím související posílení sociálního statusu.
Majitelé soukromých veřejných institucí se tváří jako mecenáši, altruisté a filantropové.
Privátní sektor se prostě bez veřejných výstavních institucí neobejde. Hodnověrnost, tradice, výzkum a interpretace získaných poznatků zakládá na důvěru i pro soukromý sektor. K tomu všemu veřejná instituce systematicky investuje do vlastních zdrojů, což se u soukromého sektoru již tvrdit nedá.
Tedy: Aktualizace etického kodexu by měla vymezit vztah vůči aktivitám soukromých veřejných institucí, vůči sběratelům (aktivně obchodujícím se svou sbírkou), nadacím v oblasti umění, soukromým galeriím a společnostem s ručením omezeným v oblasti umění, akciovým společnostem v oblasti umění, investičním fondům v oblasti umění (všechny souhrnně dále v tomto textu nazývejme „soukromý aktér s uměním“), které mají kromě deklarovaného veřejného zájmu také ve svých předmětech podnikání: obchod s uměním, ale i další aktivity, někdy až kuriózní. Je jisté, že v mnoha případech vztah a spolupráce soukromého a veřejného je ku prospěchu věci. V žádném případě není možné jednotlivé sporné momenty generalizovat na celé prostředí. Nesčetné množství soukromých galerií, nadací a sběratelů nezištně pomáhá umělcům, což oceňuji a podporuji.
Aktualizace – soukromý aktér s uměním Aktualizace by měla poukazovat věcným způsobem na několik palčivých problémů. Je zřejmé že se vždy budeme potýkat s kritérii hodnocení dílčích momentů. Aktualizace si především klade za cíl vidět danou oblast jevů reálně, tedy nedirektivně pojmenovávat neetické případy.
(a) Obezřetně bychom se měli stavět k zápůjčkám od „soukromých aktérů s uměním“ na výstavy, neboť prezentace jejich uměleckých děl je zhodnocením, tedy zvýhodněním na trhu s uměním.
(b) Pokud „soukromý aktér s uměním“ nabízí výstavy/exponáty, u nichž veřejné instituce nemají experty na danou problematiku, mohou se na výstavě celkem snadno objevit umělecká díla se sporným autorstvím (vědomě, ale i nevědomě).
(c) Obezřetně se stavět ke spolupráci s osobami, které jsou v pracovněprávním vztahu, případně v majetkovém poměru se „soukromým aktérem
s uměním“ nebo jsou jeho zástupci, protože jsou ve střetu zájmu. Pokud je tedy zainteresován, honorován či jinak motivován ze strany „soukromého aktéra“, rozhodně nezastupuje zájmy veřejné, byť by i sám nabyl dojmu, že musí náhle jednat ve veřejném zájmu.
(a) Obezřetně se stavět k službám „soukromých aktérů s uměním“, kteří nabízejí zajištění komunikace s dalšími, často neznámými a senzitivními sběrateli, kteří nabyli dojmu, že přímý dialog s veřejnou institucí ohrozí jejich anonymitu a soukromí. Veřejná instituce pak nemá plně ověřitelné informace o majiteli (potažmo původu) daného uměleckého díla. Takto zapůjčovat díla na výstavu je navýsost problematické. Pokud by se později prokázalo, že zapůjčené dílo je padělkem, stává se veřejná instituce svým liknavým přístupem a opomenutím kontroly zároveň i aktérem – tedy spolupachatelem.
(b) Obezřetně se stavět k zápůjčkám od majitelů sbírek, kteří své sbírky mají především pro svou společenskou katarzi, neboť jejich minulá nebo i současná podnikatelská činnost je společensky problematická.
(c) Obezřetně se stavět ke kurátorům a historikům umění, samozvaným kurátorům, kteří jsou paralelně analytici, investoři, soukromí galeristé, finanční partneři soukromých sbírek nebo podílníci soukromých galerií, investičních fondů a podobných tržních investičních aktivit. Jejich odborné nebo kurátorské aktivity zase mohou být ve střetu zájmu a v prostoru veřejných institucí nepůsobí transparentně a důvěryhodně.
Epilog
Institucionální kritika, samoregulační tendence, definování veřejné a soukromé sféry se v kontextu veřejných výstavních galerií rozvíjí v mezinárodním prostředí během posledních šedesáti let. Text je sondou do problematiky vztahů mezi veřejnými výstavními institucemi a soukromým sektorem.
Skryté mechanismy, které interakci mezi veřejnou a soukromou sférou provázejí, byly prezentovány tak, aby tyto vztahy byly transparentní širokému publiku.
Lokální sbírkotvorné instituce po roce 1989 (mimo případnou výměnu ředitelů a dalších personálních úprav) neprošly zásadní sebereflexí, bez které si dnes bohužel nemůžeme vytyčit pevnou pozici těchto veřejných institucí v 21. století. Dílčím institucionálně kritickým, uměleckým a výzkumným projektem, zkoumajícím stav veřejných sbírkotvorných institucí, byl projekt Reprezentace národa (Isabela Grosseová, Jesper Alvaer, 2008). Ten ale nevyvolal adekvátní odbornou a veřejnou diskuzi. Nevidím žádný obhajitelný argument, proč by standardizovaná veřejně prospěšná služba měla legitimizovat aktivity „soukromých aktérů s uměním“ a zvyšovat jejich utilitu.
Stereotypy spolupráce se soukromým sektorem z devadesátých let jsou stále přítomné, takže nelze předpokládat, že již zítra bude vše ideální a hlavně pro diváka transparentní. Pokud se v nejbližší době nedostaví patřičná fáze autoregulace nebo objasnění pozic zúčastněných aktérů, tak potom míříme k tomu, kdy podle Jürgena Habrmase je veřejnost nahrazována pseudoveřejnou či pseudosoukromou oblastí kulturního konzumu.
