Peripetie materiální paměti v porevoluční době Agáta Hošnová

V březnu tohoto roku založil gymnazista Jan Boháč petici za odstranění umělecky pojatého nápisu Moskva-Praha od kolektivu anonymních autorů, který se nachází na stanici metra Anděl u východu směrem Na Knížecí, a rozpoutal tak plamennou diskuzi o strhávání symbolů dob minulých a proměnách jejich významu v současném kontextu. Socialistické monumenty připomínající ideologii časů, na které většinová společnost vzpomíná spíše s nechutí, až nenávistí, často vzbuzují rozporuplné reakce – někteří tyto artefakty ctí jako důležité dokumenty doby jejich vzniku, jiní před minulostí zavírají oči a tuto paměť by nejraději vymazali. Podobná rozbuška nastala i v případě tohoto rozměrného nápisu umístěného na obloukové stěně z červeného mramoru, který připomíná historickou spolupráci mezi československými a sovětskými inženýry při výstavbě pražského metra.

Tato stanice byla slavnostně otevřena v roce 1985 pod názvem Moskevská – analogicky byla v Moskvě postavena stanice metra Pražská (Pražskaja), na které pracovali českoslovenští inženýři. Nynější jméno Anděl dostala stanice nedlouho po revoluci v roce 1990. To odkazuje na původní nárožní dům s hostincem U Zlatého Anděla z 19. století. Vzhledem k této diskuzi působí hořkým dojmem skutečnost, že tento dům musel být z důvodu výstavby metra v roce 1980 zbourán, aby uvolnil prostor technologické a urbanistické inovaci místa.

Autor petice považoval nápis Moskva-Praha v hlavním městě země, která se profiluje spíše jako prozápadní a nepochybně na ní doba Sovětského svazu zanechala hluboké šrámy, za nevhodný a necitlivý. Po zveřejnění petice, která má k dnešnímu dni na 2 500 podpisů, byl Boháč spolu s Pavlem Karousem, českým sochařem a autorem projektu Vetřelci a volavky, pozván do České televize. V rozhovoru Boháč vysvětluje, že v kontextu pokračující ruské agrese na Ukrajině by tento komunistický symbol již neměl mít své místo ve veřejném prostoru, nebo by měl být doplněn informační tabulkou, která by rozvracela případné diplomatické mystifikace. Nápis byl skutečně posléze doplněn informační tabulkou, která odsuzuje válečné zločiny páchané na Ukrajině a poznamenává, že onen mýtus československo-sovětského přátelství, který měla tato transnacionální spolupráce představovat, byl vnuceným narativem okupační moci.

Pavel Karous, který se dlouhodobě zabývá rozkrýváním souvislostí a obhajováním uměleckých kvalit socialistických soch, zastával v rozhovoru pro ČT názor, že i tato některými zatracovaná díla bychom měli ocenit přinejmenším za jejich historickou hodnotu, jakkoli se mohou vázat k zemím páchajícím zlo. Socialistická díla vstoupila do našich dějin a je třeba je vnímat jako jejich součást – pokud bychom se jich bezostyšně zbavovali s cílem „očistit” paměť (či veřejný prostor?), budou tak postupně mizet důležité artefakty materiální kultury a fyzické paměti. Z historie víme, že některé symboly jsou odstraněny v rámci dočasných revolucí, tedy přímo během ideologických zvratů in situ – tyto činy značí akutní a okamžitou reakci na převrat, změna kontextu a s ní i vizuální kultury tak přichází přirozeně. V případě děl, která s námi veřejný prostor obývají delší dobu – v případě nápisu Moskva-Praha již téměř 40 let – umožňuje tento odstup hlubší reflexi nad jejich významem, kdy se estetické znaky těchto děl sice nemění, ideologie doby ale ano, a snaha o jejich náhlé odstranění může tedy působit jako přežité gesto.

V porevoluční extázi rozhodně docházelo k mnohým úpravám relikvií komunistického režimu ve veřejném prostoru. Kromě změny jména si stanice metra Anděl prošla i proměnami své umělecké výzdoby z minulého režimu. Některé socialistické plastiky byly trvale odstraněny – jako mozaika s panoramatem Moskvy ve vestibulu metra, jiné byly sejmuty krátkodobě a posléze znovu osazeny – takový osud potkal například reliéf kosmonautů umístěný za kolejištěm. Případ odstranění a znovuosazení ideologicky zatížených děl naznačuje schizofrenní a proměnlivou pozici rekonstrukce paměti skrze kulturní artefakty. Zároveň je tato nerozhodnost příznačná pro jakousi nesebevědomost dnešní doby, jak v rozhovoru zmiňuje i Karous, kdy se raději donekonečna zaobíráme snahou převracet minulost, spíše než se postavit čelem k problémům dnešní doby, na které umění může reagovat se stejnou urgencí. A v dnešní době do určité míry i svobodněji, či alespoň bez zátěže normalizační doktríny.

Jako by se společnost nikdy nepoučila z nekonečného vymazávání artefaktů minulosti – ať již se jedná o místa setkávání či kulturní dokumenty – a nepřestávala toužit po nutné novosti. Aktualizace socialistických děl uměním novým nemusí být na škodu, reaguje-li nová tvorba na dílo předchozí s respektem a zevrubnou znalostí výchozího kontextu. Tato rekontextualizace ale neznamená nahrazení, nýbrž přerámování a vyjevení čerstvých souvislostí, které mohou sloužit k lepšímu pochopení jak minulosti, tak současnosti. Řešením otázky socialistických děl ale rozhodně není zarputilé obrazoborectví a neochvějná společenská zášť vedoucí k opomenutí uměleckých kvalit těchto děl, která symbolizují určitý zeitgeist.

Z této domněnky vychází i plánovaná otevřená soutěž na současné umělecké dílo, které s nápisem Moskva-Praha vstoupí do produktivního dialogu, plánovaná v součinnosti Galerie hlavního města Prahy, Dopravního podniku a Magistrátu hlavního města Prahy. Vzhledem k ožehavosti této situace plynoucí z rozdílných názorů či možností, jak ji uspokojivě nebo kompromisně vyřešit, se podmínky soutěže i zdroje financování, stejně tak jako datum realizace, stále intenzivně připravují.

Autorka je nezávislá kurátorka a magistra umění