Pět nejistých situací U Zvonu. Stůjte a slyšte! Mezi svobodou obrazu a despocií hudby Boris Klepal

Těleso v okamžiku pádu, černobílé fotky sněhu a realita zmanipulovaná fotogramem, kinetická socha nebo objekt z variabilně provázaných prvků. K tomu všemu patery sluchátka se znějící hudbou. Nepříliš velká místnost Domu U Kamenného zvonu jako by si na příchozí sahala ze všech stran. Pokouší se nasytit lidský zrak i sluch najednou. Pět vystavených exponátů připomíná malou pouť, na které je pro každé zastavení navržen konkrétní čas soustředění. Kolem obrazů a objektů se zde nechodí ve spěchu, ale zastavit se neznamená ustrnout v nehybnosti. Člověk se tu stává živou součástí pohyblivého procesu vnímání.
Koncept Pěti nejistých situací se nepokouší donutit autonomní výtvarné dílo, aby ustoupilo do pozadí a degradovalo svou samostatnost na pouhý kód, který je potřeba interpretovat a vysvětlit. Stejně tak není účelem přimět hudbu, aby se stala pouhým komentářem k hotové a uzavřené věci. Paradoxní při tom všem je, že projekt Pět nejistých situací výtvarná díla jako kódy používá a dodává k nim komentáře: usiluje však o maximální symbiózu všech složek a přidává objektům prvek času. Ve skutečnosti si tak pohrává se čtvrtým rozměrem a vnáší do galerie pojem časoprostoru.

Příhody lišky z obrázku

Ze širšího hlediska předcházelo společnému konceptu Jitky Hlaváčkové a Iana Mikysky několik staletí proplétání hudby s výtvarným uměním. Různě pevné vazby působící v rozličných směrech i vzdálenostech tvoří z obou oblastí poměrně nepřehlednou krajinu, kterou vede množství dobrodružných, ale někdy také zcela přímých cest. Hudba k sobě přitahovala svoje výtvarníky již v první polovině 17. století, kdy vytvářel fantastické výpravy k římským operám Gian Lorenzo Bernini. To byl však při vší opulentnosti pouhý background, navíc tvořený směrem od hudby k vizuálu. Obrat k hudbě přímo inspirované obrazy přišel o hodně později.
Snad první dílo zkomponované na motivy konkrétního obrazu vytvořil Franz Liszt. Koncertní idol 19. století a jeden ze zakladatelů novoromantismu dokončil roku 1839 kompozici Sposalizio, kterou později zařadil do třetí klavírní suity z cyklu Léta putování. Stejnojmenný obraz Raffaella Santiho s námětem svatby Panny Marie dostal zvukovou podobu něžné klavírní mlhy, jíž prochází náznak melodického zvonění. Na motivy obrazů ruského výtvarníka Viktora Hartmanna napsal v roce 1884 Modest Petrovič Musorgskij svoje Obrázky z výstavy. Jeden z nejpopulárnějších klavírních cyklů všech dob žije ve stovkách nahrávek a také v řadě orchestrálních verzí, z nichž nejslavnější vytvořil o necelých čtyřicet let později Maurice Ravel.
Cesty od výtvarných děl k hudbě vedou často zvláštními směry a netlačí se dopředu zdaleka tak silně jako u Musorgského. Občas se rádo zapomíná, že Otčenáš od Leoše Janáčka není v pravém slova smyslu duchovní skladba určená pro liturgii, ale scénický kus na motivy pěti obrazů polského malíře Józefa Męciny-Krzesze. U zrodu námětu opery Příhody lišky Bystroušky stála série kreseb od Stanislava Lolka, z nichž měl spisovatel Rudolf Těsnohlídek původně vytvořit komiks. Snad i proto Janáčkovo fantaskní panoptikum z adamovských lesů tak přirozeně balancuje mezi veselou hříčkou a duchovním osvícením.

Kandinskij, Chatrný, Piňos

Sbližování i vzájemné propojování hudby a vizuálního vjemu získávalo neuvěřitelné podoby v díle ruského vizionáře Aleksandra Skrjabina, jemuž synesteticky splývaly tóniny a akordy s barvami. Podobným směrem se ubíraly myšlenky dalšího Rusa Vasilije Kandinského – vytvořil mimo jiné vlastní scénický design k provedení Musorgského Obrázků z výstavy, byl autorem experimentálního divadelního díla Žlutý zvuk, ale také se blízce přátelil s autorem převratných hudebních konceptů Arnoldem Schönbergem. Kandinskij zahájil dlouhou řadu výtvarníků, kteří byli k radikálním experimentům v hudbě mnohem otevřenější než čistě hudební publikum.
Ačkoliv se v žádném z dosud zmíněných příkladů nejednalo o konceptuální čtení výtvarného objektu jako partitury, paralelní zkoumání dvou zdánlivě velmi odlišných terénů k němu jednou muselo nutně dojít. Jednak ve formě grafických partitur, které rozvolňují konvenční notový zápis a tvoří výraznou protiváhu k jeho důslednosti a někdy až pedantské popisnosti: některé současné partitury přiřazují interpretační pokyn málem každé druhé notě, o rozsáhlých vysvětlivkách ani nemluvě. Jinou možnost představují přísně provázané zvuky a obrazy akusticko-optických skladeb, jaké společně vytvářeli skladatel Alois Piňos a výtvarník Dalibor Chatrný.
Jejich Mříže, Statická kompozice či Genesis z roku 1970 jako by už otevíraly dveře k Pěti nejistým situacím. Chatrného filmy komunikují s Piňosovou hudbou miniaturním pohybem, který evokuje spíš lehce roztřesené diapozitivy. (Publikum je mohlo vidět v Domě U Kamenného zvonu v rámci výstavy Zvuky / Kódy / Obrazy v roce 2019.) Metoda „kouknu a vidím, líbí se mi to, či nelíbí a jdu hned dál“ u Piňose s Chatrným selhává – jakkoliv ji jindy s úspěchem použije nejedna unavená bytost u padesáté renesanční madony v Louvre. Podobné vztahy, do nichž se rovnocenně zapojuje výtvarná i hudební složka společně s vnímáním, nastavuje Pět nejistých situací.

Hudba jako čas na hlubší pohled

Kurátor Ian Mikyska tomu přizpůsobil už kritéria výběru skladatelek a skladatelů, který probíhal na prvním místě a posléze také významně ovlivnil širší výběr děl ze sbírek GHMP. Skladatel a vedoucí Prague Quiet Music Collective věděl, že hledá zodpovědné a přemýšlivé tvůrce, kteří mají velký cit pro jemnost zvuku, ale také se budou důsledně zabývat konceptuálním vztahem své skladby – včetně partitury – a výtvarného díla. „Snažil jsem se vybírat taková, která by byla inspirativní pro hudební myšlení nás všech,“ naznačil základní kritérium Mikyska.
Společně s Jordanem Dykstrou, Sylvií Lim, Michalem Wróblewskim a Michaelou Antalovou si zvolili jako zdroje hudebně-výtvarných konceptů práce Stanislava Kolíbala, Aleksandry Vajd, Radoslava Kratiny, Pavly Scerankové a Marie Kratochvílové. „Všechna díla, která jsou nakonec na výstavě přítomna, ohledávají spolu se skladbami základní otázky a prvky, jako je vztah pohybu a nehybnosti, setrvání a změny, celku a částí, konceptu a materiálního detailu,“ poznamenal Mikyska s důvěrou, že skladby poskytují zpomalený a zhutněný čas, který lze s těmito díly strávit.
Samostatnost vzniku každého z pěti hudebních děl prozrazuje částečně už samotný způsob zápisu. Američan Jordan Dykstra připojil k Vratké pozici od Stanislava Kolíbala partituru s deseti pětiminutovými úseky, z nichž je nutné odehrát nejméně tři. Skladbu Překrývající se proměny přiřadila k sérii fotogramů nazvané Třicet šest dramatických situací skladatelka Sylvia Lim. Australanka žijící ve Velké Británii vybavila interprety textovou mapou zvukových pokynů. Skladatel Michal Wróblewski převedl proměnlivost a provázanost segmentů Rámu ve formě L od Radoslava Kratiny do skladby Variabily. Mikrointervaly přirozeného ladění a klouzavé výšky tónů replikují ve zvuku Kratinovu prostorovou konstrukci.
Kinetická socha Kolize galaxií II od Pavly Scerankové inspirovala takřka stejnojmennou kompozici od skladatelky Michaely Antalové. Srážka dvou vesmírných systémů získala podobu série hudebních impulsů, které se provokují, aktivují a odpalují do zdánlivě nekonečné řady rychlých otázek a bezprostředních odpovědí. Kompozici Tři sněhy pro čtyři navázal Ian Mikyska na sérii fotografií Sněhy od Marie Kratochvílové. Pro jednotlivé věty využil postupně textové pokyny, běžné noty a nakonec grafickou partituru tvořenou tahy štětcem s náznaky kaligrafie.
Všech pět kompozic natočil Prague Quiet Music Collective většinou v obsazení housle, basklarinet, kontrabas a elektrická kytara, kterou u Antalové a u Mikysky nahrazuje viola da gamba. Vesměs tiché a zvukově nepříliš zahuštěné skladby naznačují, kolik možností v sobě skrývá samotný hudební pohyb v čase a jak účinné jsou jemné změny zvukové barvy i harmonie.

 

Autor je hudební publicista orientovaný na starou i současnou vážnou hudbu a operu. Zajímá ho také sound art, akustická ekologie, terénní nahrávky a zvuk v širších souvislostech. Pravidelně spolupracuje s Aktuálně.cz a Hospodářskými novinami, s Českou filharmonií, Akademií klasické hudby, Hudebním informačním střediskem a Českým rozhlasem Vltava.