Petice přehlížených Komentář Petra Fischera
Součástí dějin moderního umění je věčný spor o to, co je a co není moderní umění. Je to, jak tvrdil klasik české estetiky Jan Mukařovský, dialektická bitva mezi libostí a nelibostí, v jejímž překonávání nacházíme kromě stále cizelovanější představy umění i přesnější chápání sama sebe. Motorem moderny je vypjatá obrana starého a adorace nového, přičemž tento souboj často nabírá divoké a ostré rysy vzájemné nenávisti. Stačí se podívat kolem, kde všude zuří kulturní války a konzervatismus se hádá na život a na smrt s tím, čemu se začalo říkat progresivismus. Podobně lze vnímat i petici výtvarných, filmových a dalších umělců proti vedení Národní galerie, Akademie výtvarných umění a Ceny Jindřicha Chalupeckého. Ne že by na těchto institucích bylo vše v pořádku a jistě, jsou to veřejné statky, jejichž koncepce má být věcí debaty a učeného i laického hádání, jenže petice vychází ze zvláštní představy majitelů klíčů ke správnému vidění světa. Akademie by se k němu jako k osvědčenému podle petentů měla vrátit, tedy dělat to, co dělala v 90. letech, když na ní působili nebo studovali signatáři této výzvy k obnově starého dobrého systému našeho umění.
Není to nic nového, jak již bylo řečeno, k modernímu umění takové spory o umění patří, jenže toto není primárně spor obrazoborecký, stylový či definiční. Nejsou tu především napadána díla těch, kteří dnes spoluvytvářejí kritizované instituce, jako tomu bylo například v době Salonu impresionistů, kde se před 150 lety v kontrastu k akademismu poprvé v houfu předvedli malíři vylučovaného nového vidění. Dnes jako by se tato historie opakovala, ale jaksi opačně či pokrouceně: staří akademici, kteří v umění představovali novou moderní vlnu a už dávno na akademii nejsou, navrhují konzervativní revolucí vrátit školu tam, kde byla, jako by šlo vracet a přenášet časoprostorové naladění určitých období. Moderní spor mezi libostí a nelibostí současnosti nelze vyřešit tím, že je jednoduše vrátíme k tomu, co bylo dobré před třiceti či dvaceti lety. Umění resonuje či disonuje, souzní či nesouzní s tím, co se děje, ale i s dějinami umění, a to má vždy konkrétní podobu v čase, který nelze jen tak ohýbat a vracet. Zmrtvýchvstání nemá vždy jen pozitivní konotace, i Ježíš Kristus může vypadat jako zombie…
„Petice přehlížených“, abychom udrželi paralelu se zmiňovaným „salonem odmítnutých“, nakonec cituje jen jedno jediné dílo jako odstrašující případ toho, kam kritizované instituce unesené, ba „ukradené“, na každý pád „odcizené“ progresivisty či jakými ještě ideology dospěly. Jenže i to je střelba mimo terč.
Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilogramů lehčí, pečlivě a komplexně rozpracovaný koncept Evy Koťátkové spojený s osudem první československé žirafy Lenky přivezené z Keni do Prahy v roce 1954, je tu kritizován za falešný módní dekolonizační pohled. Má to být právě příklad ideologického vidění, jež je umění cizí. Ne, my, Češi, jsme nebyli kolonizátoři, nýbrž kolonizovaní, stěžují si přehlížení petenti na údajnou dezinterpretaci dějin s odkazem na komunistické popravy, Miladu Horákovou a nadvládu sovětských poradců. Jedna ideologická koncepce je tu nahrazována jinou ideologickou formou, umění není svobodné, ale najednou opět svázané s tou správnou dějinnou pravdou.
Zatímco Koťátková otevírá prostor ke vstupu všem, kdo chtějí být vystaveni citované dialektice libosti a nelibosti, jak mimo jiné dokládají vesměs velmi pozitivní reakce zahraničních návštěvníků a kritiků v Benátkách, kde její žirafí instalace reprezentuje ČeskoSlovensko, petice umělců namířená proti výtvarným institucím a lidem, kteří je momentálně vedou, tento prostor uzavírá autoritativním rozhodnutím a vylučováním díla, jež se nelíbí jako tehdy před 150 lety impresionisti, kteří se teprve tímto vyloučením paradoxně později stali impresionisty.
Dílo Evy Koťátkové mělo být exemplárním případem úpadku českého výtvarného umění, způsobeného nefunkčními uměleckými školami a institucemi, místo toho vyjevilo ostentativní neochotu chápat dílo, které je ve světovém kontextu přijímáno jako novátorské, přinejmenším jako vtahující a nutící vidět a myslet jinak.
V tom je také jádro petice přehlížených, která tak nečekaně připomněla, že staré spory o moderní umění nejsou zase tak staré, jak se mohlo zdát. A také že boj o jiné vidění a myšlení je nakonec zase jen bojem o moc, jen to doposud nikdy nebylo tak vědomě a přímočaře formulované a viditelné.
Autor je novinář a filosof