Playlist Q14 Vladimír Kokolia

Hudební obětina, 5hlasý ricercar, Muclinger

První deska, kterou jsme si s mou budoucí ženou Evou koupili. Gramofon jsme neměli, pouštěli jsme si to u mé sestry. Snažil jsem se jakžtakž to sledovat s partiturou a uslyšet vedení hlasů. Polyfonie jako princip mi připadala čerstvá i pro malbu (v malbě se typicky malují „kila“, akordy, čte se to vertikálně – já jsem mínil najít jiný směr) – a taky že od té doby maluju „kontrapunkticky“! Byl pro mě pak šok, že konsonantní souzvuky jakoby „mizí“.

Jedú Turci, jedú

Spolužák Marek Trizuljak jezdil po Slovensku a sbíral písničky, skoro jak buditelé v 19. století, a naučil nás mraky slovenských lidovek (neprofláklých). Měl by vydat desku. Tuhle baladu sice neznám od něj, ale je rovněž toho typu, který nejdřív pro máničky zprostředkoval Hutka.

Philippe Herreweghe, Matoušovy pašije, začátek Matthaus Passion Herreweghe 1998

Ten začátek je „hudba pozpátku“, odchází to, postupuje to a ohlíží se. Promítne se mi tam automaticky pokaždé pomyslná situace, že se člověk v jednu chvíli v životě obrací ke slábnoucím světlům minulosti, snaží se z nich vyluštit zprávu, jenže ona to je jenom čistá krása, a ta si už dokonale stačí sama. Rád bych se někdy dověděl ten skladatelský trik, kterým se toho odcházení nebo loučení dosahuje. Pravidelně u toho brečím.

Ondřej Smeykal

Ondřej studoval v našem ateliéru na AVU, byl fenomenálně nadanej – jenže když se stal hvězdným hráčem na didžeridu, fakt regulérní světová hvězda, tak celej ten balík zapečetil. Jeho posluchači toho nelitují, já ovšem trochu ano.

Chadima

MCH Band byla kapela, se kterou jsme měli společné koncerty a šňůry. Hráli ten pravej druh naštvanosti, ne pouze imidžovej. Těšilo mě, že Chadima byl osoba blízká, strašně jsem si ho vážil z dob undergroundu, byl odvážnej a funkční. V reálu to jejich hraní bylo citelně syrovější než na nahrávkách, neprovařené ani komunizmem, ani hudebním establishmentem, dalo se tomu věřit.

Cream, Wheels of Fire Spoonful

Poslouchal jsem to ve třinácti, když to čerstvě vyšlo, měl jsem to na magiči. Na té pásce bylo šest hodin hudby, prošla se mnou všechny mejdany, kompletně mě zformovala. Netušil jsem, kdo to hraje (pásek nahrál mým sestrám nějakej brněnskej diskžokej), a až po letech jsem zjistil, že to byla alba Jimiho Hendrixe, Doors, Yoko Ono a taky Cream, nejlepší věci, co mohly být.

Ervin Nyiregyházi

Podléhám spíš tomu výkladu, že Nyiregyházi byl autentický pokračovatel té grandiózní tradice hraní na klavír, spíš hraní klavírem, která sahá do dob Franze Lista – a ne jen exaltovaný zvukový „strašič“. Chce se tomu skoro řehtat, zároveň se tam ale ukazuje nějaká elementární věc (nebudu se snažit ji pojmenovat), kterou je v perfekcionistických provedeních těžko uvidět.

Patrik

K Patrikovi Pelikánovi, geniálnímu zedníkovi, asi nemám nic dodávat, stejně jako k jeho zdem.

Iva Bittová, Dunaj, E

To si nepouštím, protože to mám tak zažrané, že to slyším pořád. Ale nechte si to zažrat, jestli to nemáte. E se ovšem špatně googlí.