Když měl Bůh rockovou kapelu Pavel Klusák

Kult financovaný zdravou stravou

Jeden z velkých příběhů komunitní hudby se dotýká éry hippies, stejně jako Taylor Camp. O komunitě Source Family, žijící v kopcích nad Hollywoodem, vznikl dokumentární film The Source Family (2013) se sloganem: „Bůh měl rockovou kapelu”. Postava kultovního vůdce jménem Father Yod je v USA dnes už tak známá, že se ocitla i v seriálu Simpsonovi. Na základě filmů a svědectví existuje dostatečně velký manévrovací prostor, aby ho jedni pokládali za démonického zloducha, a druzí za idealistického propagátora zdravého života. Na každý pád se uvnitř Source Family natočila řada elpíček, jejichž hudbu připomínají a prodávají jako svébytnou alternativu podnětné „trendsetterské” labely 21. století Drag City a Sacred Bones.
Mystično a volnomyšlenkářství šedesátých let připravily půdu pro ty, kdo si přáli to, co Father Yod: žít jinak než většinová společnost – i za cenu, že takovou vydělenou komunitu povedou. „Otec Yod” (1922–1975) se ve skutečnosti jmenoval Jim Baker. Tvrdil, že je nositelem stříbrné hvězdy za službu u námořní pěchoty během druhé světové války, přičemž v oficiálním seznamu jeho jméno nikdy nikdo nenašel. Byl prý také přeborníkem v džiu-džitsu. I kdyby si trochu vymýšlel, působil jako přirozená autorita.
V roce 1969 založil Baker restauraci Source na Sunset Strip v Los Angeles. Podávalo se tu organické vegetariánské jídlo, což byla v té době výjimka a výstřednost. Místo se stalo vyhlášeným. Obsluhovali tu „otcovi” mladší stoupenci, vesměs v bílých řízách, které měly demonstrovat jejich čistotu, neposkvrněnost konzumním, nevědomým životem. Zastavovaly se tu celebrity jako John Lennon s Yoko Ono, Marlon Brando, členové Rolling Stones, lidé z hollywoodských studií a další.
Baker studoval filozofii, náboženství a esoterická duchovní učení, dokonce se na čas stal védantickým mnichem. Později se stal stoupencem Yogi Bhajana, sikhského duchovního vůdce a učitele kundalini jógy. Všechno ho ale vedlo k tomu, aby nad ním žádná vůdčí osobnost nestála. Vytvořil si vlastní filozofii založenou na západní mystické tradici. Změnil si jméno na Father Yod, případně Ya Ho Wha, a stal se patriarchou komunity mladých lidí, kteří ho považovali za svého duchovního otce. Skupina, známá jako Source Family, žila společně v sídle na Hollywood Hills. Financovaly ji výdělky restaurace, která v době největšího rozmachu vydělávala 10 000 dolarů denně. K jejich životu patřily jóga, meditace, vědomý zdravý život, ideály utopické rovnosti. Leccos z toho je dnes už běžné: tehdy to přispívalo k obrazu radikálů.
Právě tady vstupuje do příběhu hudba. To, že měl Father Yod v komunitě čtrnáct manželek, nám může připadat podezřelé. To, že všichni členové početné komunity používali společné příjmení Aquarian (Vodnář), napovídá cosi o centrálním rozhodování (a problematických nápadech). Ale v hudbě, která vznikala ve zdejších kapelách Ya Ho Wha 13, Father Yod & the Spirit of 76 nebo Children of the Sixth Root Race, neblikají žádná varovná červená světla. Je to utopické hraní, jednou odvázané a psychedelické, jindy křehké a lyrické. Není divu, že nahrávky, prodávané v restauraci Source, fungovaly jako lákadlo do komunity pro mladé ovlivnitelné lidi, kteří hledali smysl života a také dobré společenství.
Všechny podobné komunity se během sedmdesátých let rozpadly pro neudržitelnost a pro nátlak policie. V prosinci 1974 prodala Source Family svou restauraci a přestěhovala se na Havaj, kam ji teoreticky nemělo následovat vyšetřování. Následující léto se tam Father Yod zabil na rogalu, bylo mu 53 let. Podotkněme, že Havaj i doba příběhu spojují Source Family a Taylor Camp: několik osob prošlo oběma komunitami.
Když ve 21. století napsala Isis Aquarian, jedna ze čtrnácti Yodových manželek, knihu, ukázalo se, že o příběh Source Family a Otce Yoda je zájem. Dokumentární film, uvedený i Netflixem, měl ohlas. Od roku 2013 také vycházejí poprvé pro světový trh nahrávky: nejdřív soundtrack k úspěšnému dokumentu, pak řada samostatných titulů. Desky přijala za své mezinárodní nezávislá scéna (vydavatel Drag City má v katalogu její hvězdy jako jsou Bonnie Prince Billy a Bill Callahan). Nevynechme českou stopu: skladba nazvaná v originále Kohoutek se samozřejmě vztahuje k moravskému astronomu Luboši Kohoutkovi, objeviteli desítek planetek, asteroidů a několika komet. Kometa Kohoutek proletěla nad Zemí viditelně v roce 1973: proto se dostala hned několikrát do popkultury včetně hudby, o níž dlouho věděli jen její autoři a ti, kdo si ji pořídili v první vegetariánské restauraci v Los Angeles…

Zmizení Alice Coltrane

Příběh Alice Coltrane (1937–2007), hudebnice a duchovní guru, která k našemu tématu nepochybně patří, má různé vrstvy. V jejích mladých letech se mohl jevit jako příběh ženy, která se chce prosadit mezi muži na dominantně maskulinní jazzové scéně. Později se snad mohlo zdát, že jde o zápas s očekáváním publika: má větší kulturní hodnotu setrvávat v jazzovém žánru, nebo jí bude „prominut” odchod k osobnější extatické hudbě? Třetí paradox hudebního života Alice Coltrane je nejsilnější: jak si vysvětlit, že mezinárodně proslulá osobnost odejde se svou hudbou do malé komunity a „světskou slávu” vymění za tvorbu pro hrstku přátel ve své komunitě?
Americký saxofonista John Coltrane byl takovou hvězdou, že jeho manželku Alici bral v šedesátých letech málokdo jako osobnost hodnou nezávislého zájmu. Ale pak se karta obrátila: nové edice, vycházející během posledních pěti let, odhalují z autorky, klavíristky, harfistky a zpěvačky víc a zjevují její story pro dnešek: včetně tématu, které nás zajímá, tedy tvorby soukromě-komunitní.
Alice a John se potkali začátkem šedesátých let v New Yorku. On měl hvězdnou reputaci, ona byla jednou z mála respektovaných pianistek: hrála s Yusefem Lateefem či Kennym Burrellem.
„Ti, kdo Johna a Alici znali,“ napsal v New Yorkeru publicista Hua Hsu, „je popisují jako laskavé, tiché introverty, kteří vzájemně komunikovali na intuitivní úrovni. Přestože oba vyrůstali v křesťanských rodinách, během sixties se začali hlouběji obracet k jiným vírám“.
S tím úzce souvisí, že když velký saxofonista přibral do kvartetu Alici, s obsazením změnil i styl. Komplikovanou architekturu vystřídala cesta po vertikále k extázi, vypjatou jazzovou modernu touha po spirituálním naplnění. Coltraneovi se vraceli k ohňostroji vášně původní africké hudby, inspirací byl i Korán, Bhagavadgíta, sionismus, zen a volání sixties po pozitivních vibracích.
Obal alba Cosmic Music je výkladní skříní grafických symbolů všech těchto proudů vedle sebe: je to hrdě vystavené přesvědčení o singularitě světa.
Nedlouho předtím, než John Coltrane zemřel v roce 1967 na rakovinu jater, se rozhodl pořídit si harfu: očekával od ní novou inspiraci. Jenže postavit nástroj nějakou dobu trvalo, a tak byl doručen až v době, kdy v sídle žila už jen vdova Alice se čtyřmi dětmi.
Přijala harfu jako signál a sama se na ni naučila. Bylo to v době radikálního vytržení − po smrti nejbližší bytosti nedokázala spát ani přijímat potravu. Trpěla halucinacemi a v jednu dobu vážila málo přes 40 kilogramů. Uhrát vše toto do zdárné proměny jí prý pomohl indický guru Satchinananda, člověk, který zahajoval legendární festival ve Woodstocku. Díky němu zarámovala Alice Coltraneová svou duchovnost do indické tradice: posvátné je vše a všude, člověk je kapesní reprezentací věčnosti z masa a kostí.
Alice ovšem nehrála na harfu „normálně”: její hudba byla buď řízeně půvabná, nebo výbušně chaotická. V 70. letech absolvovala řadu spoluprací se slavnými kolegy, se Santanou, Pharoahem Sandersem či Charliem Hadenem: možná i proto, aby ukázala, že se svými nestandardními vizemi není sama, aby přesvědčila autority a ty, kdo uvažovali žánrověji. Viděno dobovýma očima, na hudbě Alice Coltrane toho bylo spousta jakoby nesprávně: ve skutečnosti jen odešla od jazzu a naslouchala vnitřnímu kompasu. Tam, kde se doboví hráči pouštěli do komplikované architektury, se ona držela melodií, navíc mantrově opakovaných. V jejím pojetí free jazzu pořád trochu prosvítaly akordy a tonální centra, vlastně nikdy neodešla od gospelového oltáře. Nebyla v pravém slova smyslu virtuoskou a neusilovala o to. A při tom všem nebyla komerční, její jednoduchost byla mnohem spíš alternativní a svéhlavá. Odborníci tehdy odzívávali desky se smyčci a velkým orchestrem: byly pokládány za sirupovité, populistické oslazování hudby, kterou bychom měli radši poslouchat syrovější, osobnější. Alice se vůbec nerozpakovala v letech u Warner Music velký orchestr využít. Nahrála i slavný motiv z Novosvětské Antonína Dvořáka, známý pod názvem Going Home. Vydala jedenáct vlastních alb s výbornými hráči.
Už dosavadní příběh stojí za to. Ale skutečný zlom přišel až pak. Po albu Transfiguration (Převtělení) z roku 1978 Alice zmizela. Na hudební scéně se po ní slehla zem. Ve skutečnosti koupila v Kalifornii pozemek a vybudovala na něm ášram: duchovní centrum, které vedla.
V klášteře vydala Coltraneová řadu nahrávek s vlastní hudbou. Byly určeny jen duchovní komunitě, takže se nedistribuovaly „ven“. Je to nesmírně zajímavá situace: erudovaná autorka, jež o pár let dřív dirigovala 25-členný orchestr, se stáhla s tvorbou dovnitř společenství. Na populární dráhu se už vlastně nikdy nevrátila. Až když ji znovuobjevilo 21. století, vydala ještě skromné album Translinear Light.
Hudbu z „klášterních kazet“ poprvé pro širokou veřejnost vydali v roce 2017 editoři labelu Luaka Bop ve spolupráci s dětmi Alice Coltraneové, především saxofonistou Ravi Coltranem. V dost originálních skladbách, formovaných krišnovskými mantrami, gospelem, jazzem, indickou tradicí, syntezátorovou hudbou a psychedelií, Coltraneová vůbec poprvé zpívá. Je to hudba v základu prostá, ale má v sobě pevné osobní ručení a kuráž cítit smysl světa. Zveřejněna byla i další „klášterní” kolekce Turiya Songs (2022). Člověk nemusí být stoupencem kterékoli víry, aby docenil ambientní nahrávky s texty v sanskrtu jako Om Rama − občas až intimně osobní, spojující prostředky od sitáru po syntezátory.
Příběh Alice Coltrane má několik dominant, od jazzu šedesátých let až po klášterní „jiné mantry”. Připomíná, že když se něco vymyká obvyklé žánrové struktuře, máme tendenci vytlačovat takovou tvorbu na okraj. Ale u klavíristky, harfistky, hráčky na syntezátor a neformální vůdkyně nastalo ještě něco jiného. Sama se odsunula ze scény, z populárních kruhů, z úsilí o uznání. Existovat plně kdesi mimo světla ramp, pro okruh blízkých lidí, pro ni bylo právě tak relevantní. Lidé jako ona znervózňují adepty popularity jednou provždy.