Podezření je na místě Petr Vizina, šéfredaktor

„Olomouc je uprděná, sousedská. Ostrava pracovní lágr, odcizená a divoká,“ prohlásil kdysi Jan Balabán, podle mnohých, včetně autora tohoto textu, nejvýznamnější tuzemský prozaik po roce 1989. Důvod, proč se vracet k „devadesátkám“ černého města, které se v nové době mělo zbavit své ekologické zátěže a vykvést ještě nedávno zakazovaným uměním, představuje výstava Návratný průzkum: Ostrava kurátorů Martina Netočného a Tomáše Knoflíčka v Městské knihovně. Návrat do Ostravy prostřednictvím umění se samozřejmě nezaměřuje výhradně na první období transformace, je však příležitostí vybavit si dobu fascinující svobody a otřesu z těch, kdo si tutéž svobodu vyložili jako alibi pro vlastní libovůli. Platilo to pro celé tehdejší Československo a pozdější Česko; mohla výjimečnost Ostravy být v tom, co Jan Balabán pojmenoval jako odcizení a divokost?

Sama o sobě jsou to málo vypovídající slova, klišé spojená s Ostravou. Ještě je tu možnost prohlédnout si výsledky Návratného průzkumu zblízka nebo otevřít některou z povídek či dvou románů Jana Balabána. „Dost často mi lidi říkají, že píšu o ztroskotancích a lidech zoufalých,“ uvažoval kdysi. Pokračoval otázkou svému publiku: „Kde máte ty šťastné lidi?“

Stálo by za to zjistit, jestli se slovo „štěstí“ v dobovém slovníku vůbec vyskytovalo, případně jak je kdo používal. Není mi známo, že by Janův bratr, malíř Daniel Balabán, tím slovem označil některý ze svých obrazů. U Jana to slovo naznačuje vypravěčský odstup; jednou znamená kliku ve hře na automatech, jindy nepřiznanou manželskou nevěru. Postavy Balabánových příběhů se své štěstí snaží rukama nahmatat a pevně držet, pochopitelně marně. Přinejlepším jde o „chiméru uslzeného, zaklesnutého polibku, který zadusí všechny kletby“.

O deziluzi umělecké Ostravy píše kurátor Martin Netočný v tomto Qartalu. Připomíná, že optimismus 90. let trval poměrně krátce; možná jen do chvíle, kdy teze Francise Fukuyamy o triumfu demokracií a konci dějin vyrušily reportáže z obléhaného Sarajeva: „Chiméra konce dějin a svévolného autorského skotačení ve světě bez válek, utrpení či totalit proto vzala u části nastupující generace za své.“

Podezíravost Jana Balabána vůči slovu štěstí je snad ještě hlubší. Nepřipouštíme si neštěstí, nebereme si je k srdci. „Musí být takoví magoři, kteří pochopí, že život je ohrožený mlčením, ztrátou komunikace, marností,“ řekl kdysi. To by mohl být dobrý úvod k návratnému průzkumu. Přidávám od Balabána ještě tenhle: „Ostrava je dobré město, dobře se v ní žije. Pokud má člověk jednu nohu venku.“