POLEMIKA Jiří David, umělec

Poslední číslo magazínu Qartal se zabývá i angažovaným uměním. Rád bych zastavil u části textu od M. Bartlové, neboť mne v něm v části své úvahy o generaci české postmoderny cituje:

„Umělecká generace české postmoderny, která vstoupila na scénu v polovině osmdesátých let, se hlásila k potřebě svobody a k tomu, že individuální umělecké gesto ji ztělesňuje… Chápala však svobodu jinak než generace starší. Pro tu bylo to, co nazval její přední teoretik Jiří Šetlík uměleckou a občanskou zodpovědností, součástí jejich umělecké identity a se svobodou se nevylučovalo. Naproti tomu pro postmoderní generaci byla svoboda prostorem, v němž na místo zodpovědnosti nastoupily depolitizace, ironie, distance, nezávaznost a nikoliv v poslední řadě zábavnost. Jak vzpomínal v druhém svazku Zakázaného umění Jiří David, jeho generace v polovině osmdesátých let se právě v tomto směru záměrně vymezovala vůči střední a starší generaci.“

Je přinejmenším k zamyšlení, jak se mohou výše zmíněné věty M. Bartlové jevit tak akademicky odtažité od tehdy námi prožívaných, diskusních i nadšeně vzájemně sdílených situací. Je tudíž zcela zřejmé, že se opravdu nedá jen tak od stolu smrsknou celé jedno desetiletí od poloviny osmdesátých let do půlky let devadesátých do podobně zkratkovitých úvah. Je jistě fajn být kriticky otevřený, ovšem s veškerou empatií a edukací i schopností se smysluplně odpoutat od vlastních apriorních představ či spekulativních interpretací. Část naší generace skutečně chtěla již před rokem 1989 pochopit, vnímat svobodu z jiných „zdrojů“, než jak ji předkládala bezprostřední umělecká generace před námi. Neboť tu jsme sledovali i respektovali. Nikoliv bezprostředně s generací, se kterou byl spjat Jiří Šetlík, jež byl mimochodem od počátku i vůči našim projevům velmi vstřícný a tím obohacující. Nechtěli jsme se však se svou prací, názory, kontakty zásadně aktivně podílet na provozu tehdejší oficiální scény, nehodné jakékoliv naší reflexe, tedy ani té kritické. Tím jsme se však rozhodně nemínili jako občané vyvazovat z naší občanské politické zodpovědnosti. Pokud zde mohu použít příznačnou glosu Jiřího Kovandy, cituji: „Pokud si někdo myslí, že ‚postmoderní‘ umění bylo jen jakýmsi nevázaným kabaretem, dokazuje tím jen, že z něj málo pochopil. Depolitizace, ironie, distance a dokonce i zábavnost mohou být součástí zodpovědného a hlubokého umění“. Neboť skutečně ona distance, ironie či postmoderní depolitizace nespočívaly v jakési jejich ilustrativní poloze vůči oficiální scéně, ale právě – a v tom je zásadní rozdíl – vůči formálním a obsahovým projevům neoficiální scény. To není protimluv, ale podstata věci. Pokud se nemá minulost účelově deformovat jen pro jakési současné cíle, je nezbytné umět tyto souvislosti citlivě, jistě i fundovaně kriticky vnímat, rozpoznávat, ale ne účelově rozostřovat.