Poslední storýčko před blackoutem Pavel Klusák

Bílý povrch, na kterém celá performance začíná, divák po chvíli rozšifruje jako promítaný detail toaletní mísy. Video pokrývá celou „hrací plochu”, na níž se pohybuje choreografka a tanečnice Markéta Vacovská a na kterou se v závěru vypraví i druhá aktérka, hudebnice Sára Vondrášková. Bílá keramika ovšem dlouho nevydrží bílá: neznámá ruka na ni začne vrstvit čisticí chemikálie různých barev, gely, pěny, absurdní množství, trvá to minuty: snad ve snaze dosáhnout mezní aseptické čistoty a zároveň nafilmovat absurdní poutavý mem. To druhé se povedlo: video, které dláždí počátek performance, se stalo jedním z vůbec nejsledovanějších na YouTube, společným jmenovatelem milionů uživatelů internetu napříč světadíly. Vida, čemu se lidstvo neubrání!

Sandra Baborovská, kurátorka: Během čtyř ročníků Light Underground se ukázalo, že sám prostor středověkého sklepení je nesmírně podnětný a tvůrčí. Tma, prázdno: Hudebníci, performeři a světelní designeři tu musí prostor znovuvytvořit. Většinou, když tam do toho našeho sklepa s někým jdu, tak se ti lidé trochu vyděsí, protože je tam zima, je to naprosto netradiční prostor, který každého něčím šokuje, třeba skrytostí, jinakostí a vyděleností v úplném centru Prahy. „Jé, tady mám trávit spoustu času?” Ale záhy pak umělce nemůžu z toho sklepa dostat. To se stává pravidelně. Váže se k němu spousta legend. Gustav Meyrink do zdejší studny situoval anděla… Je to naprosto magické místo.
Jako kurátorka obecně pracuji v prostorech typu white cube, takže sklepení je pro mě výtečným narušením rutiny. Pracujeme tu i z prozaičtějšího důvodu: na experimentální projekty galerie dnes nemá jiný prostor. Tenhle ucelený prostor, kde si můžeme dělat, co chceme (s ohledem na památkovou ochranu místa), je neuvěřitelně hodnotný. Najednou je to poklad.
Když se víc rozběhne živá syntezátorová hudba Sáry Vondráškové (aka Never Sol), postava Markéty Vacovské se odpoutá od svého nutkavě kontrolovaného mobilu: promítaný obraz totiž zamrzne při načítání. Pak nastane cosi, co evokuje paralelu mezi ucpanou záchodovou mísou a tokem dat: zamrzlá data se rozletí do stroboskopického proudu. Bleskové fragmenty videí bičují sklepení Domu U Kamenného zvonu: bizarní a zábavná videa, demonstrace, nepokoje, válečné scény, pak zase hned psi v oblečcích, selfies a sebeprezentace, výjevy z her, TikTok. Důkladně dlouhý proud toho, čím se dnes plní sítě.

Markéta Vacovská, choreografka a tanečnice: Přehlcení ve videích… My jsme si to nazvaly mindfuck, i když nevím, jestli je to úplně vhodné slovo. Člověk vleze někam, kde ho něco pohltí, až ke stavu, kdy už to třeba není příjemné. A to není to všechno: dál se chceme se dostat do nějakého světa, kde mizí všechny naše představy o světě, jak ho známe. Jak by se pohybovalo tělo, kdyby nebyly kontury, linie, tvary, gesta, kdybychom vypadali jinak? Kdyby najednou tohle všechno zmizelo, co by zůstalo? To už je existenciální a zároveň poetická rovina, ale možná se nám podařilo trochu ji tam dostat.
Gesta tanečnice se nedají jednoznačně vyložit: proud obrazů ji přitahuje, stimuluje, provokuje, strhuje, ale taky vysiluje. Promítaný obraz na podlaze je dvourozměrný, jen tanečnice tu má tři rozměry: beat v hudbě jako by ženu vtloukal do pulzujícího obrazu, jako by jí bral třetí dimenzi. Ležící, sražená postava se musí do třírozměné živoucí podoby znovu zrodit. Stane se tak po „vypnutí sítě”, ve tmě, prázdnu, „offline” modu, tam, kde se člověk může potkat sám se sebou.

Sára Vondrášková, hudba: Vždycky, když tvořím spolu s Markétou, tak do toho jdu s čistou hlavou a snažím se věci nacítit. Mířím, kam mě vede intuice. Některé věci nefungují, to ukáže až čas, a co funguje v rámci nás dvou, jak jsme navázané. Tady se mi nabídla taky cesta zvukové přehlcenosti – a od extrému přechod k protipólu, k základní čistotě, opakující se ve smyčce. Trans a opakování mají sílu: díky tomu, že se věci pořád dokola opakují, člověk nakonec ztratí racionální vědomí a přehoupne se do jiného světa.

Markéta Vacovská, choreografka a tanečnice: Zároveň jsme v živé akci skutečně dvě, na konci performance docházíme k důležitému momentu vztahu dvou lidí. Já jsem poprosila Sáru, jestli by se nechtěla přidat, aby nebyla pořád jen člověkem, který je vně. Aby vstoupila na pódium. Protože – co nám nakonec zbyde? Máme sami sebe, ale máme i druhého. Důležitost bytí s druhými často mizí.
Na to, že má performance poměrně běžné téma „síť nás zahlcuje”, vyzněla naživo poutavě, živě a spontánně. Pomáhá tomu jak frenetičnost videa Márie Júdové (marná sláva, stroboskopická palba vyvolává fyzickou reakci), tak úpěnlivost pohybu Markéty Vacovské; ovládání modulárního syntezátoru Sárou Vondráškovou na zvukovém kapitánském můstku je pak kotvou klidu a jistoty. Všechno se odehrává blízko diváka. Sympatická dvacetiminutová délka dovoluje publiku soustředit se po celou dobu. Historické sklepení se stalo skrýší pro vyrovnávání se současným démonem virtuality: to působí dohromady jako nadčasová seance vymítání.
Čtvrtý ročník akce Light Underground ukázal, že se dokáže proměňovat a hledat nové podoby: a to nejenom tím, že poprvé sáhl po formě živé performance se zásadním prvkem projekce.

//Vcera jsem videla nejake krute fotky a moje reakce byla nulova. Uvedomila jsem si to az zpetne. Jako kdybych se divala na fotku kapučína. Jsem nekdy tak emocne vyprazdnena, ze uz me nic nedojima. A pritom porad doufam, ze jednou zaziju nehu vesmiru//
//Možná, že nám slova nikdy tak úplně nestačila, i když to skvěle předstíráme//
//Co kdybychom se jednou zastavili a jen tak byli. Co by se pak stalo? Kdyby zmizel prostor a čas a všechny kontury, linie, hrany, body, tvary, gesta. Jak by se naše tělo pohybovalo?//