Praha je laboratoř. Šéfkurátorka Helena Musilová Pavel Klusák

P K          Co bylo vaší vůbec první kurátorskou prací?

H M        Výstava Jana Kratochvíla Je cosi sladkého ve zpěvnosti našich dnů. Bylo to v Muzeu umění Olomouc v roce 1998. Ta výstava nejspíš předurčila, co mě pak zajímalo později a zajímá dodnes: přibližovat veřejnosti pozapomenuté a neobjevené autory. Kratochvíl zazářil v polovině šedesátých let, kdy vstoupil na scénu s úžasnými figurativními díly, a pak jakoby zapadl. Když se podíváte na loňskou výstavu Jana Wojnara, třineckého konceptualisty, kterou jsem připravila v Museu Kampa, zjistíte, že je to pokračování téže linie: pozornost věnovaná vysoce kvalitním autorům, kteří nežili v pravý čas ve správném uměleckém centru, nebo se střetli s politickým filtrem doby.

P K         A co je vaše zatím poslední kurátorská práce?

H M        Dvanáctého června byla v Litomyšli otevřena výstava Eva Kmentová – Olbram Zoubek: Lidská důstojnost. Byla to samozřejmě výzva: Zoubek má pověst danou zejména tvorbou v devadesátých letech a ze sochařského díla Evy Kmentové je známých jen pár děl. Na výstavě je reprezentujeme z úhlu pohledu, který návštěvníkům může přinést určitá překvapení. Jen občas se mi stává, že nainstalovanou výstavu poprvé v celku projdu a pocítím silnou vlnu emoce, vlastně husí kůži: stalo se mi to u projektu Anatomie skoku do prázdna: Rok 1968 a umění v Československu a letos znova v Litomyšli.

P K          V Národní galerii jste pracovala v letech 2004-2015. Jaká zkušenost odsud se vám bude hodit pro práci v GHMP?

H M         Všechny! Nutnost připravovat koncepční galerijní program. Komunikace s lidmi uvnitř galerie, ale i navenek, spolupráce s institucemi. Nutost uvědomit si situaci tady a teď, vnímat návštěvníky, konkrétní prostory. Organizace, správa sbírek, všechno, co je třeba k naplnění muzejního zákona 122: to se člověku při práci pro velkou instituci dostane do krve. V metropolitní galerii k tomu ještě doufám v hledání témat spjatých s Prahou jako historicky silným uměleckým centrem. Ráda se vztahuji k myšlence Piotra Piotrowského: existuje umění významných center, která spolu v určité době komunikují. Praha je neuvěřitelná laboratoř a ráda ji vnímám jako lokální centrum – to není pejorativní, to je vědomí důležité odlišnosti od Vídně, ale třeba Brna nebo Bratislavy.

P K          A jak vztáhnout ke GHMP vaši zkušenost z nadačního Musea Kampa?

H M        Díky Kampě jsem si uvědomila možnosti Prahy: specifický návštěvnický potenciál. Menší kolektiv Musea Kampa mě myslím naučil i pracovní efektivnosti: zmapovat možnosti a získat z nich co nejvíc. A taky operativnosti: člověk občas musí reagovat pružně, rychle, třeba i s pomocí neformálního uvažování. Menší instituce to umožňují a trénují vás v tom víc než instituční molochy.

P K          Vstupujete tedy do kurátorského vedení Galerie hlavního města Prahy. V čem je specifická a speciální?

H M        V Praze je městská galerie jen jedna. Má prostory, s nimiž lze skvěle pracovat. GHMP má potenciál ke svému rozvoji: dokonce tu cestu pokládám za dobře viditelnou, ať už jde o výstavní projekty, nebo o vědu a výzkum. Má velmi dobrou historii, občas se k ní může vztahovat. Praha je pro historii i současnost umění neuvěřitelné téma. A podceňovat by se neměla sbírka GHMP, do jejíhož budování se promítaly různé politické koncepty. I to se dá vytěžit jako příběh. Marná sláva, kdo druhý má kolekci uměleckých děl na téma výstavby metra?

P K          Jaké jsou nyní vaše první kroky v galerii?

H M        Mám radost, že s kolegy ze všech oborů se začínáme scházet nad možnostmi programu, do nichž se promítnou plány a profesní zaměření mých kolegů i vize vedení galerie. Programu, který se odrazí jak v návštěvnosti, tak v profesním růstu nás všech. Je pro to dobrá doba: pandemie nám dopřála trochu času reflektovat, kde se nacházíme, a kam dál.

P K          Na závěr: Je v Česku rozdíl mezi zkušeností kurátorky a kurátora?

H M        Měla jsem zřejmě štěstí: Nepocítila jsem ho.

Helena Musilová vystudovala dějiny umění a historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, působila jako kurátorka v Muzeu umění Olomouc a v Národní galerii Praha, přednášela na Katedře fotografie FAMU v Praze a na Semináři dějin umění FF MU Brno. Do května letošního roku pracovala jako hlavní kurátorka v Museu Kampa v Praze.