V covidové uzávěře, kdy si lidé nemohou zajít ani na pivo, čímž – zdá se – ukrutně trpí celá země, zní nářky nad zavřenými galeriemi nadbytečně. Koho to zajímá, když chybí tekutý chleba a trochu toho pohodového posezení s přáteli? Řekněte, kdo dnes potřebuje chodit do galerie.
Bloumat mezi obrazy, kterým beztak nerozumí, a to jenom proto, že chce vypadat dobře a jako milovník umění někde vyprávět, jak krásné bylo všechno to umění najednou vidět. Neukazuje naopak pandemická krize, jak zbytečné jsou galerie ve věku přesyceném obrazy, které, chceme-li je vidět, najdeme kdykoliv na internetu, a to s erudovaným vhledem do díla.
Jistě, jde o provokaci, ale zkusme ji vzít chvíli vážně a každý si sám za sebe odpovědět – proč potřebuji chodit do galerie a dívat se na obrazy, sochy, instalace? Je návštěva galerie sociální nutnost, snobská zvyklost, na níž se společnost dohodla jako na jednom z mnoha způsobů, jimiž se přesvědčuje o vlastní kulturnosti? Anebo musíme do galerie proto, abychom dokázali vidět, slyšet, cítit (umění), protože virtuální setkání v internetových galeriích, které se po vypuknutí pandemie rozšířily a zdokonalily, to není ono?
Z mnoha diskusí v pandemické krizi vyplývá, že netrpíme jako společnost ani tak nedostatkem umění, jako nedostatkem jeho tradiční konzumace. Probírají se ztráty ze spotřeby, z konzumního hladovění, nikoli škody způsobené nenaplňováním vnitřní potřeby umění, ať už jde o společnost nebo o jednotlivce. Ze všeho nejvíc byl narušen „galerijní provoz“, poškozeno bylo umění jako podnik, podnikání. Méně – prakticky vůbec ne, protože jinak by se o tom mluvilo – umění jako obecná lidská potřeba, kterou nelze naplnit, aniž by se člověk díla přímo dotýkal v konkrétním prostoru a čase. Umění je všude tolik, takže nikdo nemůže trpět jeho nedostatkem, problémy jsou technické, provozní, asi i proto ministr kultury tuto starost o provoz odkázal na ministra průmyslu a obchodu.
Provoz není totéž, co společenský rituál konzumace umění, tedy společné sdílení uměleckého zážitku, které při prohlížení na internetu většinou nezažíváme. Jenže co tu chybí? Ona aura originálu, o níž se v souvislosti s uměním tradičně hovoří a kterou uměleckému dílu měla vzít jeho technická reprodukovatelnost, jak tvrdí Benjamin? A není aura už otázkou rozpravy či vyprávění o umění, anebo spíše intersubjektivní kategorie, protože samo od sebe dílo „nezáří“, nevyřazuje nic, a umění se vždy odehrává někde mezi dílem a tím, kdo ho vnímá? Opravdu nemůžu u internetu s Rembrandtovou malbou zažít něco tak silného, jako když ho vidím „živě“ v galerii? Je takový zážitek u počítače pouhé sdílení informace, zatímco v galerii přichází i něco jiného, protože kvůli informacím za uměním nechodíme?
Umění je schopnost zopakovat obecnou ideu, a to tak, že si jí konečně všimneme a že ji díky umělci dokážeme prožít, říkával Schopenhauer. „Že má oči, které poznávají podstatné, ležící mimo relaci věcí, je právě vrozený dar génia. Že je však schopen také nám propůjčit tento dar, přesadit nás do svých očí, to je získané, to je technika umění,“ píše filozof, podle něhož se díky umění dokážeme vytrhnout ze sebe a svého kola utrpení (samsára a nirvána po evropsku) i ze společnosti, a přitom dál s ostatními sdílet krásné a vznešené. Onu obecnou ideu, kterou umělec vidí tam, kde ji ostatní nejsou schopni ani tušit. Právě proto se chodívalo do galerie, kde se dá zažít něco výjimečného – přesahující a zároveň společné všem.
V umění se už neodkrývá krásné a vznešené, ideje, o nichž mluví Schopenhauer, ale v jeho základu nějak zůstávají. I úkol diváka, který přišel umění hledat. Přesadit se do očí umělce – kdo to dnes jen tak dokáže. Proč si to, než zas kdy poběžíme do galerie, pořádně nevyzkoušet nejprve virtuálně u počítače.
