Pro chlapce v červeném tričku Petr Borkovec

Celý den na pláži hledám
ty nejvzácnější věci:
sošky a lodní mince,
mušle nacpané zlatem
a nože z perleti
Moře tady vyplavuje především malé kulaté škeble, mezi nimiž tu a tam leží medúza s fialovým dýmem zataveným v těle nebo dočista mrtvý ohnivý pihovatý krab, s nímž si vlny pohrávají tak, že vypadá jako polomrtvý.
Voda místy nahrnuje škeble a jejich úlomky k sobě a tvaruje kropenatý škeblový taras, tlustou vrstvu, křupající pod nohama, kterou moře rozeznívá. Zvuk násypu, když přes něj přejde vlna a vzápětí se vrací, je chudý, jenom takové zachrastění, i znělý. Drnkání o okraje tenkých lastur se slévá do „velkého zadrnkání“ – jediného zasyknutí, uvnitř kterého něco hraje na veselé strunky. Písečné blechy nad tímhle lasturami opeřeným pískem vyskakují v nízkých širokých obloucích a je jich tolik, že tříšť ulit – oko to tak shora vnímá – je ještě jednou rozdrobována.
Tímhle jdu. Jsem u moře.
Hustá pěna přecházející tam a zpátky po strunném nástroji, malé citeře, harfě, zahrabané ve škeblích – kdo by to byl řekl?! „Moře šustí volány“ – kdo by si pomyslel!?
Pokračuju dál po pobřeží, škeblí ubývá, dívám se pod nohy do písku, směřuju až na konec série pláží, kde už nejsou přichystána lehátka ani slunečníky, kde nejsou bílé a žluté plážové šatny, sprchy ani bar. Až tam bych rád dorazil, k molu, kam skoro nikdo nechodí, co vede tak hluboko do moře, že ho žádný plavec nemůže obeplout, jenom loď, až k tomu molu na rezavých pilotech, na jehož konci stojí rybářský domek a u něho na kladkách vyzdvižená čtvercová síť – co zdálky vypadá jak obrovská voliéra – a modrá pramice, ukotvená kovovou petlicí. Chtěl bych tam dojít a znát rybáře, kterému domek patří. Společně s ním spustit síť pod hladinu. Čekat na rybu. Dívat se na šedé mořské volavky, prolétající kolem voliéry, o kterých se píše, že

jsou udělané z šedého dřeva.
Když letí kousek nad vlnami,
asi i skřípou, ale to skřípání
přehluší syčení vln.

Vržou jak branky do zahrady,
jak velké loutky nebo jako skříně
v pokoji se zavřenými okenicemi
v domě, kde nikdo nebydlí.

Na pláži dávno nic nesbírám. Rád bych, ale už to nefunguje. Jednu malou sbírku si ale pořád vedu. Jak popsat, k čemu přirovnat, když se vlna rozlije po pláži a okamžitě se stahuje zpátky, a písek za ní, na okamžik o několik tónů tmavší, začne světlat, jak se do něho voda vsakuje? K malému svítání? Tak to napsal jeden stručný německý básník. Anebo se to podobá rozpálenému oleji, který se ve vteřině promění v bělavou páru a zmizí? Stahování ubrusu s třásněmi z bílého stolu? Loupání plodu?
Ještě chvíli se proplétám mezi řídnoucími stíny lidí, kteří stojí v místech, kam dosyčí nejodvážnější vlny. Pak už jdu po pláži úplně sám; mířím k molu s voliérou, ale dívám se jen do písku a přidávám nové přírůstky do sbírky. A dneska mám výjimečné štěstí: k pěkným exemplářům ještě pozdrav chlapci v červeném tričku:

Malé lodě, malé lodě,
bílé trojúhelníky.
Malé lodě, malé lodě,
plachty, vítr – tak díky!

Jedeme dneska od moře domů –
balím si mušli, hromadu škeblí,
klepeto kraba, které mi máma
nechce vzít, protože smrdí.

Moře je plné barevných lodí,
hádám se o kraba s mámou.
Po pláži chodí lidé
jako by nic – na shledanou!

17/7/2003