Prostitutka jako existenciální symbol Petr Vizina

Pro připomenutí, ženský kolektiv Feel Good Cooperative tvoří prostitutky, většinou původem z Kolumbie, žijící v Římě. Umělkyně Pauline Curnier Jardin, působící v Itálii, je vyzvala ke spolupráci v době covidové pandemie. Sexuální pracovnice nabízející své služby na výpadovce z města tehdy kvůli lockdownu přišly o obživu. „Světlušky“, jak je pojmenovává video, kde jejich půvab odhalují světla míjejících aut, se loni 5. ledna jako umělecká skupina vydaly na návštěvu Vatikánu. Nezvolily si obyčejný den. „Věčné město“ se ten den loučilo s konzervativním německým papežem Benediktem XVI. Členky Feel Good Cooperative nepřišly vypláznout jazyk na tohoto muže, položeného na purpurových polštářích. Ani na autoritativní a hierarchicky strukturovanou instituci, kterou tento muž osm let vedl, byť by to od marginalizovaných žen možná leckdo čekal. Svátečně oblečené dámy se však ve videu pohybují mezi účastníky papežské tryzny se stejně vznešenou důstojností jako při vyhlížení zákazníků na římské výpadovce. Konečně, u žen pocházejících z jižní Ameriky lze pochopení pro spiritualitu, mystérium smrti a katolické rituály očekávat.

Překvapivější může být pohled druhé strany. Přítomné kardinály, biskupy, jeptišky ani zbožné návštěvníky Vatikánu by totiž profese té skupinky žen nejspíš nevyvedla z míry. Ne snad proto, že by církev byla k prostituci jako zneužívání oficiálně smířlivá. Skutečnost je – podobně, jako videa a kresby, na kterých ženy z kolektivu Feel Good Cooperative zachytily svou návštěvu Vatikánu – daleko zajímavější.

Může to znít zvláštně, přinejmenším v kontextu rétoriky „tradičních hodnot“, ale světy prostitutek a církve spolu souvisejí. Postava prostitutky, jinak řečeno nevěstky, je součástí DNA církve, tedy instituce, kterou ve videu představují lidé shromáždění na papežově pohřbu. Nevěstka Rachab, která se objevuje v biblické knize Jozue při líčení dějin Izraele, je dokonce Ježíšovou pramáti, vyjmenovanou v jeho rodokmenu.

Příběh Rachab může znít jako filmové dobrodružství, upozorňuje znalec židovského myšlení Jan Fingerland v knize Hebrejky. Špehové, poslaní obhlédnout Jericho, kanaánské město, které má Izrael při svém putování do zaslíbené země dobýt, se ubytují v domě nevěstky blízko hradeb. Krátce poté na dveře zabuší královi zbrojnoši, kteří jsou špehům na stopě. Žena se rozhodne riskovat, vyzvědače zapřít a zbrojnoše zmást. Sázkou na božstvo Izraele Rachab riskuje vlastní život i život své rodiny.

Někteří bibličtí vykladači mají za to, že šňůru z purpurových vláken, vyvěšenou z okna na znamení Izraelcům, uvinula Rachab z oděvu, který do té doby patřil k jejímu povolání. Znamenalo by to, že své povolání opustila. Snad proto, že k církvi se hodí jedině polepšené prostitutky. Jenomže tradice ani posvátné texty takovou teorii nepotvrzují. Postava prostitutky se pro svůj nízký sociální status a zranitelnost stává existenciálním symbolem; Ježíš říká znalcům teologie a morálky, že je prostitutky předcházejí do nebeského království. Zvláštní věc: prostituce je ve starověkém Izraeli symbolem úpadku, běda však, když se nad ženy nevěstky někdo povyšuje. Běda, když jimi někdo pohrdá.

V jistém smyslu je takto naznačen vztah nejen vůči lidem, ale také k institucím. V tradici už od doby otců církve v prvních staletích letopočtu dokonce existuje přemýšlení o církvi samotné jako o „ctnostné nevěstce“ (casta meretrix), což je postoj vylučující jakýkoliv morální triumfalismus lidí zbožných. Švýcarský teolog Hans Urs von Balthasar připomíná ve stejnojmenném textu, že Starý zákon uvádí jména tří nevěstek, ovšem jediná z nich – Rachab, která vpustila do města Jericho Jozuovy špehy – je třikrát zmíněna i v textech novozákonních jako svědkyně víry.

Sexuální pracovnice z Feel Good Cooperative jsou tedy v kulisách Vatikánu vlastně doma. Jejich osobní příběhy jsou součástí okázalé nádhery chrámů i bohoslužebného umění. Série kreseb nazvaná Death of the Pope (Smrt papeže), kterou ženy svoji návštěvu Vatikánu reflektují, je přesto částečně ironická. Třeba když se na jednom obrázku objeví karikatura svatopetrského chrámu s dildem, bičíkem a znakem dolaru. Zmíněný teolog Hans Urs von Balthasar mluvil v souvislosti s „ctnostnou nevěstkou“ o přístupu, který nazval morálním realismem. Otázku žen po moci, sexu a penězích v prostředí, které tato témata dokáže alespoň navenek vytěsnit, lze považovat za příklad právě takového realismu.

Dobře tento obnažující pohled vystihl Marc Chagall, když nevěstku Rachab namaloval před dvěma špehy svlečenou. A správně toto biblické téma jako morálně nejednoznačné, a proto mocensky podvratné vyhodnotil československý komunistický režim, když elektroakustickou operu Nevěstka Raab skladatele Jaroslava Krčka po natočení v roce 1971 odložil k ledu.

Mimochodem, opera o třech dějstvích nakonec prvně vyšla na desce roku 1986 ve Velké Británii, kde ji na své značce vydal alternativní hudebník Chris Cutler. Teprve po listopadu 1989 mohlo Krčkovo znepokojující dílo vyjít doma.

Libreto básníka Zdeňka Barborky čte na nahrávce Krčkovy opery herec Radovan Lukavský. Jeho znělý přednes nabízí portrét nevěstky Rachab, která je právě taková „casta meretrix“. „Žena, která v palčivé trýzni strhala krvácející plány slepoty…“