Rabín Karol, novinář Karel a srážka dvou vlaků Petr Vizina

Karel Hvížďala / Karol Sidon:
Lež má krátké nohy
Vyšehrad, 2024

Ti dva, rabín a novinář, patří od svého návratu z exilu zkraje 90. let ke stálicím našeho společenského života. Spisovateli a vrchnímu zemskému rabínovi Karolu Efraimu Sidonovi bude letos dvaaosmdesát, mediální expert a komentátor Karel Hvížďala se narodil o rok dřív. Knižní rozhovor nazvaný podle pořekadla, Lež má krátké nohy, který vydalo nakladatelství Vyšehrad, je jejich pátým společným v řadě. Předcházely mu tituly Když umřít, tak v Jeruzalémě (1997), Červená kráva (2002), Sedm slov (2004) a 3 rozhovory (2014). Hvížďala je coby novinář a autor bezpočtu knižních rozhovorů (z nejznámějších připomeňme Dálkový výslech s Václavem Havlem z roku 1986 vedený z exilu) autorem prologu ozřejmujícího, oč v knize půjde, totiž o všemožné druhy lži, nepravdy, klam a podvod obzvlášť v dnešní politice a médiích.

Kniha je koncipována jako rozhovor dvou rovnocenných partnerů, z četby je však zřejmé, že rozehrávačem témat je tu novinář Hvížďala. Aktuální příklady ze současné politiky předkládá svému příteli Sidonovi s nadějí, že je rabín okomentuje z většího odstupu své duchovní tradice a hloubky času. Z pohledu víry, která je Hvížďalovi coby bytostnému sekulárnímu liberálovi nedostupná, jak občas, možná hlavně sám sobě, tazatel připomíná. Knižní rozhovor se proto dá číst jako rozmlouvání dvou osmdesátníků, ale v obecnější rovině také coby dialog mezi Hvížďalovým liberálním sekularismem a Sidonovým nábožensky ukotveným pohledem na svět.

Sidonovi, který byl v Československu perzekuován, Hvížďala připomíná své vlastní selhání, kdy stál, obrazně řečeno, na druhé straně barikády. Sidon podepsal Chartu 77 a Hvíždala ve stejném roce, jak popisuje ze strachu či z touhy nevyčnívat, podepsal Antichartu. Hvížďala své dávné selhání Sidonovi sám připomene a ten je zprvu taktně přejde. Vezme je do hry teprve jako někdo, kdo je sám slabý a rovněž touží po odpuštění. Oba muži přemýšlejí nahlas a veřejně nad svými partnerskými i rodičovskými selháními. V této důležité pasáži, aniž by to tak definovali, připomínají, jak významný je rozdíl mezi útěchou a chlácholením. Zatímco útěcha má roli smírčí soudkyně ve sporu mezi pamětí a svědomím, chlácholení umrtvuje podobně jako prášek na bolest.

„Často se ptám, a ty sis musel klást podobné otázky taky, když ses nedávno oženil: Stačí jen milovat, a už to člověk umí?“ nechává Hvížďala tazatel nahlédnout, co je pro něj i v devátém desetiletí života nejpodstatnější, aby následovně samotnou souvislost mezi věkem a pravdivostí shrnul pragmaticky. „Dnes, ve dvaaosmdesáti letech, se mi zdá, že největší výhodou stáří je, že lež si již nemohu dovolit, protože zdržuje,“ svěřuje se novinář postřehem o sebeklamu.

Schopnost vést dialog nespočívá ani tak v umění mluvit, jako spíš ve snaze naslouchat a porozumět, připomíná knižní rozhovor. Dodejme, že i ve schopnosti klást smysluplné otázky. Tématu rozlišování pravdy a lži, které autoři vetkli do názvu knihy, odpovídá střízlivá věcnost. Slabinou Hvížďalova tázání jsou zobecnění a divoké myšlenkové asociace, při kterých během jediné myšlenky poskočí od Flaubertova románu o sto let k českým komunistům, od Hitlera a Putina k Babišovi, od Homéra k dnešnímu Rusku. Jako kdyby nakonec všechno souviselo se vším. Mimochodem, Andrej Babiš se ve Hvížďalově tázání opakovaně objevuje jako prolhaný dybbuk, démon, kterého je třeba zaplašit, nikoliv jako politický oponent, kterého lze přetlačit argumenty a soustavnou politickou prací. Když se například novinář rozmáchne ke zobecňující otázce, zda lze podle jazyka odhadnout diagnózu a charakter národa i člověka, rabín se zhrozí: „Vehnal jsi mne do kouta, odkud mohu jen kvílet, pomóc, nevím!“ Přes tyto výtky přináší rozmlouvání rabína Sidona s novinářem Hvížďalou momenty, kvůli kterým je kniha vzácná nejen jako setkání dvou osobností tuzemského veřejného života.

Věk digitálních médií a sociálních sítí dal každému příležitost zřídit si vlastní kazatelnu. I proto se skutečný dialog mezi sekulárním či post-sekulárním liberalismem a náboženskou vírou prakticky neodehrává. V prostředí, které opanoval politický marketing se svou binární logikou pro nebo proti, totiž pomalu mizí sdílená přesvědčení, která jsou předpokladem rozhovoru. Hvížďala se Sidonem ukazují, jak by mohl takový rozhovor napříč náboženskou a politickou růzností vypadat. Anebo naopak, jak může přátelský rozhovor rozdílné premisy, jichž si diskutující možná nejsou vědomi, vyjevit.

„Ty se úporně držíš reality tohoto světa a běduješ nad stavem, v němž je, zatímco mne jeho zhoršující se stav až tak nepřekvapuje,“ vytkne Sidon Hvížďalovi, když přijde řeč na loňské katastrofické události 7. října v Izraeli. „Spíš v něm spatřuji doklad, dokonce důkaz, že když se naplnila většina nebo skoro všechna varování Tóry, že právě takhle dopadneme, budeme-li se ze svobodné vůle držet svých představ, co je dobré a špatné, a stále vychytraleji unikat pravdě v sedmimílových botách do světa, který současně s tím tvoříme a který se nutně musí při malém otřesu zhroutit jako domeček z karet,“ pokračuje rabín, přičemž skepsi nelze přičítat výhradně hořké zkušenosti s 20. stoletím, v němž přišel o otce v koncentračním táboře. Skepse nábožensky založeného myšlení v dialogu s jeho liberálně sekulárním protějškem se týká zcela aktuálního střetu mezi lidskými právy a civilizačními hodnotami, jak jej sledujeme v přímém přenosu. Ačkoli v rozhovoru nezazní pojem kulturního kolonialismu, má podle všeho Sidon právě ten na mysli jako výsledek globalizace, jejíž podobu diktují nejsilnější ekonomičtí hráči. Vrací se v argumentaci o čtvrtstoletí zpět, k Fóru 2000, které tehdy Václav Havel poprvé svolal do Prahy. „Naděje vkládané do globalizace přitom pomíjely zuřivý odpor světa oněch miliard lidí, o kterých mluvíš, a nechtěly vidět, že blahobyt, nabízený Západem, ohrožuje jeho morální, náboženské a zvykové fundamenty, protože do tohoto světa, založeného především na rodinném a klanovém řádu, exportuje hodnotový systém založený na liberálním přístupu ke konzumu. Globalismus skutečně propojuje planetu lidí, ale obchoduje s narcistní nahotou a sexem v jejich co nejrozvinutější podobě tam, kde je tisíciletá snaha je chránit před profanací. Na Fóru se mluvilo o míru, ale já viděl válku a dva vlaky, řítící se proti sobě po jedné koleji.“ Knižním rozhovorem rabína Sidona s novinářem Hvížďalou se přesto neozývají jeremiády nad současností. Vyjádřeno rabínským slovníkem, sledovat dvě životní zkušenosti v intimním dialogu je čtenářským požehnáním.