Expozice Jiřího Thýna v Domě fotografie je volně spojená s výstavním projektem vytvořeným před deseti lety také pro GHMP, tehdy v prostorách Staroměstské radnice. S tvůrcem, který tentokrát vede dialog se sochařským dílem Hany Wichterlové, se na procházku časem i prostorem vydala Hana Buddeus.
Autorka je historička umění, zabývá se fotografiemi a reprodukcemi uměleckých děl. Pracuje v Ústavu dějin umění AV ČR. Posledních pět let se věnovala výzkumu fotografií Josefa Sudka (sudekproject.cz). Je členkou redakční rady časopisu Fotograf a kurátorského kolektivu stejnojmenné galerie.
Nasněžilo tolik, co za poslední roky v Praze nikdo nepamatoval. Jirka na mě čekal u stanice metra, nedaleko někdejšího sídlištního knihkupectví, které se v devadesátých letech proměnilo na kasino. Demoliční práce na bývalém kině Moskva, později multikině Ládví, proběhly vloni, teď tu roste nový supermarket. Chtěla jsem o tom něco zjistit a našla jsem vyjádření mluvčího Penny Marketu pro ČTK z května 2020: „V případě Ládví, stejně jako u všech ostatních prodejen Penny, bude architektonický návrh připraven tak, aby nový objekt zapadl do okolního prostředí.“ OK.
O kousek dál se zastavujeme u jezírka s plastikou pelikánů, kterou zrestaurovala skupina Ládví. Za aktivitami této skupiny navracející na začátku milénia umění do života sídliště stáli místní patrioti Jan Haubelt, Adéla Svobodová, Tomáš Severa a Jiří Thýn. Na seznamu jejich uměleckých realizací z nultých let bylo např. Prostříhání keřů zakrývajících sorelový reliéf na fasádě, zhotovení Stojanu na křídy na dětském hřišti, nebo umístění autorských Pohledů Ládví v místní prodejně tabáku.
Vyladění přichází zevnitř
Sídlištní zástavba tvořená bloky panelových domů s velkými parkovými plochami pozvolna přechází do vilové zástavby. Míjíme menší paneláky, procházíme kolem řadových domů, cesta nás vede k Ďáblickému háji. Stopy od běžkařů, mráz, vítr, bílo. Bavíme se o hledání možností, jak zachytit živé gesto a zbavit tak fotografii předpokladu, že výsledný obraz je vždy předem promyšlenou konstrukcí.
Jirka se podobně jako i v jiných rozhovorech vrací k fotografickému diptychu Kompozice č. 17 a Kompozice č. 27 z roku 2007. Během čtrnácti dnů systematicky fotografoval předměty na pracovním stole s cílem najít ideální kompozici. Dospěl k tomu, že kompozice je závislá především na aktuálním rozpoložení pozorovatele: „Záleží na tom, jak se nastavíš ty, ani ne tak na těch věcech.“ Vyladění přichází zevnitř, ne zvenku. „Skoro přesně před deseti lety jsme dělali se Sandrou Baborovskou výstavu pro GHMP, tenkrát ještě na Staroměstské radnici. Jmenovala se Předobrazy, Prostor, Abstrakce.“ Tehdy jsem pro Artlist o Jirkovi napsala: „Jiří Thýn fotografický obraz staví, neobohacuje skutečnost pouhou volbou úhlu pohledu, ale cíleně vytváří novou realitu.“ Seděli jsme tenkrát v kavárně Indigo a vykouřili z nervozity ze setkání perspektivního umělce a začínající historičky umění krabičku startek.
Jsme o deset let starší, s o něco menším ostychem teď jdeme lesem. Témata hovoru jsou identická, a přece jiná, stejně tak jako náš pohled. Za Jirkovým ohledáváním fotografie je dnes mnohem zřetelněji cítit existenciální linku související s omezeními, s danými možnostmi tohoto média. Za systematičností a konstruovaností najednou mnohem zřetelněji vidíme snahu hledat cestu, jak s fotografií naopak pracovat bezprostředně.
Vypůjčit si tvar
Při hledání vhodných tvarů Jirka opakovaně sahá do dějin sochařství. Přestože se podle jeho slov jedná o náhodná setkání, už jen to, jak se opakují, dává tušit jejich význam. Fotografie Prostorové kompozice Katarzyny Kobro (1898–1951) reprodukovaná v jakési knize; reprodukce sochy Grands Ventres Aliny Sapocznikow (1926–1973) přišpendlená na nástěnce ve fotokomoře. Černobílé reprodukce Thýn znovu ukotvuje ve fyzickém prostoru, doplňuje je o barevné světlo, jak tomu bylo v případě Prostorové kompozice, „jednoduchého geometrického tvaru v odstínech šedi“, kterou před deseti lety zrekonstruoval pro výstavu na Staroměstské radnici: „Líbilo se mi to jako prostorové řešení a zároveň to odkazovalo k nějakému fotografickému kontextu. Rozhodl jsem se, že tam tu věc udělám znovu, akorát že posunu měřítko a doplním to o barevný prostor.“ Nebo o přímou fyzickou akci – jako na výstavě Tvar, práce a dvě tlustá břicha před dvěma lety v galerii hunt kastner –; „rozváděl jsem do autonomních tvarů a tematizoval jak abstrakci, tak i práci jako takovou, zároveň i samotnou objektovost a site specific instalaci“ na základě reprodukce sochy tlustých břich Aliny Sapocznikow. Vystoupali jsme k Ďáblické hvězdárně, vypínáme na chvíli diktafon a díváme se do krajiny.
Cestou zpátky si povídáme o připravované výstavě pro Dům fotografie GHMP. Asi se bude jmenovat Mlčení, Torzo, Přítomnost. Předobrazem použitých tvarů je tentokrát Pupen Hany Wichterlové (1903–1990). K (ne)náhodnému setkání autora se sochou došlo na nedávné výstavě fotografií Josefa Sudka. To, co nás dnes na Wichterlové fascinuje, její soustředěnost a to, že toho udělala málo – něco jako slow art before it was cool – ještě v sedmdesátých letech historik umění František Šmejkal vnímal jako vadu, když psal o jejím „na realizace bohužel nepříliš bohatém díle“, jímž „uvedla do českého umění nejaktuálnější problémy soudobého světového sochařství“. Jak dá Jiří Thýn jejímu dílu prostor v připravované výstavě? „Vypůjčím si tvar, který získám přefocením jejích věcí. V určitém úhlu pohledu vznikají kontury, které si vezmu pro svoji práci, a znovu je ukážu.“
Otevřenost náhodě
Ve chvíli, kdy si o výstavě povídáme, je všechno ještě v procesu vzniku. Jirka má vyjednané povolení k fotografování děl, zhotovuje skici a přemýšlí o třech vrstvách výstavy, což je dle jeho slov „modus operandi“, který dle vlastních slov poprvé použil před těmi deseti lety na výstavě Předobrazy, prostor, abstrakce. Podle aktuální představy bude výstava sestávat z masivní ornamentální plochy – instalace z omítnutých sádrokartonových stěn, z fotografií zaznamenávajících jednotlivé fáze vzniku malby na sádrokartonu a z fotogramů…
Vracíme se k hledání formy, jak do fotografie dostat emoci. Do značné míry je to otevřenost náhodě a práce s nevědomím: „Jsem teď v situaci, kdy se ty různé proudy spojují, hledám formu, jak s obrazem, ať už digitálním nebo analogovým, pracovat v nějaké bezprostřednosti, nejsem si jistý, jak se to podaří, je to do značné míry otevřené nějaké principiální náhodě, která tě dostane do něčeho jiného, než co si můžeš domyslet. Proto je tak důležitá metoda, která souvisí s nějakou prací s nevědomím.“
Jirka rituálně sestupuje do fotokomory ve sklepě rodinného domu a pouští si hudbu francouzské skladatelky Éliane Radigue. První synťáky. „Zvláštní hluk, který si uvědomíš až ve chvíli, kdy skončí a je ticho.“ Ponoru do patosu se bráníme smíchem.
