Selfie ani historický popis sochu nevysvětlí Petr Vizina, Alena Ježková

Q. Sochám na Karlově mostě se věnují slavné knihy o hlavním městě, třeba Pocheho Prahou krok za krokem z roku 1958, televizní dokumenty, po revoluci vycházejí životopisy barokních světců. Jaký přístup jste volila vy?
AJ. Historie není dějinami staveb a soch, ale dějinami lidí. A jako dobové pomníky vynikajícím osobnostem bychom měli vnímat i sochy na Karlově mostě. Bez nadsázky tu najdeme výkvět Evropy: kromě Čechů jsou tu Francouzi, Italové, Portugalec, Belgičanka a Sicilan, Němec a Alžířan, Syřané a samozřejmě Izraelité. Jsou knížecího, královského i zcela prostého původu a prosluli jako filozofové, lékaři, právníci, zakladatelé řeholních řádů, ošetřovatelky a poustevníci, mystici a konatelé zázraků. Když pomineme legendární svaté, jejichž existence není ověřená, tak sochy na mostě zobrazují lidi, kteří nějak pohnuli světem a často ho změnili k lepšímu. Jenže sdělení, kontext a duchovní přesah sochařského díla člověk nepochopí tím, že si před sochou udělá selfie, ani tak, že si přečte umělecko- historický popis. Vždyť barokní sochy ve svých gestech, výrazech tváří či napětí těla nesou významy, které souvisejí s jejich životy či rovnou zázraky. K tomu hloubkovému významovému ponoru, který by neznalý návštěvník prováděl dosti pracně, slouží moje nová kniha. Obsahuje údaje o sochách a sousoších a podrobná vyprávění o životech svatých. Černobílé fotografie Jiřího Chalupy ilustrují jednotlivá sousoší včetně detailů. Atributy a symboly jsou zde vyloženy v souvislostech, takže kniha nabízí celkové pochopení výjevů, které jednotlivé sochy či sousoší představují.
Q. V knize představujete Karlův most jako „mystický koridor“. Jakou mystickou zkušenost podle vás sochy nabízejí při cestě mezi malostranským a staroměstským břehem?
AJ. Soch svatých je na Karlově mostě třicet – to je obrovské množství duchovních postav na jednom prostoru. S tím nemůže soupeřit žádný jiný most na světě. Navíc na Karlově mostě nejsou žádní kamenní panáci, jsou zde rozehrány celé inscenace plné mocných gest a symbolů. Mnoho mystiky je v samotných sochařských dílech, z nichž některá ilustrují zázračné události či mystická vytržení. Je to posvátné divadlo plné pohybu a významů. A půlkilometrová cesta přes Karlův most nad vltavskými vodami, s nebem nad hlavou a v doprovodu třiceti svatých, kteří stráží naše kroky, je mystický zážitek sám o sobě.
Q. Soustavně se věnujete dějinám řeholních řádů, klášterů a světců. Co jste pro sebe objevila v barokním světě Karlova mostu?
AJ. Vysloveně soustavně se duchovním tématům nevěnuji, ona si mě spíš v určitých etapách života sama nacházejí. Pravda ale je, že nové věci objevím vždycky. Na Karlově mostě je to třeba Francouz Ivo Hélory, patron právníků, jehož životní osudy pro mě byly neznámé. Úcta k němu je stále živá v jeho rodné Bretani, v českých zemích mu ale není zasvěcen žádný kostel. A přesto ho čeští právníci dodnes respektují jako svého patrona, stejně jako to učinila právnická fakulta Karlovy univerzity před více než 300 lety, když objednala jeho sochu u Matyáše Bernarda Brauna a věnovala ji na pražský most.
Q. Který příběh z Karlova mostu nejvíc zaměstnává vaši představivost?
AJ. Je už ironií dějin, že nejslavnější kamennou postavou Karlova mostu býval Turek, hlídač křesťanských vězňů na sousoší svatých Felixe z Valois, Jana z Mathy a Ivana. Sochař Ferdinand Maxmilián Brokoff ho pojal tak trochu jako karikaturu tlusťocha v turbanu se zamračenou tváří a s mohutným knírem. Kdysi jím Pražané strašili své děti a venkovany zase zlobili otázkou, kolik má knoflíků na kabátě. A snad nejkrásnější poctou Turkovi, ale nejenom jemu, je povídka Františka Langera z jeho knihy Pražské legendy. Vypráví o tom, jak kamenné figury z mostu za nocí pomáhaly zbožným pradlenám sušit a mandlovat prádlo. Fantasticky to ztvárnil Cyril Bouda, který dílo ilustroval. Dnes už Turek tak populární není, jen mu prý čas od času zmizí šavle, kterou si vandalové z mostu odnášejí jako suvenýr.

Alena Ježková je spisovatelka a novinářka