Sešívaný mstitel z Bagdádu jako kolektivní tělo „těch druhých“ Petr Vizina
Má se za to, že načasování vpádu armády USA a jejích spojenců do Iráku v březnu roku 2003 ovlivnily úvahy Američanů, jak bude na obrazovkách Fox News nebo CNN vypadat televizní přenos z bombardování Bagdádu. Stále platí postřeh básníka Gila Scotta-Herona, že zásadní společenské změny se nikdy neodehrávají prostřednictvím obrazovek, válka se ovšem za poslední dvě desetiletí díky technologickému progresu stala televizním spektáklem pro veřejné mínění utvářené v bezpečí obýváků. Studie opakovaně docházejí k závěru, že média realitu spíše vytvářejí, než by ji odrážela a reprodukovala. Takže diváci televizních stanic na Západě měli před dvaceti lety o válce v Iráku a její rétorice úplně jinou představu, než Arabové a muslimové u svých obrazovek. Americké zpravodajství vysílalo zprávy o technologicky pokročilých a přesných zbraních, které mají Irák zbavit zla v podobě nevyzpytatelného vládce Saddáma Husajna, muslimský a arabský svět sledoval zkázu a utrpení Iráčanů. Mediální obrazy a symboly ovlivňují veřejné mínění víc, než si diskuze pracující s pojmy jako „objektivita“ nebo „vyváženost“ kdy dokáže přiznat. Zhruba ve stejné době, kdy měli Američané a jejich spojenci přesnými chirurgickými zásahy moderní výzbroje odstranit ze světa saddámovské zlo – alespoň tak se to prostřednictvím masových médií Západu jevilo – píše filosofka Susan Sontagová knižní esej o „bolesti těch druhých“ (Regarding the Pain of Others, 2003), na jejímž konci konstatuje zdánlivě prostý fakt, že něco tak odporného a děsivého, jako je válka, si bez vlastní zkušenosti vůbec nedokážeme představit. Nic na tom nemění technika „zážitkové televize“, která v divácích budí dojem, že se nacházejí přímo na místě konfliktu a sledují zblízka střely dopadající na noční Bagdád. „Ti druzí“, o kterých píše Sontagová, jsou na záběrech z „Operace Irácká svoboda“ většinou jen bezejmenným komparsem v zaprášených kulisách poničených měst. Vlastní zkušenost s „tím druhým“, jiným, jak o něm uvažovala Sontagová a před ní Buber, Lévinas nebo Derrida, nahrazujeme mediálními obrazy. Obrazy sytí představivost, mají roli jakýchsi předělů v uvažování, asi jako když se snažíme vybavit si zlom mezi starověkem a novověkem. Kácení pomníku Saddáma Husajna v Bagdádu v dubnu 2003 bývá přirovnáváno k vyvěšení sovětské vlajky nad německým Reichstagem nebo ještě častěji k záběrům z pádu Berlínské zdi na konci komunismu, přestože víme, že vysoce symbolický „pád režimu“ byl v tomto případě inscenovaný podobně jako klíčová scéna na divadle. Jiným předělem, pokud jde o vnímání války v Iráku, jsou záběry, které naopak měly zůstat privátní. Zachycují ponižování a mučení iráckých zajatců ve věznici Abu Ghraib. Obrazy mají z pohledu lidské imaginace rovné šance. Vysoce stylizovaný akt vojsk kácejících Husajnův pomník je stejně působivý jako sadistická „selfíčka“ amerických dozorců.
Kritický odstup od obrazů zprostředkovaných médii je podmínkou, aby byl „ten druhý“, v tomto případě obyčejní Iráčané žijící v Bagdádu, vidět a slyšet. Triumf „Operace Irácká svoboda“ v podobě Saddámovy sochy letící k zemi znamenal otevření „plechovky s červy“. V Iráku začala další válka, už ne tolik přitažlivá pro obrazovku, mezi muslimskými frakcemi sunnitů a šíitů a socialisty ze strany Baas. Otázka, jak vypadá život v zemi, kde import americké svobody vystřídala občanská válka, znovu odkazuje k postřehu Susan Sontagové, že jde o nesdělitelnou zkušenost, která z pohledu médií navíc nemá parametr události, pokud se zrovna nejedná o sebevražedný útok s desítkami mrtvých.
Na otázku, jak se žije v Iráku, se dá odpovědět leda tak fantaskním vyprávěním, naznačuje autor prózy nazvané Frankenstein z Bagdádu, prozaik, básník a scénárista Ahmad Saadáwí (* 1973). Knihu z arabštiny, tedy jazyka, z něhož se do češtiny próza prakticky nepřekládá, převedla Jitka Jeníková. Ulicemi Bagdádu po setmění prochází mstitel, jakýsi Golem či Frankenstein, jehož tělo je poskládané a sešité z kusů těl obětí ať už sebevražedných atentátů nebo střelby. Sešívaný mstitel se hodlá pomstít těm, kteří smrt nevinných způsobili. Už z toho je zřejmé, že Saadáwího próza je střetem mezi situací „tady a teď“ a nekonečným rozplétáním příčin a následků války v Iráku, jakousi meditací na téma viny, která z logiky věci nemůže mít uspokojivé vyústění. Prostřednictvím postavy sešité z částí těl mrtvých dává Saadáwí vzniknout jakési metafoře kolektivního těla Iráku, které ale může ve smyslu národní identity se svými vnitřními rozpory být jedině oživlou zombie. „Mladý blázen věří, že jsem modelový občan, který se v iráckém státě od dnů krále Fajsala I. do americké okupace nikdy neobjevil,“ uvažuje sešívaný mstitel sám pro sebe. „Jsem totiž stvořen z různých částí lidí odlišného původu pocházejících z různých klanů a národů, s různými předky a z různých sociálních vrstev. Tak neuvěřitelná směs vznikla poprvé. A já jsem podle jeho názoru první opravdový Iráčan.“
Zápletka působí depresivně a morbidně, Saadáwí je ovšem vtipný vypravěč, kterému absurdní syžet dovoluje vypovědět o absurdní situaci permanentního konfliktu a ohrožení cosi podstatného a rovněž vtipného. Prostřednictvím Frankensteina z Bagdádu promlouvá ke čtenáři „ten druhý“, zdánlivě neznámý a nepochopitelný, nepřítomný na televizních obrazovkách. Jeho každodenní realita nemá povahu zpravodajské události, zato se jednáním, strachy i nadějemi podobá té naší.
Ahmad Saadáwí: Frankenstein z Bagdádu
Přeložila Jitka Jeníková
Akropolis, Praha, 2022