Setkání s obrazem se nedá kalkulovat Petr Vizina

Q Jak chcete vystavovat přemýšlení?
M P Nejde o to vystavovat přemýšlení. Ale aby ten, kdo přijde, byl k přemýšlení přinucen. Je to záležitost strategie, jak výstavu uspořádat, aby nesloužila jen k tomu, že tam lidi přijdou, prohlédnou si ji a odejdou. Ale aby třeba začali přemýšlet, proč se některým věcem říká obraz. V dnešní době, kdy věcí, které v galeriích visí na stěně, už není tolik jako těch, které jsou tam instalované, nemluvě o různých technologiích.
J H Mirek přišel s mottem, vycházejícím z filosofa Merleau-Pontyho, že setkání s uměním vyvolává fyzickou reakci, která je začátkem myšlenkového procesu, závislého na tom, jak moc se člověk situaci otevře. Jednou Mirek citoval filosofa Michela Serrese, že naši základní pozici ve světě můžeme definovat třeba pomocí předložek ve větě. Umělecké dílo proto vnímám jako model světa. Ukazuje situace a způsoby, jak se ke světu vztahovat.
M P V naší západní kultuře jsme naučení, že se nám kladou otázky a my na ně odpovídáme. Implicitně předpokládáme, že když někam jdu, odpovídám na otázku, kterou mi instituce klade. Jenomže jde o tautologii, každá otázka vlastně předpokládá, jaké jsou možné odpovědi, to známe ze školy nebo z testů. Jde o to, dostat diváka do situace, kdy si uvědomuje, že ne jeho odpovědi jsou blbé, ale že klade blbé otázky. „Co je umění?“ Tohle nemá smysl, s tím můžeme do wikipedie, kde je odpovědí plná ošatka a ještě skáčou okolo. Dokonce bych viděl jako úspěch, kdyby byl divák schopen beze studu říct „Mně se to líbí“. Jen tak, nic víc, neříkat proč a nač. Jakkoliv je Kant absolutně nečitelný, má nádhernou definici, že „umění je účelnost bez účelu“. Fascinace dílem znamená absolutní otevřenost, která ukazuje k nějakému smyslu, a já si velice dobře uvědomuju, že jakýmkoliv významem od sebe smysl vzdálím, ale zároveň se významu držím a musím přicházet s dalším a dalším. To je to, proč se mi obrazy líbí. Pokud filosof pojme nedůvěru ke slovu filosofie, začne si uvědomovat, že nějaký smysl ten pojem přece jen má. Že smysl je v tom, přiznat se k tomu, že neznám řešení některých problémů, neumím na některé otázky odpovídat, ale že jsem schopný z téhle situace těžit. To je situace, ve které se něco otevře. Umění v tom do jisté míry má proti pojmovým šarádám obrovskou výhodu.
Q Jak se tato výhoda promítne do expozice?
M P Divák by se od samého začátku měl zbavit toho, co ví. Aby nechodil kolem a neříkal, že tohle je konceptualismus a tamto minimalismus. Aby pochopil, jak říká Jitka, že každé dílo, nebo řekněme obraz, je manifestací pohledu umělce. A já si musím osvojit umělcův pohled, dívat se jako on. Znamená to, že musím vstoupit vůči obrazu do úplně jiného vztahu, než jen poznat, co v něm je. Potřebuju si osvojit jeho perspektivu. A další věc: většinou chápeme myšlení jako něco, co se děje v textech. To je v pořádku, ale obrazy jsou úplně jiné médium. V okamžiku, kdy obraz začnu číst a převádět na text, ztratím, co je obrazům vlastní. Obrazy poskytují jiný způsob modelování světa. Proto je důležité, aby existovalo co nejvíc možností, čím vším obraz může být. Abych to úplně dovršil, stejně tak specifickým médiem je samotná galerie. I ona by se měla v tomto smyslu stát obrazem.
J H Hned na začátku výstavy, ještě na schodišti, by se měl odehrávat symbolický úvod. Společně s výtvarníkem Pavlem Mrkusem tu instalujeme jakýsi magický portál, jímž člověk vstoupí do galerie skrze silný vizuální vjem. Navodí pocit jiného prostoru, v němž běžné informační nánosy a interpretace nefungují.
M P Velmi si vážím toho, co Jitka jako kurátor dělá, protože se na tom velmi učím. Kdysi dávno francouzský filosof Jean François Lyotard uspořádal v Centre Pompidou výstavu, která měla šílený rozpočet a zabrala celé patro. Jmenovalo se to francouzským neologismem Les Immatériaux, Nemateriály. Byla to jeho reakce na naši dobu, kdy už materialita znamená něco jiného. Na té výstavě je ale zajímavé to, že byla strašně pedagogická. Divákovi tam stále někdo povídal, co vlastně vidí, existuje k tomu obrovská záplava vysvětlujících textů. I když jsem byl zpočátku fascinovaný tím, že filosof může udělat výstavu, po letech jsem k tomu pojal příšernou nedůvěru. Něco tak pedagogického se málokdy vidí. Všichni, včetně architekta, pracovali na tom, aby divák vylezl ven a byl úplně poučen. Tohle je vlastně negativní inspirace.
Q Jak se dá poučení z Lyotarda formulovat pozitivně?
M P Důležité je, aby se galerie proměnila v místo, kde je možné se s něčím setkat a něco prožít. Ne proto, že je to galerijní prostor, ale protože se v něm něco stalo. Divák by měl přemýšlet, proč jsou vedle sebe obrazy, které zdánlivě nesouvisejí, a spojitosti hledat. Setkání s obrazem se nedá kalkulovat. V galerii se divák a dílo navzájem dotvářejí. Proč mě to vlastně zajímá? Co ve mně je, o čem jsem nevěděl a obraz mě na to upozornil? Pro mě byla příprava výstavy zvláštní příležitost uvědomit si, že pojmové myšlení je fajn, ale něco mu uniká. A to něco je na straně umění. Vyplývá z toho, že myšlení nemůžeme ztotožňovat jen s pojmy a texty. Nastanou problémy – na jedné straně obraz, na druhé text. Výstava by měla ukázat možnosti, jak jedno téměř přechází do druhého, že nejde o protiklady. Navíc, když se člověk podívá na knihy slavných filosofů, které vycházely po druhé světové válce, většina z nich najednou začala mluvit o umění. Nemůžeme myšlení ztotožňovat jen s pojmy a texty, umění tu není jen od toho, aby se na ně člověk díval a těšil se.

Q Jak se situace změnila tím, že umění je chápáno jako osobní preference, estetická záliba vzdělanějších vrstev nebo sběratelský objekt pro bohaté?
M P Situace není zas tak jednoduchá; existují street art, performance a takové věci. Ovlivňují i to, čemu říkáme malířství, nebo vizuální umění. Chtěli bychom to naznačit. Obraz jsou vlastně stopy umělcovy performance. Nemusíme hned mluvit o Jacksonu Pollockovi, platí to třeba i pro Petera Paula Rubense. Jeho ruka je na obraze nějakým způsobem přítomná. A nemusí to být jako u Lucia Fontany, který plátno hned prořízne, to jsou příliš nápadné věci. Ve skutečnosti diváka může zaujmout, že malíř nedbale zanechal na obraze tah štětcem. Proč to nezamaskuje? Vždyť je to nehezké! V tomhle ohledu musí být naše chápání umění přiměřené 21. století. Podobně – když je řeč o materialitě – žijeme v digitálním světě a bity nejsou nic materiálního, přesto se materiálem uměleckého tvoření mohou stát.
Q Jak jste vybírali díla pro výstavu?
J H Odhadem z poloviny jde o „Petříčkovy kruhy“, tedy autorky a autory, s nimiž Mirek v minulosti pracoval, pro něž psal texty a kteří taky mohli ovlivnit jeho uvažování. Postupně je doplňujeme o další, kteří do těchto kruhů nějak zapadají.
M P Nebo vytěsňují ty moje. Což je v pořádku.
Q Jakou povahu má váš dialog při přípravě výstavy?
M P Já v tom dialogu zásadně mlčím, dívám se a žasnu. Myslím, že toto je nejužitečnější forma dialogu, člověk nemá furt kecat a ke všemu se vyjadřovat. Když přijdu domů, v hlavě se mi to nějak semele a potom třeba upravuju text, který by měl být v katalogu k výstavě.
J H Ale předcházelo tomu tříleté nebo čtyřleté období, kdy jsem poslouchala, co říkáš a na základě toho jsem si udělala pracovní strukturu koncepce výstavy, která je založená na tvé teorii, že myšlení probíhá od základního vjemu přes vyjevování tvarů a pojmů až po komplexní ideje. Koncepci výstavy jsme postavili na cestě. Pohyb a chůze jsou tu důležitými aspekty.
M P Aby si člověk, který tím projde, uvědomil, že už ten základní, elementární vjem na začátku nebyl nic jednoduchého. Vždyť ho nejsem většinou schopný ani popsat. Vidím odstín, který mě osloví, ale nevím, co s ním dělat. Což je složitější, než když se někde na konci, nedej bože, objeví cosi srozumitelného, třeba platónská idea tělesa nebo něco takového. V našem schématu návštěvník nepostupuje od jednoduchého ke složitému. Naopak, složitost se ukazuje na různých úrovních nebo v různých médiích, a to do té míry, že třeba o vjemu mluvíme, jako bychom se snažili naznačit, že neznamená jen to, že něco vidím. Aniž to tuším, je také ve hře, že se na obraz dá sáhnout, když je tam rytmus, tak už se to nějak týká sluchu. Vjem samotný si vždy takhle nějak elegantně rozčleníme; tohle je zrakový, tohle sluchový a tohle hmatový. No jo, ale když stojím před nějakým hodně dobrým obrazem, tohle neplatí. A pokud jde o cestu, tu vlastní si tam jeden každý divák nalézá. Uvidí obraz, ten mu nic neřekne, ale upoutá ho jiný. Nalézá a zkouší si vlastní cestu. Myslím, že v galerii si člověk nemusí připadat jako ten, kdo jde z bodu A do bodu B, to je jedna z funkcí galerie. Naší snahou je zároveň nevnucovat dílům, a tím spíše potom umělcům interpretaci v rámci našeho vlastního konceptu. Musíme slyšet a odpovídat, výstava by měla být naší odpovědí na to, co říkají. V určitém smyslu je výstava záznamem našeho dialogu s umělci. Domýšlivě bych řekl, že to pomůže oběma stranám.
Q Jaký nárok kladete na návštěvníky? Bude jim samotná výstava klást odpor?
J H Určitě bude! Náš koncept není na první pohled zjevný, i vzhledem k tomu, že tam nechceme mít kurátorské texty. Ale na druhou stranu jsme seznali, že není možné koncept nechat úplně nevysvětlený a bez komentáře, pouze vystavit díla a diváka intuitivně provádět naší vlastní ideou. Rozhodli jsme se, že tam necháme Mirka promlouvat, byť ne polopaticky. Už jen názvy kapitol nebo sekcí by byly přílišnou interpretací. Neříkám, že by diváci měli rozklíčovat naši koncepci, ale měli by si v ní pro sebe najít smysl.
M P Jedna z mých prvních představ něco takového uskutečnit, byla mít vedle sebe obraz, který je pro mě nesrozumitelný, a vedle obrazu text, který je pro mě právě tak nesrozumitelný. Jsem přesvědčený, že jedno vedle druhého patří a jedno druhé vysvětluje. Myslím, že v jednodušší podobě se to může stát. Ukáže se, že to, co texty neumějí pojmenovat, umí pojmenovat obraz, ale neříká to slovy. A zase naopak, obrazy a texty jsou navzájem komplementární. Důležité pro mě je – a proto ten důraz na vizualitu –, že myšlení není vázané výlučně na pojmy. Produktem obrazu je, že se mnou něco udělá. Pokud jde ale o výstavu, do toho se nepletu. Jen ať se něco stane s divákem, ale to já nepředjímám. Ať si třeba později uvědomí, že u obrazů myslel. Například: říct o obrazu, že je pravdivý, je blbost. Ale můžu říct, že jsem s ním schopný vést rozhovor, že mu rozumím, odpovídat na jeho otázky a on odpovídá na moje. Umění je paradoxní v tom, že je součástí našeho světa, obrazy jsou věci stejně jako třeba stromy, s nimiž se potkáváme. Obrazy, ať už jsou nebo nejsou v galerii, jsou zvláštní součásti našeho světa, zároveň nás z tohoto světa jsou schopné vytrhnout. To je věc, která by neměla zaniknout ani v galerii. Ideální by bylo, aby ten, kdo přijde, zjistil, že musí přijít ještě jednou. Protože mu to nedá a nemůže než se vrátit. To bych považoval za ideální výsledek naší snahy.